Zá¾itky fotografovy
Kamkoliv pøijedu, chci si odtud domù pøivézt fotograficky zaznamenané dìje a vìci, které mne zaujaly. Mnohdy fotím i to, na co by normálnímu èlovìku nenapadlo se pøes hledáèek èi displej fotografického pøístroje ani podívat. V takových okam¾icích se setkávám s udivenými pohledy lidí sledujících mé poèínání. I man¾elka, která si u¾ za léta spoleèného sou¾ití mohla zvyknout, se podivuje, co¾e to fotím za blbosti.
Nìkdy se mi ovšem moje vášeò krutì vymstí. Pøíkladnì v Ostromìøi. Pøijel jsem do tohoto mìsteèka v Podkrkonoší poprvé a jeliko¾ jsem mìl celé volné dopoledne pøed sebou, prochodil jsem ho køí¾em krá¾em. Je to zvláštní mìsto. Místo námìstí tu mají, jak bych tak øekl, demarkaèní linii. Støedem obce toti¾ vede hlavní silnièní tah na Krkonoše, který je rozdìluje na dvì samostatné poloviny, mezi nimi¾ proudí stovky automobilù. Èlovìk s úmyslem pøejít na druhou stranu musí být kaskadér èi sebevrah (jako já, který vozovku pøebìhl, inspirován potkanem, jen¾, nedbaje nebezpeèí, pøecupital na opaènou stranu mezi svištícími pneumatikami). Domnívám se, ¾e nìkteøí starousedlíci nebyli na druhé stranì silnice u¾ léta. Anebo jezdí autobusem do Hoøic, odtud zpìt, na druhou stranu Ostromìøe, a zase v opaèném poøadí domù, na tu svoji stranu.
Polovina mìsta s nádra¾ím, minisídlištìm a nákupním centrem mne nijak zvláš» nezaujala. Zalíbila se mi místní èást na druhé stranì, zøejmì historický vesnický základ souèasného mìsta, s nìkolika krásnými roubenými chalupami podél potoka. Ty témìø pohádkové roubenky jsem si samozøejmì nadšenì fotografoval. Pak jsem ale narazil na jednu, je¾ se vymykala – byla to toti¾ chajda na spadnutí, nááádhernì zanedbaná a zchátralá. Tedy pøesnì to, co pro zaznamenávání nevšedních okam¾ikù vyhledávám. Po nìkolikeré expozici z rùzných úhlù pohledu, u¾ témìø spokojen, jsem se ještì naklonil pøes napùl zøícený plot, abych poøídil zábìr detailu rozbitého okénka, kdy¾ tu náhle z rozvrzaných dveøí vyšla ¾ena. Pøedstavujete-li si èarodìjnici z Mrazíka èi z Perníkové chaloupky, v šedé špinavé kytli, s bradavicí na nose a v šátku hluboce sta¾eném do èela, mýlili byste se. Vyšla ¾enská støedních let v kostýmku, který sice nekopíroval moderní trendy, ale vypadal pomìrnì slušivì, v botách na vysokých šteklech a s natupírovanými blond vlasy, je¾ na mne zaèala neuvìøitelným koloraturním sopránem jeèet: „Co to má znamenat? Proè to fotíš, hajzle! Okam¾itì zmiz, nebo na tebe zavolám policii!“
Odtušil jsem suše, a» ji tedy zavolá, ¾e fotografovat není zakázáno, ¾e si mù¾u na veøejné ulici fotit, co chci a a» mi netyká, ¾e jsme spolu nepásli husy.
„No to ji tedy zavolám, ty Pra¾áku voprsklej!“ Pra¾ák, jak jsem pochopil, mìla být zøejmì nadávka nejvyššího kalibru. „To je neuvìøitelný, co si lidi dneska dovolej! Parchanti!“ jeèela dál a zmizela v útrobách zøíceniny.
Abych neztratil tváø a nevypadalo to, ¾e vyklízím bojištì, ještì jsem si tøikrát èi ètyøikrát cvaknul a s fo»ákem zavìšeným na prsou hrdì odkráèel.
