Hledání
Nedávno jsem hledala klíèe, pøi cestì domù, byla tma a zima. Klíèe ne a ne najít. Znáte to.
Hledání zná ka¾dý z vás.
Potkává lidi všech ras, vyznání, národností, sociálních vrstev a vìkových kategorií. Je to útrapa celého lidstva.
Abychom nìco, co máme nemuseli tolik hledat, vymýšlíme rùzné fígle, jak se hledání vyhnout. Takový aparátek, napøíklad, který na písknutí reaguje také pískáním a my po zvuku poznáme, kde ¾e jsme nechali le¾et ty zatracený klíèe. No, na automobil si to nedáme. Jen stiskneme centrál a naše autíèko se svìtly a cvaknutím ohlásí, kdy¾ po nákupu nevíme, ve které ulièce parkujeme. Ale vesmìs dìláme strašnou spoustu vìcí automaticky. Nauèíme se tìmto pohybùm ji¾ v dìtství, kdy¾ nám rodièe svìøí naše první klíèe od domu. Hned, jakmile je prvnì ztratíme a tatínek nám notnì vyhubuje pøièem¾ neustále opakuje, ¾e musí všude vymìnit zámky, místo tradièního le¾ení pod novinami na gauèi. A tak to pak hlídáme, nakonec se dopracujeme k automatickému vkládání klíèù do pravé kapsy, proto¾e v levé vìtšinou nìco neseme. Tento "zlozvyk" se pak rozšiøuje i na jiné úkony. Zhasínáme, zavíráme dvìøe, vypínáme vodu, zavíráme okna, bereme si bundu nebo deštník, zamykáme byt, gará¾, kontrolujeme zamèené auto a tak by se dalo sáhodlouze pokraèovat.
Vyrazíme pak do svìta a neustále pøemítáme, na co jsme zapomnìli. Kolik z nás se vrátilo nìkdy domù, ¾e asi nezhaslo, nevyplo plyn, ¾e asi bì¾í televize, anebo mo¾ná nìkde nezavøel okno. Tak je to i s hledáním vìcí. Spoustu jich ukládáme na svá místa automaticky. Napøíklad po dokonèení telefonního hovoru, ulo¾íme mezi øeèí automaticky mobil do pouzdra a po té do kabelky, abychom za pár minut hledali, je-li na svém místì. Právì tak zacházíme s klíèema. Zamkneme, a klíèe šup do kapsy a úprkem na hromadnou dopravu do zamìstnání. Veèer pøi návratu z práce, škol, úøadù, nákupù a jiných povinností u dveøí zùstaneme stát a HLEDÁME klíèe. Vysypeme kabelky a jiná pøíruèní zavazadla, prohrabeme nákupy, abychom našli klíèe v pravé kapse kalhot nebo kabátu, kde se je nepodaøilo napoprvé nahmátnout. Ovšem ka¾dopádnì nás to v tento moment vykolejilo. Nervozita nás ovládla a domù vcházíme upocení a ponìkud stresovaní.
Ale dají se hledat všemo¾né i nemo¾né veci. Celý týden, klopýtáme o štokrle na chodbì, ale v momentì, kdy potøebujeme ze skøínì podat knihu a tudí¾ i ono štokrle pod nohy, není k nalezení. Adrenalín se vyplaví do krve a my pobíhajíc po domì hledáme stolièku. Tu si ale pøed chvilkou vzala malá dcerka, sedí na ní a udivenì se na nás dívá, proè tak lítáme po bytì. U vaøení to bývá taky obèas o nervy. Mícháme omáèku, kdy¾ v tom pøijde nìkdo z rodiny, ¾e nìco nezbytnì nutnì potøebuje. A tak jdeme ochotnì pomoci, ale v myšlenkách máme stále onen hrnec s omáèkou. Kdy¾ se vrátíme k plotnì musíme honem zamíchat, ale není vaøeèka! No to snad ani není mo¾ný! Kam bych ji pøece dala? Honem kouknout na poslední místo kde jsme byli, ale ani tam vaøeèka není. Tìkáme zoufale oèima po kuchyni omáèka hrozivì bublá. Nedá se nic dìlat, musíme vzít èistou. V momentì, kdy chceme otevøít levou rukou šuplík, zjistíme, ¾e to nejde, proto¾e nìco dr¾íme. Ano. Je to ta naše postrádaná vaøeèka! Pøipadáme si v ten moment jako totální idioti. No ale co. Omáèka se nepøipálila, tak o nic nejde.
