Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ach ty dìti
Poèátkem sedmdesátých let minulého století zaèala politická výchova u¾ od školky. Jak to vím? Od své tehdy ètyøleté dcery, která mi polo¾ila pøi jedné cestì ze školky domù následující otázku. Ne¾ to celé vyslovila prošly jsme celé sídlištì.
Cituji „první tajemník Komunistické strany Èeskoslovenska soudruh Gustav Husák“ - odmlèela se - a já èekala, co se ještì dozvím. „Pøijde do nebe nebo do pekla“? Obrátila jsem oèi v sloup, co¾ ona pochopila jako nebe a mìla velkou radost, proto¾e si to tak myslela. Ještì v té politické výchovì mìly dìti mezery.
Pozdìji jsme spolu jely autobusem. Šetøilo se, tak¾e se v autobuse netopilo ani nesvítilo. Navíc, pøed ka¾dou vìtší køi¾ovatkou se vypínal motor.
Blí¾il se 7. listopad a mìsto bylo vyzdobené k této události. Autobus zastavil pøed køi¾ovatkou a na prùèelí veøejné budovy byl umístìn a osvìtlen obraz Lenina v nad¾ivotní velikosti. Do ticha se ozval hlásek mé dcery „toho pána já znám“. Bylo mi jasné, ¾e to školka neopomnìla dìtem patøiènì vysvìtlit a mlèela jsem. Jen¾e dosti silným hlasem opìt dcera upozornila na obraz s tím, ¾e toho pána zná, proto¾e hrál ve filmu Pi, piti, pa… Jen jsem špitla, ¾e to není on, èím¾ ona opìt zvýšeným hlasem prohlásila, ¾e to je on, proto¾e ona ten film vidìla.
Nenápadnì jsem se rozhlédla po cestujících na štìstí jich tam nebylo moc, pouze jeden kašlající pán sedìl kousek od nás. Mìla jsem jen jedno pøání, aby se koneènì ten autobus u¾ rozjel. Kdy¾ jsme vystupovaly z autobusu onen kašlající pán dceru pohladil po hlavì a øekl, ¾e je šikovná holèièka. Naèeš ona se obrátila na mne se slovy „vidíš, ten pán ho taky poznal a ty ne“.
Ztracené dìti
První pøíbìh se odehrál v mé rodinì. Jednou veèer, kdy¾ jsem se zaèetla do napínavé detektivky šla tøíletá dcera na WC. A¾ za dlouhou dobu jsem si uvìdomila, ¾e jsem vlastnì nevidìla ani neslyšela, ¾e by se vrátila. Šla jsem tedy na kontrolu. V posteli nebyla, jen¾e na tom WC také ne. Zaèala jsem prohledávat byt, v zoufalství jsem koukala i do šuplíkù i do tìch nejmenších. Nic, to u¾ jsem podlehla šílenství a opìt vše prohledávala. ®e jsem si pøitom vyèítala svou nezodpovìdnost nemusím zdùrazòovat. Byla skoro pùlnoc, dcera nikde a tak jsem chtìla po¾ádat sousedy o pomoc. Otevøela jsem dveøe od bytu a na té špinavé roho¾ce v klidu spinkalo moje zlatíèko. Od té doby dveøe peèlivì zamykám.
Jen¾e, po delším èase jsem opìt hledala dceru po bytì. Dveøe byly zamèené a já opìt prohlí¾ela celý byt a hledala a hledala. Marnì. Kdy¾ jsem vše pøevracela po tøetí, tak jsem zaèala protøepávat znovu deky, které byly v šatnì. Byla tam tak úplnì vzadu schoulená, ¾e jsem jí dvakrát pøehlédla. Kdy¾ jela se školkou do pøírody, tak jediné co si sebou na lístku vezla bylo „pozor v noci cestuje“. Pøi pøíjezdu jsem se na to ptala, ano cestovala, øekla uèitelka. Na podrobnosti jsem se radìji neptala, vím u¾ co to je, kdy¾ se hledá dítì.
Druhý pøíbìh od mé kamarádky byl o hodnì hrozivìjší. Kamarádka s koèárkem se pohybovala ve mìstì a náhodou zahlédla, ¾e u prodejny vykládají zbo¾í, tak neodolala a dívala se. A právì tam najednou vidìla vybalovat lustr, po kterém strašnì tou¾ila. Èekala, a¾ se zbo¾í ulo¾í, a zaènou prodávat. Èekala ve frontì, a pro¾ívala muka, co kdy¾ pøed ní si ho nìkdo koupí a u¾ další kus nebude. Úplnì zpocená koneènì pøišla na øadu a mohla si oddechnout. Jen¾e najednou zjistila, ¾e jí peníze nebudou staèit. Chybìlo ji jen pár korun, ale lustr jí nechtìli rezervovat, jen prodavaèka nadhodila, ¾e snad vedoucí, a¾ pøijde, jí mo¾ná pomù¾e. A tak zase èekala. Koneènì se dohodli, ¾e ty dvì koruny pøinese zítra a ona š»astná popadla krabici. Jen¾e problém, u¾ nemìla peníze na autobus a tak táhla krabici pøes celé mìsto. Na pùlce cesty se zastavila u rodièù a vyprávìla celou tu anabázi s lustrem. Pak šla domù a èekala, a¾ se vrátí man¾el a bude mít takovou radost jako ona. Jen¾e jeho zajímalo co se bude jíst a nìjaká anabáze s lustrem ho nezajímala. Taková pøízemnost se jí dotkla, co ona pro ten lustr vytrpìla a on se domáhá kusu ¾vance. A Monika u¾ jedla? Neodpovìdìla a v tom nìkdo zvonil. Mu¾ šel otevøít, pøišel tchán s tím, ¾e ho babièka vyslala, aby zjistil nìco o vnuèce. Babièce toti¾ stále vrtalo v hlavì, proè tu krabici si nedala na koèárek a kde vlastnì byla vnuèka, ¾e ji nevzala nahoru a ani o ni nemluvila. Jen¾e v té chvíli to nevìdìla ani mamina. Sedìla zhroucená a jen breèela, nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku, pøesto¾e oba mu¾i na ni u¾ pøímo øvali, kde dítì nechala, na vše jen kroutila hlavou. Trvalo to dlouho, a¾ nakonec uznali oba, ¾e se musí pokusit to dítì najít, proto¾e u¾ nìkde bylo dlouho samotné. Netušili ale kde zaèít hledat, jen si dìda vzpomnìl, ¾e dcera mluvila o obchodì, kde zùstala dlu¾na a tak by snad si tam mohli pamatovat, jestli byla s koèárkem. A proto¾e obchody se tehdy zavíraly v 18 hodin, moc èasu jim nezbývalo. Nemuseli do obchodu, koèárek se spícím miminkem stál pøed ním.
Dluh byl posléze uhrazen, ale lustr nikdy povìšen nebyl a tomu zapomenutému miminku je dnes 55 let.
Pamìtníci, vzpomínejte!