KLADÍVKO S DLOUHOU RUKOJETÍ
Potkával jsem je na vlakovém nádra¾í, promaštìné chlapíky s kladívkem na dlouhé rukojeti. «ukali do kol a podvozkù vagónù vlaku a já dlouho nevìdìl proè. Tehdy jsem si myslel, ¾e jsou to „muzikanti mašinek“. Ka¾dý tón jiný!
Mám rád cestování vlakem. Vyznávám se ze vztahu k ¾eleznici. Mám rád vše, co se týká ¾eleznice, co se týká vlakù. Døevìný vláèek byl z mých prvních dìtských hraèek a takto „mašinky“ vnímám dosud. Staronoví pøátelé, v¾dy pøipraveni ke høe, stále mne vyzývají – pojeïme spolu a¾ nìkam daleko, daleko... Dìtinství? Ne. Splnìné sny. A rád podléhám výzvì kolejí sbíhajících se v nekoneènu. Neodolám specifickému odéru kovu ¾eleznice, nádra¾í, útulnému pachu osobních vagónù... Neodolám jasnému tónu píš»alky pana výpravèího s tajuplným kultovním nástrojem - plácaèkou, která dovoluje velkému, silnému, rychlému vlaku projevit svoji sílu a po-ma-louèku startovat! Musí být nìjaké skryté poslání, skrytý význam v gestu pana výpravèího. Královská funkce. Definitivní rozhodnutí.
Projezdil jsem co pasa¾ér vlakù ji¾ notný kus svìta a mohu tedy tvrdit: Vlak je fenomén. Vlak je metafora ¾ivota. Nìkdy, pravda, stejnì jako v ¾ivotì, mù¾e být i cestování vlakem drsnìjší. I kdy¾, kupøíkladu cestování letadlem nabízí mo¾nost rychlého pøesunu do míst vzdálených za obzorem, ale letadlo nemá tu zvláštní osobitou atmosféru, tu veselou lidovost vlaku. Letadlo je chladná, vyleštìná, precizní technika. Letadlo je anonymní. V letadle jsem jen èíslem letenky, toto¾né s èíslem zakoupeného sedadla. Zašprajcovaný ve zmenšeném køesílku, obvykle bez výhledu kamkoliv, jen obèas na obsluhující letušku. ®ádné procházení se chodbièkou letadla a hovory s ostatními, ¾ádná spoleèná hudební produkce, ¾ádná svaèinka v podobì domácího øízku mezi dvìma krajíci chleba... Kdysi, na palubì letadla vnitrostátní linky tehdejší 1/6 svìta, nahrnuli jsme se, turisté, k okénkùm na jedné stranì letadla, abychom nezmeškali jedineèný pohled na masiv kavkazského Kazbeku. Pilot letadla nás okam¾itì napomínal palubním rozhlasem, prý, ¾e se letadlo pøíliš naklání! To se mi ve vlaku nemù¾e stát. A na palubì oceánské lodí bývá nuda, kdy¾ pasa¾éøi vìtšinou hluboce mlèí sami se sebou, moøskou nemocí pevnì svíraje ústa a lodní zábradlí. O cestování autobusem nemluvì. Z autobusu vystupuji seskládán v podobì krabice. Cestování osobním autem je jiná kategorie dobrodru¾ství - hledání místa k parkování auta ve mìstì, to bývají hlavolamy. U vláèku nikdy a nikoliv. Na ka¾dém nádra¾í cílové stanice bývá pro mùj vlak v¾dy pøipraveno volné místeèko. Nezále¾í na tom, zda je vláèek jen pomístní døevìná lokálka, èi skuteèný japonský Šinkanzen. Vlak na kolejích má svoje práva i povinnosti. Vlak má pevná pravidla. Vlak je ký¾eným obrazem Svìta.
