Provensálské mìsteèko Grasse patøí bezesporu k oblíbeným cílùm návštìvníkù Azurového pobøe¾í. Je kouzelné a hlavnì voòavé. Jak by také ne, je sídlem spoleènost Frag onard, která, jak zasvìcenci dobøe vìdí, vyrábí parfémy. Mù¾ete tady navštívit sídlo firmy, podívat se do muzea a seznámit se se starými i novými metodami výroby nìèeho tak neuchopitelného jako je vùnì. Pùvodní extrakèní metoda se nazývá enfleurage. Laicky a struènì popsáno: kvìty se pøevracely v tuku z vepøového nebo hovìzího masa. Za ètyøi mìsíce extrakce se vylou¾il vonný olej pro voòavky a tuk se pou¾il k výrobì mýdla. Šokující je, ¾e k pøípravì tøí kilo koncentrátu je potøeba tuna kvìtù. A z tìch tøí kilogramù se jako esence vyu¾ije pouze ètyøicet procent. Neuvìøitelné! Ale výsledek je ú¾asný a není divu, ¾e turistky houfnì obléhají pult se zlatými flakónky, aby si odtud odvezly suvenýr. Ale tohle není, i kdy¾ to tak vypadá, reklama na parfémy, èi cestovní kanceláøe. Právì tam, v oblacích vùnì, mnì napadlo, jaké by to asi bylo, kdybychom své vzpomínky, a ¾e jich mnozí mají také na tuny, extrahovali a uzavøeli do flakónkù, ne¾ se nám zaml¾í. A po otevøení…
Je mi znovu sedmnáct a pospíchám z nádra¾í k babièèinu domku. Bouøka se hlásí temným dunìním a co chvíli se zableskne. S prvními tì¾kými kapkami vbíhám do vrátek. Na verandì èeká moje zlatá babièka s otevøenou náruèí: „To jsem ráda, ¾es nezmokla! Dítì, ty jsi ale opálená a jak jsi hubená!“ (Je to u¾ opravdu dávno… pozn. autorky.) Rychle vybalím tašku, pohladím kocoura a u¾ vyprávím. Jak bylo na praxi, co rodièe a ségra… Babièka poslouchá, a pøitom vytahuje z trouby plech s borùvkovým koláèem. Balada. Pak sedím na schùdkách verandy, pozoruju déš» a blesky, láduju se tou voòavou dobrotou a lebedím si. A aby toho štìstí nebylo málo, dozvídám se, ¾e se po mnì u¾ tøikrát ptal Milan…
Ještì teï cítím babièèinu drobnou ruku na svých vlasech. Znovu cítím na jazyku rozplývavou chu» borùvek a taky ozón po konèící bouøce. S babièkou jsem se u¾ dávno nav¾dy rozlouèila, místo malého domku a velké zahrady stojí dva domy typu podnikatelského baroka. Stromy, angrešty, floxy a pivoòky nahradily bazény, terasy s grily, zakrslé túje, cypøiše a støíbrné smrèky. Z Milana se prý stal notorický alkoholik, který bije ¾enu i dìti. Ale esence mých vzpomínek je èistá, bez pøímìsi hoøkosti a dnes i smutku.
Ovšem nabízí se otázka, zda bychom uchovávali i špatné vzpomínky. I kdy¾ znám èlovìka, který tvrdí, ¾e zlé vìci ze své pamìti vymazává a nechává si jen vzpomínky krásné. Pro nìj by výroba esence snad ani nemìla význam. Co¾ mi pøipadá trochu smutné. Proto¾e si prý vlastnì skoro nic nepamatuje…