Memento mori, homo sapiens (1/4)
Umøeme.
Otøepaná literární pouèka praví, ¾e první vìta textu by mìla ètenáøe zaujmout a nalákat k pøeètení celého díla a já zaènu tímhle jedním ponurým slovem. Depresivním. Hrozivým. Ale aè sebevíc nechceme, pravdivým. Umøeme. Všichni. Jen ale vìtšina z nás vytìsòuje tuto informaci do nejzazšího nevìdomí, tak daleko, jak jen to je mo¾né. Nic není v našem bytí tak jisté jako právì jeho nezadr¾itelný konec. Jen¾e i tahle ojedinìlá jistota v jinak nevypoèitatelném vesmíru naší existence vlastnì jen otevírá nové pole nejistoty poseté mnoha otazníky. Co je to smrt? Odkud a proè pøichází? Z jakého dùvodu si pro jednoho pøijde tak brzy a jiného nechá èekat? Proè se jednou dostaví tiše, jindy s halasným rámusem, jednou dùstojnì, podruhé uboze? Mù¾eme ji chápat jako spravedlnost v nespravedlivém soukolí dìjin, proto¾e jí neunikne nikdo? Nebo ani ona nehraje fair play, proto¾e co všichni ti diktátoøi, vrazi a lidské zrùdy, kterým osud dopøál tolik èasu, aby kolem sebe rozsévali utrpení a nadto èasto unikli bez jakéhokoliv trestu, zatímco jiní jejich vinou opustili svìt, sotva do nìj nahlédli? Znamená smrt definitivní konec? Nebo naopak zaèátek nìèeho nového? Èi je snad pøedìlem mezi dvìma ¾ivoty? Umírá fyzické tìlo a trvá duše vìènì? Nebo umírá duše spoleènì s tìlem? Nebo ani neexistuje?
Jisté je, ¾e i pokud vìøíme v reinkarnaci, tedy v to, ¾e se do tohoto svìta opìt vrátíme (a tøeba ihned po našem skonu), bude to u¾ jiný ¾ivot. Mo¾ná si budeme nìco pamatovat formou podivných zábleskù z minulosti, mo¾ná to zapomene døív, ne¾ si uvìdomíme své znovuzrozené já, tøeba se všechno „ztratí“ bìhem procesu, kdy duše pøechází z jednoho bytí do druhého… Kdoví. A dost mo¾ná se nic z toho vùbec nestane. Tøeba naše duše vyvane s jinými v nirvánì, tøeba se ocitne v nebi po boku Spasitele, mo¾ná se rozplyne v nicotì a nekoneènu… (A mo¾ná je to všechno jedno a to samé, jen nahlí¾eno jinou optikou, nemyslíte?) Ale a» u¾ bude scénáø dalšího vývoje (èi zániku) jakýkoliv, jisté je, ¾e to, co jsme a¾ dosud nazývali svým ¾ivotem, prostì skonèí a zmizí. Naši blízcí, pøátelé a kolegové, naše lásky, domovy, koníèky, naše sliby, plány a touhy… Naše jméno, tváø, úsmìv, hlas, pohled, chùze, pohyby, teplo, doteky… Prostì to všechno bude pryè. Nav¾dy. I kdybychom pro¾ili tisíc ¾ivotù a dalších tisíc na nás teprve èekalo, tenhle jeden konkrétní, který právì teï ¾ijeme, ten je jedineèný a neopakovatelný, a u¾ se nikdy nevrátí. Ani sekunda z nìj. Nikdy nedostaneme druhou šanci v nìm cokoliv zmìnit èi pro¾ít znovu.
Smrt na sebe bere mnoho podob. Se sklíèeným srdcem vzpomínám na jeden kvìtnový veèer pøed lety, kdy jsem v nekonèícím proudu aut kleèel na asfaltu rušné silnice a v dlaních mi umíral náš druhý pes, køí¾enka nìmeckého ovèáka a rotvajlera, které jako štìnìti kdosi uøízl ucho. Trvalo to dlouho a vzpomínky na to neblednou, ani bolest a vina se neztrácí. Tehdy jsem cítil pach smrti. Byl to zvláštní puch, pøed kterým se nedalo utéct, a který se pak kolem nás vznášel navzdory veškerému mytí a drhnutí celého tìla. Kdy¾ jsem s man¾elkou poprvé navštívili vyhlazovací tábor KL Auschwitz-Birkenau (mimochodem byl to cíl naší svatební cesty), kde nacisté bìhem druhé svìtové války v horizontu ètyø let vyvra¾dili prokazatelnì milion a ètvrt lidí (i kdy¾ samotný velitel tábora Rudolf Höss pozdìji tvrdil, ¾e jich bylo více jak tøi a pùl milionu), panovalo zrovna krásné letní poèasí.
Doèista nepatøièné pro návštìvu jednoho z nejhrùznìjších míst na zemi. Pra¾ilo slunce, bylo vedro k zalknutí, nepohnul se ani lísteèek. Mnozí turisté vyhledávali místa zastínìná stromy. Ale na jednom místì do nás udeøil silný vítr a jakýsi ošklivý, vlezlý chlad, ne takový, který by se dal pøiíct na vrub poèasí, notabene takovému, které tehdy panovalo. O kus dál se u¾ zase vše rozplývalo v nehybném èervencovém ¾áru. Do KL Auschwitz jsem se od té doby vrátil ještì nìkolikrát, a i kdy¾ to bylo v rùzné roèní doby a za rùzného poèasí, na tomhle místì se v¾dy opakuje to samé. Smrt tam stále pøebývá. Mo¾ná prostì nemù¾e odejít.
