Buï chvála barbarùm Ainuùm!
Pohádkoví trpajzlíci Køemílek a Vochomùrka si zasadili semínko. Ke zdárnému klíèení mu zazpívali: Vstávej, semínko, holala, bude z tebe fiala… Pak si zdøímli a vyrostla jim verbascum. Tedy divizna.
Já jsem si zasadil ètyøi semínka. Pøivezla mi je jako vzácnost nejvzácnìjší matka mojí man¾elky ze zájezdu dùchodcù na Zemi ¾ivitelku v Èeských Budìjovicích. Nic jsem jim nezpíval, neb kdybych já zazpíval, vyrostl by z nich urèitì rulík zlomocný nebo, v lepším pøípadì, rmen smrdutý. Zøejmì jim to bylo jedno nebo neba¾ily po hudební produkci, proto¾e z ka¾dého vyrostla rostlinka. Na bílém stonku dva okrouhlé zelené lístky. Hurá, nazdar, sláva, vyrostla nám tráva! raduje se chovatel dobytka, kdy¾ na jaøe vidí vzešlé osivo. Mùj pokøik je trochu jiný: A» ¾ije má tchýnì, vyrostla nám dýnì!
Pøesnìji øeèeno dýnì Hokaidó. Komu to jméno pøipadá povìdomé, pøemýšlí správnì. Je toti¾ odvozeno od japonského ostrova 北海道, pøepsáno do latinky Hokkaidó. Pùvodnì se sice jmenoval 蝦夷, tedy Ezo, co¾ v pøekladu znamená „barbarský“. Ne¾ byl ostrov na pøelomu 60. a 70. let 19. století kolonizován centrální japonskou vládou, ¾il tam toti¾ národ Ainuù. Pravovìrní Japonci je pova¾ovali za divochy, proto¾e nejedli sushi (suši), ale ¾ivili se oran¾ovými koulemi, které jedli rukama. Pova¾te! Takové barbarství, jíst rukama a ne hùlkami!
Nicménì èasem i Japonci pøišli na to, ¾e ony oran¾ové plody jsou po¾ivatelné, ba dokonce, za pøedpokladu kuchyòské úpravy, výteènì chutnající. Zaèali je konzumovat, samosebou nakrájené na kostièky a hùlkami. A proto¾e ostrov Ezo pøejmenovali na Hokkaidó, co¾ znamená „oblast severního moøe“, pokøtili onu oran¾ovou dýni na Hokaidó. S jedním k, aby se to nepletlo.
Ale honem z dalekého Japonska zpátky na moji tuzemskou zahrádku. Je to zahrádeèka jako dlaò – jednou plivnete a je zalito, ale je moje a jsem na ni hrdý. A jsem hrdý i na sebe, proto¾e na ní doká¾u vypìstovat bez pou¾ití chemie výteènou zeleninu – salát, rajèata, papriky, brokolici, cukety, øedkvièky i øedkve, fazole (na zeleno)…, bylinky všech mo¾ných druhù, pro vnouèata jahody, rybíz, angrešt, pro sebe muchovník, na dvou nevelkých stromech nádherné višnì a ¾lutá jablka. Sice nevím, jakých odrùd, ale chutnají mi. A nyní dýnì!
Nad dvìma okrouhlými dìlo¾ními lístky se vyvinul první skuteèný lístek, pak tenká lodyha, která nezøetelnými pohyby zaèala pátrat, kterým smìrem se má vydat do svìta. S nadšením objevitele neznámých kontinentù jsem sledoval, jak roste, jak pøibývají vìtší a vìtší lístky, jak se úponky sna¾í zachytit ¾ebøíèkovité konstrukce, kterou jsem rostlinám nabídl. Jen¾e jednoho rána pøišla rána! Ze dvou spodních lístkù u zemì zbyly jen stopièky. A od nich vedla slizká stopa. Vetøelce jsem okam¾itì odhalil. Slizák španìlský se na¾ral a zalezl do vlhka a stínu pod keøík dobromysli. Aè jsem proti jakékoli formì násilí, nemilosrdnì jsem ho zavra¾dil. A okam¾itì jsem se zaèal bránit – spodní èást lodyhy dostala okru¾í z plastové lahve. A máte po legraci, slimouši nena¾raní! A nedaleko na záhonku polo¾ené prkénko, pod které je láká ucmrndnuté pivo, slou¾í jako úèinný lapaè, z pod kterého je ráno pohodlnì seberu.
Pak pøišel slavný den, kdy na dlouhé popínavé lodyze vykvetl první ¾lutý kvìt. Krásný, leè samèí. Teprve po dalších dvou èi tøech týdnech se objevil kvìt na malé ¾luté kulièce. Samièí. Kulièka, velká jako hlinìnka na cvrnkání, po opadnutí okvìtí zaèala rùst, zvìtšovat se, z kulièky se stala ona oran¾ová koule – dýnì. Koneènì jsem se doèkal svého Hokaida!
Leè rostliny rostou. Proto se jim øíká rostliny. Ale dýnì rostou hodnì. Nikdo mi neøekl, ¾e to budou maxirostliny. Rostou do dálky i do šíøky. Z hlavní lodyhy vyrùstají další a další… ze ètyø rostlinek se stala Adéla, které ještì neveèeøela. Ani nesnídala a neobìdvala. Kovový ¾ebøíèek záhy pøestal staèit, lodyhy s velkými listy se rozplazily mezi kedlubny, kdy¾ jsem chtìl sklidit jahody, musel jsem se k nim nejprve prohrabat dýòovými lupeny, na betonovém chodníèku u¾ nebylo kam šlápnout. Naštìstí u¾ pøicházel vrchol léta a kulaté plody zaèaly dozrávat do záøivì oran¾ové barvy dvoukilových krasavcù.
Nastala sezóna skliznì, opulentních dýòových hodù a plných bøich. Buï chvála barbarùm Ainuùm!
