Pokud se ještì chvíli zdr¾íme u institucionalizované formy kontroly a státu, napadnou nás pojmy jako demokracie, svoboda, totalita. Jak jsme si ji¾ nìkolikrát ukázali, ono to bez kontroly nejde. Kontrola znamená mimo jiné bezpeènost. Všichni tou¾íme po ochranì našeho ¾ivota, zdraví, èi majetku. Pokud poletí dvì letadla, stejná trasa, èas, cena letenky…, ale do jednoho se bude nastupovat bez jakékoliv kontroly a do druhého skrze bezpeènostní rám a pøísná opatøení, jakému dáte pøednost? Otázka spíše øeènická, ¾e? Ovšem i pøesto je legitimní klást si otázku, kde se nachází hranice, kdy je kontrola ze strany státu a jeho institucí ještì na místì, kdy je ¾ádoucí a prospìšná, a kdy u¾ mù¾e sklouzávat k samoúèelnosti èi šikanì? Kam a¾ v zájmu „bezpeènosti“ lze ustoupit v otázce osobní svobody a soukromí? Navíc s dnešními technologiemi a jejich mo¾nostmi. Problém ale primárnì dle mého soudu nejsou technologie, kontrola ani svoboda èi nesvoboda, ale zase jen a jen my lidé a naše motivy a jednání, které mnohdy nemá nic spoleèného se slušnosti a etikou. Proto¾e u vìtšiny jevù lze najít dùvody, proè jsou (nebo aspoò mù¾ou být) prospìšné. Jen¾e souèasnì si pøiznejme, ¾e se dá všechno velice lehce a ošklivì zneu¾ít.
Upøímnì mi není po chuti, ¾e kdy¾ vyrazím do mìsta, tak vím, ¾e budu natáèen bezpoètem kamer. Na ulicích, v obchodech, na parkovišti, v parku na lavièce, na dìtském høišti. Mùj pohyb je monitorován, zaznamenáván a kdo k tìm datùm má nebo mù¾e mít pøístup? Jak je vyu¾ije èi zneu¾ije? Kde a na jak dlouho a proè jsou archivována? Dokonce spousta soukromých domù je dnes ovìšena kamerami jak vánoèní stromky. Èasto míøí i do ulice, na veøejný chodník. Ne, nelíbí se mi to. Proè by nìkdo mìl vìdìt, kudy, kdy a s kým jsem tu šel? Jaké jsou mé rituály, v kolik chodím venèit psa, kudy vodím dìti do školky? Nepochybnì to nìkterým z vás nyní zavání paranoiou, ale stále mìjme na pamìti, jak lehce mù¾ou být tato data zneu¾ita. Nelíbí se mi, ¾e kdy¾ jdu na koncert, procházím bezpeènostním rámem a ostraha mi prohrabává kapsy batohu a šmejdí mi ve vìcech. ®e kdy¾ si chci poslechnout oblíbenou kapelu, u turniketu je skenován mùj oblièej. ®e kdekoliv jsem venku, míøí na mì spousta satelitù, a nìkdo, bude-li chtít, mù¾e sledovat ka¾dý mùj pohyb. ®e pøes Mapy.cz nebo Google Earth se mi kdokoliv mù¾e dívat na zahradu – jak velký mám bazén, kolik máme aut, kde se nachází dìtské høištì, jak zelený je mùj trávník… Kde je mé právo na soukromí? Proè je tøeba mít takové aplikace? Volnì pøístupné komukoliv? Nelíbí se mi, ¾e podle mého mobilního telefonu mù¾e být lokalizována moje poloha. ®e lze zjistit s kým jsem si telefonoval, kdy, jak dlouho i co. ®e poka¾dé, kdy¾ zapnu internet, vytváøí se digitální stopa o všech stránkách, co jsem navštívil, o všech akcích, co jsem v kyberprostoru podniknul. A tak dále. A… tak… dále… Poøád… dál… Kam a¾ to zajde? A nedá se tomu uniknout – jistì, nemusím chodit na koncert, nemusím jít s dìtmi na monitorované dìtské høištì a podobnì, ale musím tøeba pøejít ulici, abych došel do obchodu èi do práce a nezabráním tomu, aby se kdokoliv podíval ke mnì na zahradu skrz satelitní snímky a internet.