Vlak, vláèek, mašinka, pøes všechny zápory, pøes pomluvy o zastaralosti a nevhodnosti tohoto zpùsobu dopravy a cestování, pomluvy o pochybné hygienì - vlak je zpùsob vyjádøení ¾ivota. A» pravidelné šedivé ka¾dodenní cestování za prací, a» pøíle¾itostné výlety, a» Velké Putování kamkoliv – je to v¾dy zá¾itek a dobrodru¾ství. Podotýkám, ¾e dobrodru¾ství nìkdy nechtìné. Do vlaku si mohu vzít a beru v¾dy co nejvíce svého Já. Nikdo mne nevyluèuje z pøepravy kvùli váze zavazadel, neprohlí¾í mne a mé bágly bezpeènostním rámem, nikdo mi nezakazuje kapesní no¾ík, deodorant èi pøíruèní pleskaèku valašského všeléku. Pohodlnì, s pøimìøeným luxusem, s dobrým pocitem ¾e jsem nasedl do správného smìru, správného vlaku, sedím u okna svého kupé a pozoruji biograf krajiny ubíhající vùkol. Krajiny, je¾ se pøedvádí ve své nenucené kráse, bez silikonových vycpávek, bez nátìru šminek a pøedvádìcího mola. Krajina nahá, krásná, ošklivá. Kochám se, jako se kochal pan Hrušínský ve filmové roli vesnického „pana doktora“. Kochám se, nebo» originál pøírody je nedosti¾ný a neopakovatelný. Chci-li, mluvím s ostatními. Nechci-li, neotevøu ústa. Nikdy jsem nevidìl tolik materie svìta, jako z okna vlaku. Nikdy jsem tolik nemluvil, tolik nemlèel, jako ve vlaku. Ztoto¾nìn s vlakem, s krajinou, se spolucestujícími, sám se sebou. Cesta vlakem je metaforou ¾ivota.
// „...miluji setkání na cestách // útr¾ky hovorù z davu // s neznámými usedám k neznámému stolu // a zapomínám semknout ústa i hodinu návratu // Mluvím jen øeèí své mámy // jen ze slovníku zdravím - Dobrý den - // Kdy¾ ale spolu tlacháme na otázky // ve stoje v bistru // na chodníku pod Notre-Dame // èi v prùchodu metra na Arbat // nikdo z nás nepotøebuje hesla z kní¾ky // Svých pìt penìz známe nazpamì»...“ // Tak mlèíval pøi tabáèku postarší pán // dìda ze sousedního vchodu // A¾ dnes vím // ¾e i mlèky lze vyznat lásku // - B.K. Útr¾ky hovorù. 2005
Mám rád cestování vlakem, nebo» samotná cesta mù¾e být cílem. Jen nezveøejòuji. Kdy¾ nìco miluješ, není co zveøejòovat, není proè si stì¾ovat. Ale v Austrálii, u klokanù, bylo nástupištì i podlaha vagónu ve stejné rovinì. I maminky s koèárky byly bez problémù. Bez problému byli i vozíèkáøi. A vagony byly klimatizované.
Na závìr - zdravím všechny ¾eleznièáøe! Mašinfíry páry a topièe s lopatou na uhlí – dnes ji¾ vzácné profese. Strojvùdce na dýzlu i na elektrice, vlakové dispeèery, prùvodèí - zvláštì pak milé sleèny prùvodèí ve slušivé uniformì. I dámy v jízdenkové pokladnì zdravím. Výhybkáøe s kyblíkem mazutu, posunovaèe v okopaných baganèatech, neomylní a jistí ve spleti støíbrného kolejištì a spících vagónù. Zdravím moje oblíbené promaštìné chlapíky s kladívkem na dlouhé rukojeti. Jsou to opravdoví „doktoøi mašinek“, kdy¾ podle zvuku »uknutí kladívka poznají mo¾nou nemoc podvozku vagónku. Zdravím i veškeré ostatní lidièky nutné k plynulému, jakoby samozøejmému chodu ¾eleznice. Jak se øíká – nádra¾áci; jak se myslí – ajznboòáci. ®eleznièáøi. V¾dy jsem jim tak trochu závidìl pøíslušnost k modré armádì, ale pøedevším, pøiznám se, závidìl výhodu re¾ijní jízdenky. Obzvláštì pak zdravím všechny pøednosty stanice. A jsou to dnes i dámy, „pøednostky stanice“. Ti všichni dovolují a pomáhají mašinkám domácím i pøespolním, dovolují a pomáhají naplòovat velký sen tulákù o Velkém cestování. A dovolují a pøikazují megatunám po ¾eleznici pøepravovaného èehokoliv, dovolují a pøikazují spolehlivì nalézt místo svého urèení. Svoji cílovou stanici. Jsou ještì potøební? Jsou ještì ¾ádaní? Jsou ještì voláni? Ano, zcela jistì ano!
Pan výpravèí, nehybný a jedineèný v hem¾ení nástupištì, zdvíhá kultovní plácaèku a jasný tón píš»alky sdìluje signál. Èervená brigadýrka svítí královskou funkcí. Vlak odjí¾dí. ®e dnes ji¾ nejsou kouøící vláèky s èerným smítkem uhlíku v koutku oka? Kladívko s dlouhou rukojeti potvrzuje nemìnnost touhy.
