O první zájezd na západ byl velký zájem. Pøihlásili se úèastníci všech vìkových kategorií, kteøí chtìli vidìt Paøí¾. Vybaveni paštikami Majka, vepøovým ve vlastní š»ávì a vajíèky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu.
Po probdìlé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nìjakém motorestu. Bylo krásné ráno a my jsme se dostali za hranice bezbarvé šedi do svìta reklam a osázených truhlíkù s kvìtinami. Kdy¾ jsem tak sedìla a dojídala usma¾ený, suchý øízek pozorovala jsem dvì sousedky, jak se stále nenápadnì motají okolo podlouhlého truhlíku, zdobícího terasu motorestu. Byl plný rùznobarevných muškátù a pøevislého zeleného bøeè»anu. Jen sem zaslechla: “Takovou barvu ještì nemám. Myslíš, ¾e by odno¾ vydr¾ela?“
Druhá sousedka moudøe podotkla, ¾e kdy¾ se dá do vlhké vaty a sáèku s vodou, urèitì pøe¾ije. Zbystøila jsem pozornost, proto¾e i já jsem si je ohmatala a kdy¾ jsem zjistila, ¾e jsou umìlé, pøestala jsem mít zájem. Ony se rozhodly, ¾e obohatí jsou pøedzahrádku zvláštním druhem, který ještì nikdo nemá. První se nenápadnì postavila pøed truhlík a hlídala, druhá se sna¾ila ulomit kousek odno¾e k zakoøenìní.
Nejdøíve jemnì lámala, ono se to jenom ohnulo a dr¾elo.
„Dr¾í to jak luterská víra,“ podotkla a zarvala vší silou. Úlekem vykulila oèi.
V ruce dr¾ela vyrvaný celý trs i s kamením.
„Je to umìlé“, zašeptala pøekvapenì a tváøila se jako by zrovna objevila Ameriku. Nenápadnì se rozhlédla, lup nacpala zpátky do truhlíku a jakoby nic se zaøadila mezi ostatní.
Po tomto nezdaru se šly spoleènì umýt a pøi té pøíle¾itosti i odmocnit. Kdy¾ zjistily, ¾e i za vyèùraní se platí, vymìnily si pohledy a mi bylo hned jasné, ¾e chtìjí ušetøit. Vidìla jsem jim na oèích tu radost z ušetøené mince. Tak dlouho postávaly a¾ tam zùstaly poslední.
První hodila minci a vešla. Druhá trpìlivì èekala, kdy u¾ bude hotová a pobízela ji „Dìlej“.
Koneènì se dveøe otevøely a ony si hbitì mezi dveømi vymìòovaly místa. Jedna dovnitø a druhá ven. Dveøe automaticky zaklaply a vtom to zaèalo. Nìjaká, nám neznámá, vyspìlejší technika hygieny zapoèala své dílo. Zaèala støíkat voda, myla záchod i s babou uvnitø. Ta zaèala lomcovat klikou, která samozøejmì nepovolila. Nejdøív øvala „Hilfe,“ pak „Pomoc.“
Její volání bylo tak zoufalé, a¾ se na záchod sebìhlo pùl autobusu v domnìní nìjakého mordu.
„Bì¾te pro instalatéra, praskla tu voda.“ Dávala pokyny ze záchodu, nakonec se smíøila se situací a øekla:
„Pane Bo¾e odpust, pøíštì zaplatím, ale teï u¾ zastav tu vodu.“
Chlapi nahlas zhodnotili situaci:
„Chceme-li vidìt Paøí¾ musíme ji pomoci, bez baby neodjedeme“ a zaèali šroubovákem páèit dveøe záchodu. Najednou samy od sebe povolily a všichni byli zvìdaví co vyleze za šílence. Vyšla mokrá baba, bombarïáky na pùl ¾erdi a zoufalství v oèích.
„To byla hrùza, málem jsem se utopila, Pan Bùh mì potrestal, ¾e jsem nezaplatila.“
Pøiznala se, proto¾e nemìla ani páru o fotobuòce, spínaèi a moderní technice hygieny na západì. Ruku na srdce - my také ne.
Na pøevleèení do suchého nezbylo mnoho èasu a šofér hlasitì troubil k odjezdu. Pøece nebude sedìt mokrá. Svlékla bombarïáky a sušila je z okna autobusu. A tak jsme pokraèovali smìr Paøí¾. Všichni se za námi ohlí¾eli a my jsme se radovali, jak nás mají rádi. Rù¾ové bombarïáky v oknì a autobus znaèky CZ se opravdu nedalo pøehlédnout.
