Memento mori, homo sapiens (3/4) Vìøím, ¾e pokud si èlovìk skuteènì uvìdomí nevyhnutelnost a relativní brzkost konce, zaène ¾ít mnohem více v pøítomnosti, pochopí, ¾e ztrácí smysl ulpívat na vìcech minulých, brodit se tím, co se ji¾ odehrálo a spekulovat ve vìèných polemikách, co by kdyby tenkrát…, a souèasnì odhodí úzkosti, obavy a strachy z budoucnosti, proto¾e si uvìdomí, ¾e budoucnost mù¾e mít tisíce jiných podob, ne¾ jsou ty, které mu teï nahání strach, nebo ¾e nemusí mít podobu vùbec ¾ádnou. Prostì co bylo vèera, to nikdy a nikdo nezmìní. A stejnì tak máme jen nepatrné šance ovlivnit, co nastane zítra (jasnì, mù¾u si vybrat, jakou košili si obléknu, ale neovlivním, jak vyjde poèasí). Jediná chvíle, kdy mù¾eme konat, je souèasný okam¾ik. Tak v nìm sakra ¾ijme, teï a tady. Uvìdomme si, ¾e je to to jediné, co doopravdy máme – svou pøítomnost. A ¾e je tak pomíjivá, ¾e ka¾dou sekundu musíme ¾ít naplno, š»astnì (a» u¾ se vìnujeme èemukoliv) a smysluplnì. Proto¾e cokoliv jiného je urá¾kou ¾ivota, který nám daroval celý vesmír.
V našich ¾ivotech se mnohdy pøizpùsobujeme spoleèenskému oèekávání. Korigujeme naše chování podle toho, s kým a za jakým úèelem jednáme, co od nìj výhledovì oèekáváme. Cenzurujeme to, co vypouštíme z úst, aby to souznìlo se zámìry, kterých plánujeme dosáhnout. Naše slova, èiny a myšlenky se kolikrát rozchází, zrovna jako to, co povídáme jeden den a co druhý, nebo jak toto¾nou vìc probíráme s tím a následnì zase oním èlovìkem. Nosíme masky, hrajeme sociální role. Desítky. Stovky. Ka¾dý den, ka¾dý okam¾iku. Je to v poøádku. Jen ale èasto pro všechny role, které zastáváme, zapomínáme na tu prvotní – na naše sice omezené (a se zbytkem vesmíru propojené v „ne-já“), ale v urèité podobì existující individualizující „já“. Na jeho emoce, myšlenky, názory. Èasto ve stínu vìdomí toho, co musím, co se ode mì oèekává, s kým si to nesmím rozházet, na koho mám zapùsobit atd., ztrácíme autenticitu, upøímnost a opravdovost. Tedy sebe samotné.
A teï si pøedstavte, jak byste jednali, kdybyste se na tyto sociální konstrukty neohlí¾eli. Kdybyste sjednotili své myšlenky, postoje k druhým a svou øeè a èiny. U¾ ¾ádná pøetváøka a faleš. ®ádné spoleèenské šachy a kalkulování se sociálním kapitálem, s reciprocitou, vzájemnou potøebností. Nìco se nám nelíbí, tak to øekneme. Nìkdo nás naštval, tak mu to vpálíme zpátky – tøeba i šéfovi. Cítíme se v bezpráví – ozveme se. Nìkdo nás potìšil – pochválíme ho. Neøešíme, co se od nás oèekává a to vìèné, protivné a úmorné: Co by na to øekli ostatní…?
Jestli mu nezavolám, tak… Mnì se do toho nechce, ale aspoò to budu mít z krku… Kdybych jí øekla, co si o ní doopravdy myslím, tak… Takových vìt znáte spoustu, ¾e ano? A ta spletitá pavuèina vzájemných vztahù, kdo co mù¾e vìdìt, pøed kým se zase co musí tajit, jaké témata jsou na rodinných oslavách pøípustná, jaká nebezpeèná a jaká striktnì zakázaná… Kolikrát naše spoleèenská konverzace pøipomíná spíše tanec mezi vejci. Lidská spoleènost je prolezlá pokrytectvím, falší, l¾í, vypoèítavostí, pøetváøkou, vyu¾íváním, manipulováním, vyhníváním (prostì to necháme a ono to nìjak dopadne), pøekrucováním, ml¾ením… Spoleènost je tím prošpikovaná na všech úrovních, ve všech oblastech, v ka¾dé sféøe našeho ¾ivota, v ní¾ se pohybujeme. Je to zhoubná nemoc, která jen bují a bují. A daøí se jí z mnoha dùvodù.
