SeniorTip

Těžké, ale i radostné začátky

V prosinci 1989 jsem byla naplněná radostí až k prasknutí. „Samet“ mne denně hladil, události ve mně vzbuzovaly euforii. Telefon ze zahraničí od mých spolužaček a kamarádek se netrhl. „Opravdu je to pravda? Můžeme věřit televizi? Můžeme OPRAVDU přijet a nezavřou nás?“ byly nejčastější dotazy vedle projevovaného společného jásotu. A tak všichni mí milí emigranti OPRAVDU přijeli. Mezi nimi i manželé Radovi. Pavla byla moje kamarádka od dětství, její manžel Petr vydával v Austrálii po jejich emigraci krajanský časopis Hlasy Čechů a Slováků. Napsala jsem do něj také pár článků, hlavně z kultury a byla jsem mile překvapená, že jsem dostala hned několik dopisů a dokonce žádost o zasílání knížek, což jsem s radostí činila.

Petr se však rozhodl postupně Hlasy ukončit a zakotvit zpět v Československu. Dohodli jsme se na tom, že spolu založíme nový časopis pro krajany. Název Český dialog byl Petrův nápad. Tím ale jeho aktivita víceméně končila. Sice přivezl z Austrálie počítač, což byla v té době věc nevídaná a začal na něm „lámat“ články do našeho časopisu, které jsem napsala, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Jen do čísla 4. (Čili dva měsíce, časopis byl v té době čtrnáctideník.) Číslo 5 už obětavě a nezištně (jak jinak?) přepisovala Jiřina Hanzlová na superpsacím elektrickém stroji (hit té doby) a pak jsme ho obě chodily kopírovat na kopírky, které vznikaly jako houby po dešti po letitém komunistickém zákazu kopírování čehokoliv, co oni neschválili na nějaké své přiblblé schůzi.

Pak jsme skládaly jednotlivé listy do sebe, časopis strkaly do obálek, na něž jsme psaly adresy těch dobráků, kteří si jej už předplatili. Oni nám odpustili, že ten časopis vypadal hrozně a že měl i ubohý obsah včetně tiskových překlepů (což má bohužel sem tam i dodnes). Ačkoliv nulté číslo, odmyslím-li si jeho tiskovou vizáž mělo na titulu krásnou báseň Fráni Šrámka Oslátko a vedle obrázek zabijačky Mikoláše Alše, na další straně rozhovor s premiérem české vlády Petrem Pithartem, úvahu o 17. listopadu, dvě vánoční koledy, české vánoční recepty, povídku Jaromíra Seiferta Trh na Staroměstském náměstí a pak kopu zajímavostí, nebylo to zase tak nejhorší. A vedle toho!, což je důležité pro podnikání – i reklamy. Na Československé aerolinie, na Magazín co nás zajímá a na Radio Praha – to sice za reklamu neplatilo, ale nabídlo, že časopisy rozešle na patřičné adresy. Bylo jich tehdy jeden tisíc a pocházely částečně ze seznamu členů Společnosti pro vědy a umění a částečně ze seznamu švýcarských odběratelů časopisu, který nedávno zanikl.

Nulté číslo Českého dialogu vyšlo 13. prosince 1990 a bylo posláno z poštovního oddělení rozhlasu jako číslo ukázkové pro event. objednání. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, přihlásilo se 37 čtenářů. Nedělala jsem si z toho vrásky, neboť jsem vůbec netušila kolik lidí se má „správně“ na takovou nabídku přihlásit. A tak jsem vesele připravila číslo 1, které vyšlo 13. února 1991. Na titulu byla Marta Kubišová, uvnitř pěkné duchovní rozjímání nad veršem devatenáctým z kapitoly 22. evangelia sv. Lukáše od Petra Rady. Omlouvám se, minule jsem Petrovi křivdila. Toto zamyšlení nad hnusným konzumem se čte s radostí na duši. A i další články svědčí o mírném vzestupu úrovně...

Číslo 2 mělo na titulu hlavu ze zbořené sochy Stalina na Letné, jak je odvážena starým náklaďákem kamsi... a uvnitř malinkatý rozhovor s prezidentem ČSFR Václavem Havlem s příslibem, že příště bude větší. Tehdy se totiž každé pondělí od 11 hodin na Hradě konala tiskovka, kam PP (pan prezident) občas zašel, jinak za něj mluvil Michael Žantovský. A taky je zde rozhovor s Milošem Zemanem. Škoda, že časopis nemá více místa, bylo by to pro srovnání s dneškem velmi zajímavé přetisknout... A taky tady máme první článek ze Švýcarska od Jaroslava Anděla – doufám, že nemusím představovat toho úžasnou energií nabitého právníka, který až do konce svého života ve sto letech bojoval za práva emigrantů (a nejen). A ještě dvojstrana s Jaromírem Škutinou, trochu rozporuplným člověkem (je prý v seznamech StB), což se „profláklo“ až později.

