Kdy¾ mi bylo tøináct let, mìl mùj dìda obrovského berana Lucipera s tlustýma zakroucenýma rohama. Vzhledem dìlal svému jménu èest, vypadal opravdu jako ïábel, ale povahu mìl holubièí. Jenom¾e my s bráchou jsme se rozhodli, ¾e z nìho udìláme hlídacího berana. To jako kdy¾ by k nám náhodou pøišli zlodìji nebo cikáni, tehdy ještì koèovali, tak aby se s nima Luciper vypoøádal. Aby jim natlouk pr....e, jak øíkal Luboš. A tak jsme lupením od kedluben berana pøilákali k vratùm do stodoly a polínkem ho bušili mezi rohy tak dlouho, a¾ se naštval a vyrazil do útoku. Pak jsme uskoèili a on vší svou obrovskou hmotností praštil hlavou do vrat. Dìlali jsme to tak dlouho, a¾ tìmi údery úplnì rozštípal tøi prkna. Po tomto našem školení u¾ to nebyl ten hodný beránek, ale zákeøný raubíø, který, kdykoliv se k nìmu kdokoliv otoèil zády, zaútoèil.
Krátce na to dìda, bylo to na podzim, ryl zahrádku. Do záhonu, urèeného v pøíští sklizni pro celer, zarýval v beèce zkvašený slepièí trus vyhrabaný z kurníku. Bezvadné hnojivo v¾dycky nabral kbelíkem ze sudu, nalil do járku a na celou hloubku rýèe zaryl. A jak se tak pøi rytí ohnul, Luciper se rozbìhl a celou silou dvou metrákù tì¾kého beranidla udeøil. Dìda padl oblièejem pøímo do brázdy plné právì nalité, šílenì páchnoucí bøeèky. Neèekanì køepce vyskoèil, dlaní si otøel èernì kanoucí oblièej, popadl kbelík a narazil ho beranovi na hlavu. Neš»astné zvíøe zaèalo nekoordinovanì pobíhat po zahrádce, po nìkolika støetech se stromy a plotem se trefilo do vrátek a v trysku kbelíkem, z nìj¾ se jako z plechové ozvuènice obecního rozhlasu ozývalo šílené beèení, èelnì nabouralo do zdi chléva. Tím hrozným nárazem ochromený beran sklonil hlavu a od kýble se osvobodil.
Druhý den ráno dìda snídal, stoje uprostøed svìtnice s hrnkem melty a krajícem suchého chleba v ruce, nebo» na pravé pùlce mìl obrovskou modrou podlitinu, a díval se nìkam skrze mne. Ten pohled jsem znal - nevìstil nic dobrého. Takhle se díval v¾dycky, kdy¾ byl do morku kostí naštvaný. Lépe øeèeno – totálnì nas...ý.
„Teï sedneš na moje kolo a dojedeš do Støevaèe k Langáškovi. To je myškaø. Jedinej v kraji. A øekneš mu, aby, a¾ se mu to bude hodit, pøijel berana vykleštit. Ne¾ nìkoho zabije,“ zøetelnì vyslovoval mezi dvìma sousty chleba.
„A kde je Støevaè?“ provinile jsem se zeptal.
„Kousek za Libání. To se doptáš...“ odpovìdìl dìda, odlo¾il hrnek s modrými kytièkami na stùl a šel si po své práci.
Trest za beranovo školení to byl skuteènì originální. Ten „kousek za Libání“ bylo asi tøicet kilometrù, tak¾e kdy¾ jsem se odpoledne vrátil domù, mìl jsem zadek z tvrdého sedla na staré dìdovì pleèce podebraný víc, ne¾ kdyby Luciper trknul mì.
Beranovo školení