O kontrole (v) nás (3/5) Nejt쾚í forma kontroly – sebekontrola
Tou¾íme všemo¾nì kontrolovat vše kolem, ale èasto zapomínáme na sféru bytí, která si kontrolu zaslou¾í a na rozdíl od vnìjších vlivù, které èasto neovlivníme, tuto oblast kontrolovat mù¾eme. Ano, jedná se o nás samé, o umìní tzv. sebekontroly. U¾ èínský myslitel starovìku Lao’C pronesl moudrou vìtu, ¾e nejmocnìjší je ten, kdo pøemù¾e sám sebe. Sami sobì jsme mnohdy nejvìtším nepøítelem a nejt쾚í boje svádíme sami se sebou, se svými potøebami, touhami, vrtochy i zlozvyky. S oblibou radíme druhým, jak ¾ít jejich ¾ivot, ale nesvedeme si udìlat poøádek v tom vlastním. Hodnotíme ostatní, ovšem sami nelibì neseme hodnocení naší malièkosti, odchyluje-li se od našich vnitøních pøedstav. Usilujeme o kontrolu nad tím, co není v naší moci, a to, co v naší moci je a zaslou¾í si péèi, èasto pøehlí¾íme.
V antickém Øecku se zhruba pøed dvìma a pùl tisíci lety zrodila nejenom tradice evropské filosofie a vìdy. Jednou z významných škol moudrosti se tehdy stala i škola stoická, dodnes známá spojením „stoický klid“ nebo-li schopnosti se opanovat, ovládnout emoce a nenechat se (nièím) vyvést z míry. Stoikové pro dosa¾ení tohoto pro mnohé z nás nedosa¾itelného ideálu pou¾ívali jednoduchou pomùcku. Pøijali fakt, ¾e existují vìci, které mù¾eme ovlivnit (kontrolovat) a vìci mimo naši kontrolu. Pokud èlovìk dosáhne tohoto vhledu na chod svìta a vnitønì ho pøijme, dojde zpravidla k jeho zklidnìní. Proto¾e pøestat øešit vìci, které stejnì neovlivníme, pøináší pocit úlevy a osvobození, uvolnìní mozkových kapacit pro jiné úkoly a v neposlední øadì i ménì negativních emocí. Zabývejme se tím, co mù¾eme zmìnit. To je cesta k vnitønímu klidu a jedné èásti sebekontroly. Obnáší to ovšem i schopnost rozlišovat, co ještì patøí a co u¾ nepatøí do naší moci, jinak hrozí sklouznutí k pasivitì a a¾ „pøílišnému“ vnitønímu klidu.
Sebekontrola znamená øízení našich emocí, co¾ bývá èasto extrémnì nároèné, proto¾e emoce jsou velmi subjektivní, iracionální, dynamické i nepøedvídatelné. Do toho se mísí naše povahové vlastnosti a temperament. Jako¾to cholerik celý ¾ivot úpornì bojuju o vìtší nadvládu nad svým pro¾íváním, mnohdy marnì (pøiznejme si, ¾e vlastní dìti a jejich bláznivé nápady jsou dokonalým tréninkovým materiálem). Jedním z fíglù, jak øešit situace pro ty z nás, kteøí trpí „horkou“ hlavu, je pokusit se v nároèných situacích (napøíklad kdy¾ tøíletý Picasso pomaluje lihovkou pohovku a zeï v obýváku) získat alespoò pár sekund èasu, kdy nereagujeme, nemluvíme, prostì nedìláme nic. Emoce toti¾ v¾dy pøedchází rozumu, a právì tìch nìkolik sekund èasu navíc mù¾e znamenat rozdíl mezi tím, kdy¾ vybuchneme, nebo se doká¾eme nadechnout a zareagovat i na zjevné pøíkoøí vìcnì. Staèí se podívat na druhou stranu, ohnout se k zavázání tkanièky, zalovit po dokumentech v tašce pøi schùzce s nepøátelsky naladìným èlovìkem. Dvì, tøi sekundy. Emoce jdou toti¾ v¾dy první a rozum potøebuje chvilku èasu navíc, aby je dostihl a ideálnì i pøedstihl.
