Chvála idolù
Tato chvála velmi úzce navazuje na pøedchozí chválu hrdinù, a proto se nikdo nesmí divit, ¾e bude také velmi osobní a také nebude bezproblémová.
Tak jako má ka¾dý své hrdiny, má i své idoly. Ty se samozøejmì také mìní v prùbìhu našich ¾ivotù a mo¾ná stovky z nich jsou toto¾né pro miliony jedincù. U¾ proto je tøeba dávat bacha radìji vìtšího, ne¾ menšího, abychom to se zbo¾òováním svých idolù pøíliš nepøehnali! A proto¾e nemám rád pøíliš kolektivní nadšení, opìt zamìøím svou „chválu“ na idoly bohu¾el vìtšinou pozapomenuté.
Mým prvním jednoznaènì chvály hodným dìtským idolem byl Pun»a, který byl asi stejnì starý jako já, a který hrdinnì chránil svou krásnou psí sleènu Kiki.
Ano, byl to hezký pejsek z pøedváleèného dìtského kresleného komiksu, který kreslil René Klapaè, a textové bubliny psala – nomen omen – Marie Voøíšková! Proto¾e jsem byl ještì vìku pøedškolního, ty pøíbìhy mi èetl dìda. Je docela zajímavé, ¾e Pun»a u mne zvítìzil nad další kreslenou postavièkou – jen nepatrnì starším a mnohem známìjším Sekorovým Ferdou Mravencem. A do tøetice za války, to jsem u¾ sám louskal první písmenka dalšího komiksu Fischera a Foglara o Rychlých šípech v pøedváleèných èíslech Mladého hlasatele, které mi laskavì pùjèoval mùj starší bratr. Tehdy jsem všech pìt protagonistù – tentokrát velmi známých – pova¾oval jak za idoly, tak i hrdiny. Asi posledním mým „papírovým“ idolem byl pak pro mì kapitán Nemo, ale nikoliv ten Verneùv, ale hrdina øady kní¾ek èeského spisovatele J.M.Trosky.
Další mé idoly u¾ jsou z masa a kostí, a to z materiálù rozhodnì mimoøádnì dokonalých. Opìt bych jich mohl vyjmenovat desítky, ale dovolím si pøipomenout pouze tøi. Hned v roce 1948, to jsem u¾ jako tøináctiletý sportoval „na plný pecky“, jsem nesmírnì obdivoval jen o pìt let staršího Boba Mathiase. Tento mladý Amerièan se stal v Londýnì nejmladším olympijským vítìzem v desetiboji, a pøesto¾e jsem byl sportovnì docela všestranný, tak nìjak jsem si nedovedl pøedstavit, ¾e bych to za pouhých pìt let mohl dokázat také. A pøedstavte si, nemýlil sem se … Z mých sportovních hrdinù-vzorù nesmím zapomenout na dva volejbalové mistry svìta. Josefa-Buldu Musila, dokonce dvojnásobného mistra svìta, nejlepšího našeho volejbalistu století a jednoho z osmi nejlepších na svìtì! Bulda, aè pomìrnì nevelký nahrávaè dovedl na albertovských kurtech zasmeèovat v montgomeráku, v „maïarkách“ a se sportovním pytlem v druhé ruce. Na smeè mu nahrával kamarád a vidìl jsem to na vlastní oèi! Ovšem ještì vìtším idolem byl pro mne kapitán volejbalových mistrù svìta z roku 1956 Zdenìk Malý. V dobì našich studií byl nejen odborným asistentem na katedøe tìlovýchovy a sportu Matematicko-fyzikální fakulty, ale i trenérem našeho fakultního i univerzitního dru¾stva a byl skvìlý jako èlovìk po všech stránkách.
Bob Mathias Josef Musil Zdenìk Malý
V tomto výètu nemohou chybìt ani mé idoly ze svìta umìleckého. Proto¾e naprostá vìtšina z nich je mé generaci dobøe známá, netøeba je asi jmenovat, tak¾e se opìt omezím pouze na dvì mé „speciality“. Je to americký humorista a kreslíø James Thurber, kterého mìl rád i Miroslav Horníèek, a jeho¾ skvìlé karikatury obveselovaly vojáky na západní frontì v Druhé svìtové válce. Dále je to pak Jiøí Eliáš, témìø slepý barový klavírista, který hrával ještì v padesátých letech v pra¾ském Cherry klubu. Jeho píseò na text surrealistického básníka T.R.Fielda mi zní v uších dodnes: „Mým domovem, tichá je putyka, snem mým je sklenice plná, mou láskou bývala gotika, ne¾li baroka smetla ji vlna.“
J. Thurber J. Eliáš
A ještì musím „udat“ alespoò dva své vìdecké hrdiny - idoly. Tím prvním je pomìrnì známý spisovatel a fyzik František Bìhounek, který u¾ do svých tøiceti let se zúèastnil dvou výprav k severnímu pólu a pøi té druhé v roce 1928 dokonce pøe¾il ztroskotání. Jméno druhého vìdce bude asi pro vìtšinu lidí bohu¾el neznámé. Je to teoretický fyzik, nositel Nobelovy ceny P.A.M. Dirac (1902 – 1984). Pøitom Diracova rovnice a další jeho teoretické objevy jsou zcela srovnatelné s objevy Alberta Einsteina, na kterého navazoval. Nám „matfyzákùm“ Dirac imponoval hlavnì tím, ¾e jeho diplomová práce byla prý sepsána na jediné stránce papíru a s její obhajobou mìl problémy, pøesto¾e brzy posunula kvantovou fyziku tak, jako ¾ádná jiná.
F. Bìhounek P.A.M. Dirac
Pokud to nìkomu náhodou pøipomíná souèasné problémy obhajob diplomových prací na našich souèasných vysokých školách, pak se kardinálnì mýlí. Diracova asi nejkratší diplomka v historii je chvályhodná tak, ¾e pro ni prostì nenalézám slov!
.jpg)