Je to kontrola kvùli mé bezpeènosti a ochranì svobody? Ano, to nerozporuju (èi to tak alespoò mù¾e být podáno i vyu¾ito). Ohro¾uje to však souèasnì i mou bezpeènost a omezuje to moji svobodu? Rozhodnì ano. Nezaèíná naše civilizace pøipomínat orwellovského velkého bratra? A je náš svìt díky té vší kontrole bezpeènìjší? To» otázka… Osobnì se nedomnívám ¾e by minulé epochy byly více nebezpeèné. Spíše bych øekl, ¾e byly jinak nebezpeèné. V nìkterých ohledech více, v jiných ménì. Dìjiny a lidské osudy se odehrávají v¾dy v urèitých kulisách, v jiných paradigmatech, ale se stále stejnými vzorci a archetypy. Netroufl bych si tvrdit, ¾e jsme nyní dospìli do bodu nìjaké zázraènì vyšší bezpeènosti. Na jednu stranu se nemusíte jako ve støedovìku bát vkroèit do lesa, kdy šlo o místa vskutku ¾ivotu vysoce nebezpeèná koncentrací asociálních ¾ivlù i divoké zvìøe, souèasnì se ale za Pøemyslovcù èi Lucemburkù nikdo nemusel bát, ¾e mu spadnou na hlavu bomby, tøeba i atomové. Tak¾e je to v¾dy nìco a nìco. Kromì toho navzdory všemu se kriminalitì i dnes nadále daøí, zloèiny nejsou ani nebudou vymýceny, a setkáváme se se stále sofistikovanìjšími zpùsoby podvodù a páchání trestných èinù. Co si však dovolím tvrdit, ¾e jsme dnes dobou znaènì neurotickou a ustrašenou, vystresovanou a hektickou, dobou plnou nedùvìry a lhostejnosti, individualismu a soutì¾ivosti.
A na závìr ještì jednou, uvìdomme si, prosím, jak snadno lze toto vše zneu¾ít a jakou obrovskou moc to dává do rukou tomu, kdo má k tìmto systémùm pøístup. Doká¾eme vùbec domyslet, jak nebezpeèné je, pokud jednotlivec èi úzká skupina tyto informace doká¾e koncentrovat ve svých rukou? Jak snadno se demokracie mù¾e zvrhnout v totalitu? A jak velmi lehko k tomu mù¾e dojít ve svìtì, kde si v rámci ochrany naší svobody a bezpeènosti sami budujeme velkého bratra? Kdoví co všechno a jakým zpùsobem bude kontrolováno za pìt let? Deset? Dvacet? To dneska nedoká¾e u¾ nikdo odhadnout. Jak bude vypadat svìt za pouhého ètvrt století? Netuším. Ale obávám se toho. A úmysl mù¾e být tøeba milionkrát ušlechtilý a spravedlivý, jen¾e jsme lidé, nezapomínejme na to… Vzpomeòte na uèení Je¾íše a následné dìjiny køes»anské Evropy, nábo¾enské války, upalování èarodìjnic, inkvizici, kulturní genocidy… I ty nejlepší myšlenky mù¾ou skonèit tragicky v lidských rukách. Proto¾e jsme lidé. A nìkteøí jsou vrcholem evoluce, jiní jejím odpadem. Ale pøitom stále tentý¾ druh. A poka¾dé, kdy¾ ètu v nìjakém textu zdùvodnìní, ¾e to „je ve veøejném blahu…“, tak mi naskakuje husí kù¾e a vzpomenu si na Robespierrùv Výbor veøejného blaha za krvavé velké francouzské revoluce. Hledání té správné míry mezi kontrolou ve „veøejném blahu“ a „osobní svobodou“ vnímám jako jedno ze zásadních témat dnešní doby. A èím dál tím èastìji si v duchu øíkám: „A co na to Orwell?“