Trojka byla ilustrována krásnými kresbami Jiřího Vaněčka a články zase o fous zajímavějšími, např.: Kolik je zájemců ze zahraničí o podnikání v Československu (odpovídá dr. J. Drábek z Ministerstva hospodářství), Praha bezbariérová (odpovídá primátor Prahy Jaroslav Kořán), Pouta amerických krajanů v Československu (od Juliet Broceové), právní poradna, začátek seriálu Praho moje! A co je dnes pikantní, Malé podniky jsou páteří ekonomiky, píše Jiří Kotas, prezident Banky Bohemia. Podporoval ho tehdy ministr financí Václav Klaus, který ale asi nevěděl, že jde o podvodníka. Banka brzy zkrachovala, lidé přišli o peníze a já jsem se dokonce od krajanů dozvěděla, že Jirka Kotas nechal kdesi v Kanadě svoji maminku se svými dluhy.

Teď bych ještě ráda připsala praktickou zkušenost ze začátku vydávání časopisu. Jaksi vedle se zmíním o tom, že Jiří Loewy, který léta vydával v Německu Právo lidu, měl snahu jej také vydávat po sametu tady. Nechal vytisknout (resp. zaplatil) za velké množství výtisků, které ale rotačka v bývalém Rudém právu (tehdy největší a možná jediná rotační tiskárna v Praze) vůbec nehodlala pojmout do svých útrob. Zkrátka ten papír (bílý) pro ten časopis Právo lidu byl prý rovnou poslán kamsi jinam a Jiřího záměr zkrachoval. Právo lidu tady prostě nevyšlo a nebylo distribuováno Poštovní novinovou službou, jak asi stálo ve smlouvě. Já nevím podrobnosti, ale vím, jaké zkušenosti mám s tou druhou zločineckou organizací hned po KSČ já:
Uzavřela jsem s ní smlouvu na distribuci Českého dialogu do všech trafik, kam PNS sahá. Chtěli na mně 10 000 (slovy deset tisíc výtisků, ale to nic není proti Jiřímu L., na kterém prý chtěli 120 000 výtisků).

Toho dne, kdy vyšlo to první číslo, jsem vezla deset tisíc výtisků do distribuční firmy PNS do Malešic na okraji Prahy naší škodovkou. Byla plná balíků od země až do stropu. Když jsem dojela k rampě, kde stály různé tiráky a náklaďáky, bylo mi řečeno, ať počkám. Počkala jsem. Pak mi bylo milostivě dovoleno vytahat ty balíky z auta a naskládat je na plošinu na rampě. Znamenalo to šplhat se s balíky na vysokou rampu atd., ale byla jsem mnohem mladší a plná elánu. Podařilo se. Deset tisíc výtisků mého časopisu bylo připraveno k distribuci do trafik. Ale ouha! To jsem si jen naivně myslela!
„Kde máte papír“, řval na mně silný a velký člověk v montérkách a myslel tím smlouvu. –„Ano, tady,“ přeřvávala jsem já ten hluk kolem a podávala jsem mu jej. – „Jo, dobře, jděte si támhle na konec haly do kanceláře, ať vám to potvrdí,“ řekl docela laskavě. Ale nic takového už nepokračovalo v té kanceláři. – „Cože? 13.? Ale vy máte termín až 14.“, řvala na mě nějaká odpudivá osoba a dodala velmi přísně, ať si to zase naložím a přijedu až zítra... Samozřejmě, že jsem se snažila ze všech sil, které mi zbývaly po vykládání deseti tisíc časopisů, ji umluvit... ale marně. Vrátila jsem se do haly, postupně jsem deset tisíc časopisů naskládala zpátky do škodovky (pánové v montérkách na mně sice koukali možná trochu se soucitem, ale nepomohli ani „ň“). Pak jsem nastartovala a přemýšlela zcela vážně, jestli to mám odvézt domů, nebo hodit do Vltavy...

Eva Střížovská

***
Anotační fotografie ZLATE-MINCE.CZ

Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
15.11. 10:50	Eva Střížovská	Děkuji moc čtenářům...
14.11. 12:02	Vesuviana	díky
14.11. 11:59	Ivan
14.11. 10:16	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás