Díky za ka¾dý nový trn
Nedávno u mì po dlouhé dobì nastal den, který jsem si pojmenoval dosti honosnì Velký den kaktusù. Ve své podstatì se nejedná o nic zvláštního ani velkolepého, jak by se na první pøeètení mohlo zdát. Spíše jde o napravování mých restù, co se péèe o pichlavé miláèky týèe, kterých se za pár mìsícù nahromadilo velké mno¾ství a zabere èasto i nìkolik dní neutuchající najednou.
Kaktusy mi uèarovaly u¾ jako malému. Od první chvíle, kdy jsem zahlédl tu dokonalou sple» trnù, krásných i nebezpeèných, ohromných i tenkých jako vlas, zamiloval jsem si je, jako kdysi malý Alberto Vojtìch Friè. Moje sbírka je sice o poznání skromnìjší ne¾ ta jeho, pøesto její zástupci umí vyèarovat pestré kvìty sytých barev, roztodivné tvary a skloubit v sobì onu nìhu køehkých rostlin a smrtící instinkt nelítostných predátorù.
Èasto se doètete, ¾e kaktusy patøí mezi nenároèné rostliny a nevy¾adují skoro ¾ádnou péèi. Svým zpùsobem to mù¾e být pravda, proto¾e kdy¾ zapomenete kupøíkladu malou pokojovou kytku na parném slunci a mìsíc ji nezalijete, asi vám to neodpustí. Kaktus se asi taky nebude tváøit radostnì a rozhodnì u nìj vaše obliba nestoupne, ale aspoò vìtšinou pøe¾ije, co¾ je u pìstitele mnohdy nejvìtší úspìch a radost. A» u¾ s trny nebo bez, ka¾dá rostlinka potøebuje péèi.
Na Velký den kaktusù si vezmu stranou ka¾dého jedince, prohodím s ním pár povzbudivých slov (on vìtšinou mlèí), peèlivì ho opráším, prohlédnu a jak jen to je mo¾né, zbavím ho všech škùdcù a neøádù. Vlnatky, mšice, puklice, to jsou hrozné potvory. Najdou si toti¾ v¾dycky to nejnepøístupnìjší místeèko a dostaòte si je odtud!
Samozøejmì existují stovky a tisíce postøikù, jen¾e ty se èasto zvrhnou v ruskou ruletu. U nìkterých mám pocit, ¾e místo aby hubily, podporují chu» k jídlu nezvaných hostù a jiné zase pro jistotu odpraví nejen všechny parazity, ale i celý nebohý kaktus, co¾ také není nejlepší øešení. Vyzkoušel jsem, ¾e pomìrnì dobøe zabírá líh, èi obyèejný stolní olej. Rostlinám neublí¾í (a¾ na pár výjimek) a škùdcùm jaksepatøí znepøíjemní další páchání škod.
Ten, kdo si zkusil pøesazovat kaktusy holýma rukama, se u¾ nikdy nebojí injekce ani vosího bodnutí. Pravý po¾itek je pøesazování poøádnì velkého kaktusu s poøádnì velkými a hustými trny ze zatracenì malého kvìtináèku, který si u¾ dávno odslou¾il své. Veèer pak závistí bledne nejeden je¾ek, kdy¾ náhodou zahlédne mé ruce. Mnì to ale nevadí.
Proto se jen usmívám, kdy¾ mi nìkteøí lidé s hrdostí v hlase øíkají, jak moc pìstují kaktusy a jak výbornì s nimi manipulují, ¾e se ani nepopíchají. Já mám rád, kdy¾ to tak øíkajíc "schytám" nìjakým tím trnem. Je to pro mì znamením, ¾e jsem se svým miláèkem v kontaktu, tak tìsném a intenzivnì pro¾ívaném. ®e tu jsme oba, naladìní na stejné vlnì, jeden pro druhého, ¾e mì stále doká¾e pøekvapit a zastihnout nepøipraveného a já se stále musím uèit, rozmlouvat s ním a kát se za svou nešikovnost. A¾ se jednou stane, ¾e mi nedají ¾ádný trn, bude nejvyšší èas pøedat je nìkomu jinému. Ale do té doby díky za ka¾dý nový trn.