Netrvalo to ani ètyøi minuty, kdy¾ vedle mne pøi chodníku „pøistálo“ policejní auto Pomáhat a chránit. Jeden z policistù vystoupil, dvìma prsty zasalutoval a komisnì pravil: „Vy jste pøed chvílí fotil tu polorozpadlou chalupu?“
„Jo, fotil,“ odpovídám, nevìda, zda se smát, èi zaèít mít obavy z policejní šikany. „Ona ta osoba vás opravdu volala?“
„To je v poøádku. Ona nám ta bláznivá Komendová volá ètyøikrát dennì. Jenom¾e vás vylíèila, jakoby šlo o nìjakého bezdomovce nebo zloèince. Tak promiòte, museli jsme to provìøit,“ omlouval se policista smíølivì.
„Dobrá mašina!“ ocenil zkoumavým pohledem mùj nikon na hrudi. „Taky fotím. Ale Komendice barák bych si vyfotit netroufnul.“
Tato pøíhoda vyvolala vzpomínky na dvì jiné události, pøi nich¾ jsem byl kvùli fotografování zatèen, a to kdysi, pøed lety, v sedmdesátých letech, pøi skupinovém zájezdu do Sovìtského svazu, konkrétnì Leningradu.
Druhý den pobytu jsme s prùvodkyní navštívili chloubu nìkdejšího Sankt Petìrburgu, nejvìtší chrám ve mìstì a druhý nejvìtší v celém Rusku – Izakievskij sabor. V první polovinì devatenáctého století ho postavil francouzský architekt Auguste de Montferrand – stavba mu trvala tøicet osm let. Po prohlídce nádherného interiéru jsme vystoupali do asi osmdesátimetrové výšky na vyhlídkový ochoz pøi úpatí obrovité pozlacené kopule. Blí¾ilo se poledne, svítilo slunce, rtu» teplomìru klesla nìkam ke dvaceti stupòùm pod nulou, nepøíjemnì to fièelo. Slabounký poprašek èerstvého snìhu vykouzlil ze støech, ulic, námìstí a parkù do nejmenších detailù vystínovanou grafiku. Moje fotografické nadšení nemohlo být odrazeno starou babou v dlouhém vatovaném kabátì, válenkách a øasnatém šátku, obcházející po ochozu kolem dokola, je¾ tøímala v obrovské špinavé rukavici svazek asi deseti vyta¾ených kinofilmù s kazetami na koncích, jimi¾ neustále výmluvnì chrastila, aby zdùraznila, ¾e varovné cedulky s pøeškrtnutým fotoaparátem platí. Kdy¾ mne minula a zašla na druhou stranu, oddával jsem se fotografování. Po druhé její obchùzce jsem vymìòoval film, co¾ rukama zkøehlýma mrazivým vìtrem nebylo vùbec snadné, kdy¾ tu náhle jakási kostnatá ruka mi právì z útrob fo»áku vysvobozenou kazetu vyškubla z ruky. Levice vysokého mu¾e v hnìdé ušance sáhla do vnitøní kapsy kabátu s ko¾ešinovým límcem, aby mi ukázala jakýsi prùkaz. Témìø nesrozumitelnou drmolivou ruštinou, navíc s drnèícím er, mì ten chlap vyzval, abych ho následoval a nedìlal potí¾e. Na rušné ulici pøed kostelem mne nacpal do zelenobílé volhy a vyzval milicionáøe za volantem: „Sabirajemsa!“ Po pùlhodinì jízdy kamsi na pøedmìstí, kdy na moje otázky zarytì mlèel a já dostával strach, mi na policejní stanici za asistence dalšího milicionáøe zevrubnì vysvìtlil, ¾e „fotografírova»“ mìsto z nadhledu „zaprešèeno“ a ¾e zaplatím pokutu dvacet rublù. Vyzval mne také k pøedlo¾ení pasu.
