U¾ to není ono Jednou, na konci záøí, se moje devìtaosmdesátiletá maminka vydala se svou tøiadevadesátiletou pøítelkyní Maøenkou na túru po høebenech Orlických hor. Ušly patnáct kilometrù obtí¾ným terénem a po návratu se nám maminka svìøila: "U¾ to není ono, trochu mì bolí nohy." Bránice mého, tehdy pìtaètyøicetiletého man¾ela dostala pøímý zásah. "Maminko, po takové procházce by mì odvezla sanitka", prohlásil a utøel si slzy smíchu.
Byla jsem na takové maminèiny akce zvyklá. V¾dy» její tatínek, mùj dìdeèek Jindøich Štemberka, zakladatel turistiky v Orlických horách, své dcery Lidušku a Vìrušku od dìtství v chùzi za krásami pøírody pilnì trénoval. K pravidelnému tréninku pøibral i svou cho» Františku, mojí babièku v širokánském cestovním klobouku a ještì dalších, asi tøicet pøihlášených úèastníkù, kteøí se k tomu úèelu sjí¾dìli z celého okolí. Pìší túru z Rychnova nad Knì¾nou do Deštného v Orlických horách a druhý den zpìt, poøádal dìdeèek ka¾dou druhou sobotu a za ka¾dého poèasí.
"Pìšáci" za¾ili cestou hodnì legrace, a tak se jejich øady postupem èasu rozrùstaly. V Solnici pøibyli další úèastníci, ve Skuhrovì jakbysmet. Moje maminka Vìra se tìšila na své pøítelkynì Vilušku a Evu Porkertovy a na další vrstevníky.
U Kuldovy hájovny v Antonínovì údolí byla povinná zastávka.
Mu¾i se obvykle rozestavili podél øeky Bìlé a v tichém zamyšlení pozorovali Krásnou Fánu jak si myje své proslulé, dlouhé a husté vlasy v mìkké øíèní vodì, šamponu neznaje. Strýc Venouš, dojat, upustil, zdá se, ¾e pravidelnì, do øeky vìnec vuøtù, který pak urputnì lovil mezi balvany a pøitom se po oèku kochal kyprými tvary pùvabné slu¾ebné.
®eny, cestou ponìkud zadýchané, ve svých dobových kostýmech, si zatím pøedávaly cenné zkušenosti s man¾elským sou¾itím, s výchovou ratolestí, s cenami zbo¾í a také kuchaøské recepty. Hodnotily švadleny, ševce, krajkáøky a módistky, pøetøásaly choroby. Tuto duchaplnou zábavu støídaly s povzdechy a výkøiky údivu nad úchvatnou nádherou vodopádù, obdivovaly støíbøité peøeje pstruhové øeky, ¾vatlaly o roztomilosti dvouletých smrèkù a zastavovaly se v ú¾asu nad vznešenými obrysy hor.
Jakmile turisté stateènì dorazili do obce Deštné, zahnuli na køi¾ovatce doleva kolem kostela Svaté Máøí Magdalény na cestu k Štemberkovì horské boudì Panoráma. Však tam u¾ pan hoteliér Sedláèek pro nì pøipravil obèerstvení. K tìmto úèelùm dìdeèek Štemberka Panorámu koupil (døíve chata v Døíši), aby bylo kde se najíst a kde se schovat v pøípadì nevlídného poèasí. Také k úèelùm slavnostním.
Tam vítali on a moje, tehdy šestnáctiletá maminka spisovatele Aloise Jiráska, kdy¾ dìdeèek zalo¾il na jeho poèest Jiráskovu stezku, po které se chodí dodnes.
Na Panorámì, kde ještì donedávna visel dìdeèkùv portrét, se setkávali mnozí pøedstavitelé východoèeské turistiky.
Také politici. JUDr. Jindøich Štemberka byl v tìch dobách zemským poslancem na Vídeòském snìmu, zatímco jeho pøítel ze studií, profesor Tomáš G. Masaryk byl poslancem øíšským. Na poèest T. G. M., kdy¾ se stal prezidentem, byla zalo¾ena v Orlických horách Masarykova chata, kterou mùj dìdeèek slavnostnì otevøel.
Abych se vrátila k naší spoleènosti.
Ta se po dobrém obìdì ubytovala v pokojících nad jídelnou a dala si šlofíka.
Proè? Proto¾e veèer se pøece na Panorámì tanèí a to si turisté nemohou nechat ujít. V¾dy» u¾ druhý den, v nedìli, budou cupat zase domù, do Rychnova. Na terase Štemberkovy vily se všichni domluví na pøíštì (mobily tenkrát nebyly, jen telefon na klièku) a rozlouèí se.
Ty "pøespolní" z Ústí nad Orlicí, z Èastolovic, Týništì, Hradce Kálové, z Pardubic a tak dále, posléze pøijme do své náruèe malebné rychnovské nádra¾í. Dìdeèek èas od èasu vymýšlel pøekvapení. Jednou tak zmìnil cíl sobotního putování a místo na Panorámì objednal obìd na chatì Kovárna. Mìl šibalskou náladu, tìšil se z krásného výletu, na ka¾dého z úèastníkù slo¾il cestou básnièku, všechny bavil a na Kovárnu pøivedl tøiatøicet veselých, hladových vlkù.
Bájeèná polévka, zajíc na smetanì s brusinkami a knedlíkem, pivo, malinová š»áva, štrúdl, koláèe s borùvkami, káva, štamprlièka - nadšení neznalo mezí. Jaképak bylo jeho pøekvapení, kdy¾ se pøed ním zkroušenì uklonil majitel hospody a omlouval se: "Pane doktore, a» jsem dìlal, co dìlal, za zlatku - taková byla sjednaná cena - jsem pohoštìní pøipravit nedokázal. Dìlá to jen šedesát osm krejcarù."
Dìdeèek nepocházel z bohaté rodiny a poctivosti si v¾dy nesmírnì vá¾il. Celý ¾ivot tu historku pøipomínal, tak¾e ji znám dobøe z maminèina vyprávìní. Bìhem svého ¾ivota jsem si èasto pøedstavovala, jak s mými souèasníky podnikáme podobnou výpravu. Nikdy k tomu nedošlo. Má nebe ménì obláèkù? Jsou hory ni¾ší? Nemáme dobré boty? Byliny ménì voní? Je málo vuøtù? Nepoøádají se taneèní zábavy?
Hospodští snad šidí?
Doba pokroèila. Díky našemu bezhlavému poèínání nám auta na silnicích, povodnì, vichøice a jiné katastrofy mìní krajinu a tím i náš ¾ivot.
Mo¾ná by to všechno šlo napravit.
Mo¾ná nám chybí ten babièèin široký klobouk a dìdùv ruksak, o kterém slo¾il báseò. Je vyryta na jeho pomníku na svahu proti chatì Panoráma, tam, kde je ulo¾en jeho popel. Neumìl si pøedstavit, ¾e by spal vìèný sen jinde ne¾ na milovaných Orlických horách. To by bral jako tì¾kou køivdu a smutný osud.
V lednu jsem dìdeèkovi pøivedla k pomníku zasypanému poøádnou horou snìhu dvì z jeho prapravnouèat, dvojèata Maxe a Kláru, která v ten den shodou okolností slavila své šesté narozeniny. V tom okam¾iku jakoby se trochu oteplilo. Jindøich Štemberka jim zøejmì pošeptal své pøání:
Aby jeho milované Orlické hory zùstaly pro všechny budoucí generace pùvabné, èisté, útulné a plné obyèejné lidské radosti, jak tomu bývalo za jeho èasù.
