Lidská mysl není zub, který bolí, kdy¾ se zkazí. Lidská mysl není sval, který pøi únavì vyšle bolestivé signály, abychom si odpoèinuli. Lidská mysl, kdy¾ je unavená, nebo onemocní, zkrátka nebolí. Tak mnohdy ani nevíme, ¾e stùnì. Pøesto èasto podnikáme rùzné kroky, ani¾ bychom si uvìdomovali, pro uzdravení nemocné, èi unavené mysli. O tom jsem se pøesvìdèila já, na procházce Botanickou zahradou s paní Bárou. Provedla nás lesní myslí, pøièem¾ nám ukázala cestu i vlastní myslí.
Já sama èasto na mé chatì v lese podnikám podobné cesty. Uvìdomuji si, ¾e po perném, stresovém týdnu, potøebuji klid, vnímat krásy lesa a cítit sílu a mocnost pøírody. Dosud se mi nedostalo pochopení, pro moje konání. Vyzuji si boty tøeba na celý víkend. Mluvím s lesními jahodami, hladím kameny na skalce, zpívám kvìtinám, sleduji brouky, toulavé místní koèky stejnì jako veverky, které fungují v pøesnì stejných èasech. A to nemají hodinky. Poslouchám zpìvy, co les umí. Ptáky, cvrèky, šum vìtvoví, bzukot hmyzu, ticho temné noci, vodu co padá z oblohy a pleskot køídel motýla, kdy¾ se zatoulá za sklo okna uvnitø chaty. Zelenou záplavu rostlin kolem èasto rozèísne ¾lu»ásek Èièoreèka, modrá pírka sojky, kdy¾ na kalu¾i vody pije, strakatý strakapoud se svým hluèným køikem, nebo i zbloudilá tyrkysovì záøící vá¾ka. Modroskvoucí brouci Chrobáci lesní, zlatem zahalení Støevlíci anebo osminohá pavouèí pøítomnost, mì nutí dívat se podrobnìji. Zajímám se o jména, ¾ivot a dìní toho všeho. A to mi moc pomáhá. Jsou zajímavìjší a ú¾asnìjší vìci na svìtì, ne¾ práce, vaøení, ¾ehlení a jiné námi, lidmi stanovené povinnosti.
Díky vedení paní Báry vím https://lesnimysl.cz/, ¾e moje konání je vlastnì velmi správné, je to léèba unavené mysli i duše. A a¾ mi zase maminka bude hubovat, ¾e chodím bosa, spím venku v sí»ové houpaèce, a¾ si lidé kolem budou »ukat na èelo, ¾e uèím zpívat kvìtiny, a¾ budou kroutit hlavou, ¾e le¾ím na starém kmeni, tak se usmìji a pozvu je k sobì, aby si to taky zkusili. Tøeba si také uvìdomí, ¾e mají mysl unavenou a potøebují odpoèinek. Rozhodnì nejsem blázen, jak by si tøeba mohl nìkdo myslet, objímání stromù není také v ¾ádném pøípadì bláznovství.
Naše spoleèná procházka Botanickou zahradou byla pro mì velkým pøínosem. Pro¾itek, který mi to dalo, byl ohromující, pøesto¾e sama se lesem léèím. Ale je potøeba vedení. Bára nám ukázala co a jak dìlat, kudy v té mysli Lesa i své, kráèet. A proto¾e na konci cesty jsme všechny tøi pustili i nìjakou tu slzu emocí, je jasné, ¾e jsme šli správnì. Všechny jsme si uvìdomily, ¾e naše mysl opravdu potøebuje péèi.
Vìøím, ¾e nejen já, ale i obì moje souputnice po krásné Botanické zahradì, si o svou mysl u¾ budou peèovat, otevøou svou mysl a uzdraví ji. Já to tak dìlat budu.
Spoleèný hrob Jiøího Voskovce a Jana Wericha
Kdy¾ jsme se rozlouèily a Bára s ostatními zmizela za vìtvemi smrkù, padl na mì velký smutek. Asi díky rù¾ím, které mi silnì pøipomnìly mou babièku. A proto¾e hrob babièky mám daleko, vydala jsem se na Olšanské høbitovy, kam smutek patøí. Prošla jsem se mezi významnými osobnostmi, postála s nimi, zavzpomínala na jejich ¾ivot. Na ka¾dého se pak usmála a šla dál, dokud mi úsmìv nezùstal na tváøi trvale. Smutek se vytratil, zaèaly mì bolet nohy, ale moje mysl byla neskuteènì klidná a spokojená.
Dìkuji Báøe, mým souputnicím i vlastnì osudu, který mne sem zcela neplánovanì zavedl. Našla jsem s nimi další obdivuhodné pro¾itky, pochopila mnoho o své mysli, uvìdomila si, ¾e se mohu cítit bájeènì.
Chatièka autorky s poetickým jménem Perla
Budu Lesní myslí chodit co nejvíce a pokud bude nìkdo chtít, vezmu ho s sebou tøeba kolem naší chaloupky.
Eva Rydrychová
* * *
Fotografie Eva Rydrychová a foto hrobu https://cs.m.wikipedia.org/wiki