Sáhl jsem do kapsy saka, vyòal šrajtofli a lovil pas. Zároveò s ním jsem ale také nechtìnì vytáhl prùkaz Svazu èeských fotografù. „Što eto?“ zeptal se tajný. Odvìtil jsem, ¾e jsem èlenem svazu fotografù. Pøi pohledu na „udostoverénije“, jinými slovy „bumá¾ku“, pøísný pohled pøíslušníka státní bezpeènosti zmìkl. Smíølivì pravil, ¾e jsem mìl øíci hned, ¾e jsem od tisku. Na zákaz fotografování to samozøejmì vliv nemá, ale s novináøi oni chtìjí vycházet v dobrém, tak¾e na pokutì netrvá, ale doufá, ¾e o svém pobytu v Leningradu budu referovat pozitivnì. A kostel svatého Izáka si mohu vyfotit zvenèí... Podal mi ruku a zavolal dì¾urného, aby mne vyprovodil. Nikoliv slu¾ebním autem tam, odkud mne pøivezli, ale jen pøed dùm, na špinavý chodník.
Chrám svatého Izáka | Foto: Martin Löew, www. promitani.cz
Témìø hodinu jsem se trmácel nevzhlednými ulicemi pøedmìstí, ne¾ se mi podaøilo stopnout taxík a odjet do hotelu.
Po tøech dnech, kdy u¾ jsem mìl dost toho stádového pochodování po pamìtihodnostech Leningradu s výkladem o nacistické blokádì a hrdinství soudruhù v boji, jsem se „utrhl“ a vyrazil do ulic promrzlého velkomìsta na vlastní pìst. První, a také poslední ten den, vedla moje dopolední pou» do Finského zálivu. Tady mne v pøístavu zaujala obrovská loï. Postavil jsem se a¾ témìø k ní a fotil vysoko se zvedající pøíï, rýsující se proti èervenì zabarveným mrakùm od krvavého slunce. Ani¾ jsem, zíraje do hledáèku, mohl zaregistrovat, pøistoupil ke mnì námoøník s revolverem a výzvou, abych ho následoval. Na mùj dotaz, co jsem provedl, mi odpovìdìl, ¾e „fotosjemka zaprešèena“, a pobídl mne, abych se vydal po schùdkách vysoko stoupajících k palubì lodi. Teprve nahoøe jsem podle je¾ících se raket poznal, ¾e se jedná o plavidlo vojenské. Zavedl mne do kajuty, v ní¾ za stolem s navršenými slo¾kami jakýchsi dokumentù sedìl dùstojník v bílé uniformì, podal drmolivé hlášení, z nìho¾ jsem vyrozumìl, ¾e jsem špión, proto¾e umím rusky a mám „dvì západnye kaméry“. Pak se se cvaknutím podpatkù odporouèel.
Dùstojník se pøedstavil jako stáršij lejtìnant Vladimir Vladimiroviè Serbuchet (dodnes si to jeho pøíjmení pamatuji, nebo» mi pøipadalo velmi komické) a zeptal se mne na moje jméno a odkud jsem. Kdy¾ uslyšel, ¾e z Èeskoslovenska, jeho pøísná tváø se rozjasnila. Ukázalo se, ¾e jeho bratr, dùstojník tankového vojska, slou¾í v Milovicích. Kdy¾ jsem øekl, ¾e moje bydlištì Nymburk se nachází v jejich sousedství (o tom, jaké máme trable s pøítomností sovìtské armády, jsem se nezmiòoval), mi nabídl èaj a po pùlhodinì srdeèného rozhovoru mne provedl lodí. Pøed chvilkou ještì nebezpeèný západní špión byl pøedstaven šedovlasému kapitánovi a s jeho svolením si (bez focení!) mohl kromì pilnì zamìstnaných námoøníkù zblízka prohlédnout i navigaèní prostory, raketové systémy a dokonce torpéda pøipravená k okam¾itému potopení nepøátelských kapitalistických ponorek.