®ijeme, jako kdybychom bezmeznì vládli svému osudu a vìøíme, ¾e pevnì svíráme jeho otì¾e v dlaních, jen¾e… Ve skuteènosti jsme jen pírko unášené vìtrem. Vìtšinu z toho, co se nám dìje, neovlivníme. Události našich dní pøipomínají tenisový míèek, který škrtl o hranu sítì a roztoèil se nad ní. Kam dopadne? Dopøedu, nebo zpátky? Vyhrajeme, nebo prohrajeme? Prostì jen èekáme, co se stane, proto¾e nemáme šanci to ovlivnit… Pøedstava, ¾e máme moc nad vlastním ¾ivotem je jeden z nejpošetilejších, nejnebezpeènìjších a také nejvytrvalejších lidských omylù. Jak hrozivì málo toho mù¾eme ve skuteènosti doopravdy ovlivnit… Jen¾e málokdo má odvahu pohledìt pravdì do oèí a pøiznat si, ¾e není víc ne¾ to pírko unášené vìtrem. A stejnì tak je to s naším èasem. Kdo jen tuší, kolik a v jaké kvalitì mu ho zbývá? Proto carpe diem, ¾ijme, ¾ijme ka¾dý den, ka¾dou minutu, ka¾dou sekundu naplno a tak, a» nièeho nelitujeme, ale souèasnì s pokorou a respektem ke všemu ¾ivému i ne¾ivému kolem nás. „®ijme, jako bychom mìli zítra zemøít a uème se, jako bychom mìli ¾ít vìènì.“ Mahátma Gandhí.
Pøed nedávnem mì o víkendu probudily paprsky slunce snášející se z blankytnì modravé oblohy. Do zahrady nakouklo jaro nejenom podle kalendáøe, ale uráèilo se ho po šedé, svírající zimì i osobnì navštívit. Stál jsem v oknì, pomalu probouzel své smysly i rozum a vnímal tu krásu pøicházejícího dne vonícího ¾ivotem. A pak mì to napadlo. Co kdyby tohle pøed tebou byl tvùj poslední den? Co kdybys vìdìl, ¾e tenhle úsvit je tím posledním, který v ¾ivotì spatøíš? Jak bys ten den pro¾il s drtivou tíhou vìdomím, ¾e ¾ádný další u¾ tì neèeká? Zeptal jsem se mé ¾eny, co by dìlala ona? Odvìtila, ¾e by nejspíš celou dobu breèela, naèe¾ se doopravdy rozbreèela a vyjádøila se dosti nelichotivì o mých myšlenkách. Jistì, taková reakce se nabízí. Zoufalství, smutek, vztek, beznadìj… a spousta dalších velice silných a nezadr¾itelných emocí. Ale rozjímal jsem nad tou otázkou dál. Pokud bychom se oprostili od tìchto emocí a ¾ili s vìdomím své blízké smrtelnosti a køehké zranitelnosti, kdybychom se ka¾dé ráno probouzeli s vìdomím, ¾e ono probuzení je obrovský dar, kterého se nám dalšího rozbøesku mù¾e, ale nemusí dostat (a jednou se nám ho skuteènì nedostane), jak by se zmìnil náš pøístup k ¾ivotu? Nebyli bychom více vdìèní za ka¾dou drobnost, ne¾ili bychom více v pøítomnosti, nevá¾ili bychom si více druhých lidí, nevìnovali více pozornosti, péèe a lásky naším blízkým, nevzdali bychom se spousty zbyteèností, nevystøíhali se spousty zbyteèných konfliktù a negativních emocí?
Jako první jsem si uvìdomil, kolik èasu dennì promarním ve zbyteènostech. U¾ antický stoický filosof a uèitel šíleného císaøe Nerona, Lucius Annaeas Seneca pravil, ¾e problém není v tom, ¾e bychom mìli málo èasu, ale ¾e s ním pøíliš plýtváme. Osobnì bych si dovolil s velkým mu¾em mírnì nesouhlasit, proto¾e pøeci jen, i kdyby se èlovìk zbavil veškerého nánosu nedùle¾itých a nenaléhavých vìcí, které ho dennì tí¾í, a souèasnì by dokázal efektivnì organizovat a zvládat všechny nutné èinnosti (jako tøeba uspokojování biologických potøeb, zajiš»ování finanèních prostøedkù k existenci apod.), poøád si troufnu tvrdit, ¾e pro nìkteré lidi širokých zájmù a velkých aktivit by se èasu stále tak úplnì nedostávalo. Pøece jen dvacet ètyøi hodin dennì utíká proklatì rychle… Ovšem moudrý Seneca ¾il ve zcela jiné dobì, s podstatnì jinými mo¾nostmi a znaènì odlišnými paradigmaty. Jeho výrok je pøesto i v souèasnosti trefný a bolestivì pravdivý. O obrovské mno¾ství èasu se pøipravíme dobrovolnì a hloupì, ani¾ by nám to pøineslo cokoliv pozitivního.
Pokraèování pøíštì...
Tomáš Záøecký
* * *
Anotaèní obraz Hlubiny poznání - Zdenìk Hajný, http://www.zdenekhajny.com/cz
Ilustrace:
https://www.shutterstock.com/de/search/auschwitz?page=3