V tomto chvaloseriálu nemohou chybìt ani tyto dva „f“ objekty, a to z dùvodù, jich¾ je tolik, ¾e ani nelze všechny vyjmenovat. Staèí pou¾ít nevyvratitelný dùkaz kruhem – faunu i floru nutno chválit proto, ¾e prostì jsou chvályhodné!
Mám ale i další dùvod. Proto¾e jsem líný provést jakousi statistiku, jen tak „bajlaj-fik“ od oka odhaduji, ¾e v zorném poli mých chvál pøeva¾ují objekty abstraktní a z konkrétních pak objekty ne¾ivé nad tìmi ¾ivými. Tak se teï sna¾ím tuto bilanci trochu vyrovnat a jako obyèejnì zaènu obecnì.
Faun je øímská kopie øeckého boha Pana, oba byli ochránci pastýøù a stád, a nejsem si jist, zda na flétnu hráli oba dva, ale Pan urèitì ano. U¾ jméno Faun pova¾ovali za chvályhodné i rùzní umìlci, a tak na pøíklad básník Stéfane Mallarmé slo¾il roku 1876 báseò Faunovo odpoledne, a Claude Debussy pak slo¾il v roce 1894 nádherné „Preludium k Faunovu odpoledni“. Obì tato díla jistì patøí do pokladnice svìtového umìní. Asi o devadesát let pozdìji pak natoèila Vìra Chytilová bájeèný biják se skvìlým Leošem Suchaøípou – Faunovo velmi pozdní odpoledne. První dvì díla patøí k „t쾚ímu“ umìní, tøetí je pochopitelnì o nìco „lehèí“ a tedy i pochopitelnìjší, ale všechna jsou urèitì chvályhodná. Øímský Faun byl ale navíc i bohem plodnosti a jeho ¾enským protìjškem byla dobrá bohynì Fauna, která propùjèila své jméno ¾ivoèišné øíši – faunì. A teprve tato fauna s malým „f“ bude jedním z objektù této chvály.
Pøi chvále flóry pak ponechám stranou jména s velkým „F“ - tedy øímské bohynì kvìtin a zahrad, Tiziánùv obraz, jména nìkolika amerických mìst, Švankmajerùv film z roku 1989, pra¾skou stanici metra i margarín tého¾ jména a omezím se pouze na øíši kvìteny, která pøevzala své jméno právì od øímské bohynì. Nejprve si ale vychválíme faunu.
O neuvìøitelné symbióze zejména ètyønohých zvíøat s èlovìkem se zachovaly zkazky u¾ z úsvitu právì øímských dìjin. V¾dy» Romula a Rema odchovala vlèice a o nìjakých pár tisícovek let pozdìji Mauglího párek vlkù v indické d¾ungli. Tam pak pøi jeho výchovì pomáhal i velký medvìd a èerný panter, tak¾e byly zastoupeny témìø všechny èeledì velkých šelem, chybìl pouze šelma sedlák! Kdy¾ u¾ jsme zabrousili do literatury, vzpomeòme si, kolik chvályhodné radosti nám v dìtství pøinesli zvíøecí hrdinové jako liška Bystrouška, kocour Mikeš, koza Luisa a kocour Bobek, které pak zastínil malinkatý mravenec Ferda pak malý Krteèek. Anebo svìtoví protagonisti – medvídek Pú, myšák Mickey, kaèer Donald èi vèelka Mája.
Pøejdìme však ke skuteèným pøíbìhùm, které jsou a¾ neuvìøitelné. Celý svìt zná pøíbìh lvice Elsy, kterou zachránila Joy Adamsová v roce 1956 v Keni. Ménì známý ale ještì mnohem chvályhodnìjší je pøíbìh tøináctileté dívky Amy Aldenové. Ta dokázala v Kanadì nahradit divokým housatùm matku, byla u jejich líhnutí z vajec v umìlé líhni a pak se svým otcem-pilotem je dokonce nauèila létat, aby se mladí opeøenci mohli zapojit mezi stìhovavé ptáky a odlétat na jih. A pova¾te - povedlo se to!
I má man¾elka ale za¾ila v mládí velké pøátelství s jednou „divokou“ šelmou. Na malé hájovnì kde trávívala prázdniny, odchovali na jaøe lišáèka-sirotka a malý Ferina si zamiloval nejen tøíletého synka hajného, ale i ètrnáctiletou sleènu. Chodili spoleènì do lesa, a i kdy¾ odbìhl, na hvízdnutí pøibìhl. Za rok pak kdy¾ vyrostl, se samozøejmì vrátil mezi lesní obyvatele, ale na své vychovatele nezapomnìl. Vracel se obèas k hájovnì, nìkdy si dokonce pøišel pro nìco na zub, ovšem z ruky u¾ nepapal. A ještì nìco, co mnozí neslyší rádi – mezi faunu vlastnì patøí i èlovìk! Tolik tedy chvála fauny.
Pøi chvále flóry to mám slo¾itìjší. Jak jsem se u¾ zmínil ve chvále kantorù, jeden mi kytièky „trochu“ znechutil, ale to vùbec nic nemìní na tom, ¾e i kvìtena si naší chvály zaslou¾í. A to nejen ta jedlá nebo voòavá, ale veškerá, proto¾e i plevel má v pøírodì své místo. A zde musím vzdát velký hold své mamince, která mì nauèila znát celou øadu základních našich kytièek.
Pomalu ale musím spìt k závìru této chvály a pokusím se o závìr navýsost veselý. Vzpomnìl jsem si, na „mièurinský“ pokus Jiøího Suchého, který – dle svých slov - køí¾il koniklec s pampeliškou, domnívaje se, ¾e vypìstuje hezkou „konilišku“ a on mu vznikl „pampeklec“! A hned nato mi vytanula na mysli roztomilá vojenská pøíhoda z Vysokých Tater, kterou si nemohu nechat pro sebe.
V létì roku 1957 na mìsíèním soustøedìní vojenské katedry Matfyzu jsme v Ke¾maroku jako údajní protiletadloví dìlostøelci vyjeli s baterií ètyø kanónù a s rùzným pøíslušenstvím do horského terénu. Cílem výcviku bylo veškerou tu vojenskou techniku jako zakopat a jako pøipravit k boji. Samozøejmì i naši „moudøí“ velitelé vìdìli, ¾e bychom nic z toho nezakopali ani náhodou za celý mìsíc, a tak se spokojili s tím, ¾e vykopeme v trávì alespoò malé mìlké stru¾ky jako obrysy tìch protiletadlových dìl. Ani do toho se nám však moc nechtìlo a tak jsme vymysleli velkou fintu. Sice jsme zaèali polními lopatkami rýpat obrysy okopu, ale vyhýbali jsme se ka¾dé kytièce, tak¾e ten obrys byl proklatì klikatý. Kapitán – velitel baterie se chytal za hlavu, kdy¾ jsme mu tvrdili, ¾e jsme v Tatranském národním parku, kde jsou všechny tyto kytièky chránìné. Dùstojník si nebyl jistý, a i kdy¾ poznamenal, ¾e takhle by nás západní imperialisti ihned objevili, pøesto kupodivu usoudil, ¾e to asi nebudeme nikdy potøebovat. Tak nasadil náhradní program a my, aè nezakopáni, se mohli kochat krásou tatranských štítù…
Jistì¾e to byly nìjaké sedmikrásky, ale zachránily nás „mu¾né“ studenty od tì¾ké práce výkopáøù. No øeknìte – je flóra chvályhodná nebo není?!