Jak se v ¾ivotì zbavit tìchto malých stresù a adrenalinových chvilek? Musím se pøiznat, ¾e toto netuším. Bojuji stateènì s hledáním. Ovšem mùj boj s tímto nepatøí mezi vítìzné. Prostì, zase hledám klíèe. I kdy¾ jsem si koupila speciálnì malou kabelku, abych jí nemìla plnou hloupostí, ale právì jen na penì¾enku, klíèe a doklady. Taky mi Je¾íšek mi pøinesl pouzdro na mobil, který u¾ od února doma hledám. Deštník se vèera sušil v koupelnì, a já ho dnes pøed odchodem do práce hledala na chodbì. Vzdala jsem to hledání a notnì zmokla. Hodinky jsem taky nedávno hledala. V noci mì probudil rámus a já je v polospánku dala pod polštáø. Automaticky. Hned, jakmile zjistím, co ¾e se to pod okny dìje, ze zvyku strèím hodinky pod polštáø. Tak¾e vlastnì kdybych šla hned jak vstanu ustlat, nemusela bych hledat, a neujel by mi autobus.
A teï prostì zase hledám klíèe!
Mrznu a za mnou nìkdo jde. Tma a hukot mìsta. Strach mì skoro zaslepuje. Ještì ¾e má èlovìk nìco, jako pud sebezáchovy, nebo co to je. Nìjaký hlas uvnitø mì mi øíká: Holka, klid, nádech, výdech, koukni se do dlaní, jestli nejsou klíèe ji¾ v ruce. No vidíš, máš je povìšené na malíèku levé ruky. Pravou hrabeš v kalbelce a v levé kromì tìch klíèù dr¾íš ještì tašku s prádlem a kabelku.
Tak asi bude nejlepší, kdy¾ zase budeme nìco hledat, se nádechem uklidníme a zaèneme pìknì znova a v klidu.
Prostì se musíme zastavit. Neztratit klid to je to hlavní. Kdy¾ projdeme všechna místa mo¾ná i nemo¾ná, pak ještì mù¾eme køièet a nadávat.
Ona hledaná vìc se objeví hned, jakmile ji nepotøebujeme.
Vyrazíme pak do svìta a neustále pøemítáme, na co jsme zapomnìli. Kolik z nás se vrátilo nìkdy domù, ¾e asi nezhaslo, nevyplo plyn, ¾e asi bì¾í televize, anebo mo¾ná nìkde nezavøel okno. Tak je to i s hledáním vìcí. Spoustu jich ukládáme na svá místa automaticky. Napøíklad po dokonèení telefonního hovoru, ulo¾íme mezi øeèí automaticky mobil do pouzdra a po té do kabelky, abychom za pár minut hledali, je-li na svém místì. Právì tak zacházíme s klíèema. Zamkneme, a klíèe šup do kapsy a úprkem na hromadnou dopravu do zamìstnání. Veèer pøi návratu z práce, škol, úøadù, nákupù a jiných povinností u dveøí zùstaneme stát a HLEDÁME klíèe. Vysypeme kabelky a jiná pøíruèní zavazadla, prohrabeme nákupy, abychom našli klíèe v pravé kapse kalhot nebo kabátu, kde se je nepodaøilo napoprvé nahmátnout. Ovšem ka¾dopádnì nás to v tento moment vykolejilo. Nervozita nás ovládla a domù vcházíme upocení a ponìkud stresovaní.