Vìøím tomu, ¾e ¾ít s plným vìdomím své definitivnosti a v orientaci na pøítomný okam¾ik by spoustu z nás rychle pøimìlo øadu vìcí razantnì pøehodnotit. Prostì by nám to bylo jedno. Ztratili bychom onen spoleèenských strach. Pøestali bychom se ohlí¾et na názory lidí, kteøí jsou pro nás nepodstatní. Neodkládali bychom vyznání lásky osobì, kterou tajnì milujeme, proto¾e by se jinak nikdy nedozvìdìla o vøelých citech, které k ní chováme. Na desítky nevinnì vyhlí¾ejících ¾ádostí o drobnou laskavost bychom ráznì øekli „NE“. ®ádné hledání výmluv, slo¾ité zdùvodòování, diskuse o alternativách… prostì NE! Neudìlám, nepùjèím, nepùjdu, nezajímá mì to. Není to má povinnost a nemusím ti prokazovat dobrou vùli. Vá¾ím si svého èasu. Jen si upøímnì vzpomeòte, kolikrát jste strávili èas s nìkým nebo nad nìèím, co vás absolutnì nezajímalo, k nièemu jste to nepotøebovali, k smrti vás to štvalo a nudilo, jen¾e… A co kdybyste si dopøáli ten luxus, øekli, ¾e je vám to srdeènì ukradené a odešli dìlat nìco smysluplného, naplòujícího a pøinášejícího vám pozitivní energii? Bylo by to nevychované? Ranilo by to dotyèného? Zabouchli byste si kvùli tomu nìjaké potenciální dveøe? Hm… A ¾ijete ¾ivoty druhých, nebo svùj? Zále¾í na vašem vnitøním míru a harmonii, nebo na tom, co si myslí druzí? (A stejnì, i kdy¾ udìláte všechno tak, jak oèekáváte, ¾e to oèekávají, tak vás pomluví, na to vezmìte jed – tedy alespoò v Èechách.) Upøímnost mù¾e být nìkdy vnímaná jako neomalenost èi dokonce hrubost. Jistì, nìkteré vìci toti¾ nejsou hezké. Ale v urèitých ohledech bychom mìli být jistým zpùsobem sobeètí.
Domnívám se, ¾e kdybych vidìl poslední zrnka písku v pøesýpacích hodinách svého ¾ivota, tou¾il bych veškerý zbývající èas strávit s tìmi, které miluju. Nehádali bychom se a vystøíhali se negativních emocí. Proè si pouštìt jed do duše? Proè konèit vztahy s tìmi, na kterými nám zále¾í, rozkolem? Více bychom se na sebe usmívali. Chválili se. Zahrnovali se drobnými zdvoøilostmi, projevovali si úctu i nìhu navzájem. Více bychom pou¾ívali slova jako dìkuji, prosím, mám tì rád/a. Proto¾e bychom chtìli, aby lidé, na kterých nám zále¾í, byli v naší pøítomnosti š»astní. Abychom tu po sobì zanechali dobrou karmu a oni na nás vzpomínali s láskou a ne s bolestí, hnìvem èi nepochopením. Proto¾e naše èiny (neboli karma) je vskutku to jediné, co tady po nás jednou zùstane. To, jak na nás ostatní lidé budou vzpomínat, jakým zpùsobem jsme zasáhli do jejich ¾ivotù. Nic víc svìtu ani druhým dát nemù¾eme. Soudím, ¾e neexistuje nic dùle¾itìjšího ne¾ ti, které milujeme a kteøí milují nás. Není ¾ádné vìtší hodnoty. Ale po høíchu právì ty èasto ponejvíce zanedbáváme a zraòujeme, proto¾e víme, ¾e nám to odpustí právì pro tu lásku… Necháváme se ovládat malichernostmi a nedùle¾itými lidmi a dopouštíme se pak provinìní na našich nejbli¾ších. Vytoèí nás kolega v práci, ale schytá to naše partnerka. Nadøízený se na nás dopustil nespravedlnosti, ale seøveme dìti, které se hádají o hraèky. Kdybychom ¾ili s vìdomím pouhého teï a tady, nepøenášeli bychom si problémy z jedné sféry ¾ivota do druhé. Øešili bychom je prostì tam, kde vznikly a to s tìmi, kteøí je zpùsobili. A beze strachu z budoucích následkù. Bez spoleèenského tlaku na to, co se oèekává. Nebylo by dobré tak jednat v¾dy? Neprospìlo by to všem a všemu? Jen si pøedstavte, jak krásnì by se proèistily mezilidské vztahy, kolik záhad by se náhle vyjasnilo, kolik lidí by se v ¾ivotì u¾ nikdy ani nepozdravilo…
Pamatujme, ¾e ka¾dá sekunda, kterou promarníme nìèím nedùle¾itým na úkor andìlù našeho ¾ivota, je nenapravitelnou chybou. Všechno mù¾e poèkat, kdy¾ za vámi pøijde man¾elka, aby vás políbila na dobrou noc, nebo malý synek, aby se pochlubil s obrázkem, na kterém namaloval tátu, a tou¾í slyšet slova uznání a cítit dotek lásky. Nic není dùle¾itìjšího, i kdyby mìl v pøíští sekundì zaniknout tøeba celý svìt.
* * *
Anotaèní obraz Hlubiny poznání - Zdenìk Hajný
http://www.zdenekhajny.com/cz
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs Kolá¾ Marie Zieglerová Zobrazit všechny èlánky autora