Dovednost sebekáznì nám nejenom pomáhá zlepšovat vztahy s naším okolím a projasnit komunikaci, ale uva¾te, co všechno mù¾eme dokázat se silnou vùli! Tøeba u¾ pouze ve prospìch našeho zdraví èi osobního rozvoje. O kolika jídlech èi návycích víme, ¾e nám v lepším pøípadì neprospívají, v horším vylo¾enì škodí, pøesto se jich ne a ne vzdát? Pøitom nejíme proto, abychom potìšily naše chu»ové pohárky, nýbr¾ abychom dodali tìlu potøebnou energii, ¾iviny, vitamíny a další nezbytné látky. Stejnì tak by našemu zdraví a kondici pomohlo pít èistou vodu (a jen vodu a zase vodu), ka¾dý den aspoò pùlhodiny aktivnì cvièit, sprchovat se aspoò minutu studenou vodou, dodr¾ovat pravidelný spánkový rituál (a v dospìlosti si dopøát sedm a¾ hodin spánku dennì), trávit èas mimo ruch velkomìsta v pøírodì… Nabízí se toho hodnì, na èem lze pracovat a nepochybnì ka¾dý si najde nìco, v èem se mù¾e zlepšit. Doká¾eme ale také ukoèírovat sami sebe a vystoupit z naší komfortní zóny, nebo naše sebekontrola není a¾ tak silná? Jen si pøedstavte, kdybyste ka¾dý den vìnovali hodinu èasu studiu èi èinnosti, která vás baví a rozvíjí. Ka¾dý den jedna hodina. Tøi sta šedesát pìt hodin roènì. Ka¾dý rok. Tøi tisíce šest set padesát hodin za deset let (plus dvì za pøestupné roky). A nezále¾í na tom, zda se vìnujete studiu výtvarného umìní, høe na klavír, døevoøezbì, posilování nebo pìstování rù¾í. Dovedete si pøedstavit, jakého mistrovství byste mohli dosáhnout za jediný rok? Jen¾e èasto nám chybí dostatek vùle (sebekontroly), abychom v tom èi onon vytrvali. Mnohdy zaèneme, ale postupem èasu se naše pøedsevzetí drolí, rozmìlòuje, obèas vynecháme, nìkdy porušíme, jindy nám „chybí èas“ nebo jsme pøíliš unavení…
O kolik ménì hádek a negativních emocí bychom nemuseli vstøebat, kdybychom dokázali v kontaktu s lidmi v¾dy kontrolovat své nálady, pocity a výrazy tváøe, navzdory tomu, ¾e mnohdy musíme jednat s blbci, a jak øekl trefnì Jan Werich, právì s blbcem je to nejhorší srá¾ka, ale právì proto bychom se v takový moment mìli vytasit s doslova stoickým klidem. Ne kvùli nìmu, ale kvùli nám. Jen¾e ne ka¾dý to zvládneme – a v dùsledku tak vinou cizích „idiotù“ a našemu neovládnutí se ubli¾ujeme sami sobì. I o tom je umìní sebekontroly, kterou máme ka¾dý jinak rozvinutou, nìkdo je na tom velmi dobøe, jiný (asi jako já) naopak tristnì, vìtšina lidí zøejmì jak v èem a také jak kdy. Chtìl jsem touto èásti zejména poukázat na paradox, jak mnohdy a¾ pøes míru tou¾íme kontrolovat svùj ¾ivot skrze vnìjší vlivy, a pøitom zapomínáme na vlivy vnitøní. A zde bývá práce kolikrát nejvíc – a jako ve všem, i v otázce kontroly by èlovìk mìl zaèít sám od sebe.