Odevzdat duše do vesmírného depozitu!
Naše planeta umírá. Pokud jste si toho dosud nevšimli, ¾ijete buï ve sladké nevìdomosti, pøi ní¾ popíráte svùj selský rozum, nebo to zcela zámìrnì ignorujete - a tím pádem asi nemá smysl se k tomu víc vyjadøovat.
V souèasné dobì dochází k masovému vymírání druhù, které jsme v¾dy a všude zpùsobili pouze a jenom my, lidé. Svou hloupostí a bezohledností, svou laxností a sobeckostí. Nìkdy pøímo a jindy nepøímo. A jak se stavíme k øešení tohoto celosvìtového problému? Poøád øešíme úplnì jiné banality. Obèas se nìkde podaøí udìlat nìjaký drobný zásah pro záchranu jednoho druhu, èasto pøitom dost umìle a bez ohledu na druhy jiné a dané ekologické souvislosti.
Ale nemohou za to celé jen nadnárodní spoleènosti, na které se to v¾dycky všechno há¾e, mù¾e za to ka¾dý z nás. Ka¾dý jednotlivec, který dosud nezaèal šetøit s energiemi, nadbyteènì u¾ívá auto a obecnì se chová spotøebnì (a tím podporuje spoleènosti, na které nadává), netøídí odpad, pou¾ívá velké mno¾ství chemikálií, nadmìrné mno¾ství pesticidù a tak bych mohla pokraèovat poøád dál a dál.
U¾ dlouho bezohlednì zneu¾íváme pøírodu a vyvra¾ïujeme jednotlivé druhy, èím¾ si pod sebou podøezáváme vìtev, proto¾e není to nikdo jiný ne¾ pøíroda, kdo dr¾í na¾ivu také nás. U¾ dlouho pøírodu okupujeme jako ti nejkrutìjší vládci. Vnímám to, je mi z toho tì¾ko, ale proto¾e v¾dycky ten pocit vyvá¾í pro zmìnu nìjaká pozitivní zpráva, jde to snést. Ovšem informace o patnácti stech zbyteènì zabitých delfínech, vysoce inteligentních mírumilovných tvorech, kteøí odvìky fungují jako záchranáøi tonoucích lidí, je prostì informace vzbuzující zoufalství a depresi.
Má lidstvo s tímhle pøístupem vùbec ještì šanci napravit své chyby a zachránit naši planetu? Èím dál víc se obávám, ¾e ne, i kdy¾ se poøád sna¾ím doufat. Chtìla bych být optimista. Vyhledávám nové aktivity, kde bych tøeba mohla v rámci svých mo¾ností pomoci. Zaèínám také chápat leckdy agresivní pøístup nìkterých ekologických spoleèností. Tzv. "ekologický terorista" pro mì pøestává být teroristou, globálnì lze pova¾ovat spíš za nepochopeného muèedníka.
Za mì: kdyby pøíroda vyhlásila lidstvu tøetí svìtovou válku, tak bych se postavila za ni, jakkoliv je zvláštní stát na druhé stranì. Pokud nedoká¾eme ¾ít v souladu s ní a jediná naše cesta vpøed je vše kolem sebe zahubit, pak bychom stejnì všichni mìli dobrovolnì odevzdat duše do vesmírného depozitu a nechat tuto planetu tìm, kteøí si zaslou¾í na ní ¾ít: rostlinám a zvíøatùm. Proto¾e to oni jsou tady ti moudøí.
Kolem pøelomu tisíciletí se lidé opakovanì báli, ¾e pøijde pøedpovídaný konec svìta. On v podstatì pøišel, jen ne jako rána z èistého nebe, poøád probíhá. Díváme se na nìj ka¾dý den a vùbec to ze svého úhlu jednotlivce, øešícího své ka¾dodenní starosti, nevnímáme.