Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Poprvé (a naposledy) v Ambassadoru -
vzpomínka z dìtských let
Tatínka jsem nevidìla týden a on mì u¾ netrpìlivì vyhlí¾el. Bylo nìco po osmé, stál v recepci hotelu a pøipadal mi nìjaký rozpaèitý. Nebylo to prostøedí, ve kterém by se cítil dobøe a sebejistì. Pøed èasem ale s maminkou slíbili mojí sestøe splnit její pøání. Ta doba právì nastala.
Sestra byla hodnì nemocná. Témìø celé dìtství pro¾ila støídavì v nemocnici a sanatoriu. K osmnáctinám si pøála koneènì vidìt Prahu a pøespat alespoò jednu noc v hotelu. Rodièi byl vybrán hotel Ambassador.
Já jsem tehdy byla na prázdninách u tety v Praze a mìla jsem za rodièi a sestrou pøijít do hotelu a vrátit se s nimi vlakem domù.
Bylo mi krásných jedenáct let, trému jsem neznala, a tak jsem vešla do hotelu a sebejistì kráèela za tatínkem.
Jeho pohled se svezl na mùj odøený kuføík, ale hlavnì na dvì sytì oran¾ové ploché gumy, které se tehdy pou¾ívaly na zavaøování. Já jsem jim ale dala novou funkci, "opásala" jsem jimi z obou stran své zavazadlo. Nevìøícnì na mì hledìl také hotelový portýr u dveøí i recepèní.
Otec zrudl. Nic jsem nechápala. Chytil mì za ruku a najednou jsme stáli venku pøed hotelem. Co jsem provedla? Èekala jsem pochvalu za to, jak jsem skvìle vyøešila rozbitý zámek kufru, a teï jsem mìla dojem, ¾e se za mne stydí.
Pøešli jsme Václavák na protìjší stranu k Ba»ovi, tehdy to byl Dùm obuvi. Tam mi tatínek koupil nový, o nìco vìtší kufr a ten "zavaøený" jsme do nìj ukryli a vrátili se do hotelu.
Bìhem cesty jsem se dozvìdìla, ¾e sestøe není dobøe, zùstala na pokoji a spí.
Mým úkolem bylo dìlat jí spoleènost. Rodièe se ještì chtìli pøed odjezdem domù projít po Praze, a tak byli rádi, ¾e nebude sama.
Sestra stále ještì spala, a tak jsem mìla èas prohlédnout si podrobnì hotelový pokoj, koupelnu a sledovat oknem lidi na Václaváku. Pøipadalo mi tehdy ú¾asné, ¾e v pokoji je i telefon, a peèlivì jsem studovala pøilo¾ený seznam èísel, kam je mo¾né se dovolat.
Sestra se probudila, její nevolnost pominula, byla veselá a mìla hlad! "Musím se o ni postarat" , øekla jsem si a hned mì napadlo, co udìlám! Vytoèila jsem na telefonu patøièné èíslo a objednala snídani na pokoj pro jednu osobu. Pøišlo mi to naprosto jednoduché, staèilo jen uvést èíslo pokoje.
Èekání na snídani bylo dlouhé. Chodila jsem se na chodbu nìkolikrát dívat, ale všude byl naprostý klid.
A¾ koneènì! Na druhém konci chodby se objevila ¾enská postava a blí¾ila se k našemu pokoji. ®ena dr¾ela v jedné ruce hrnek a ve druhé talíø a na nìm cosi. Zrychleným krokem jsem jí šla naproti a se slovy: "to je dobré, dìkuju, já u¾ to na pokoj donesu sama" jsem se sna¾ila dotyèné paní hrnek i talíø odebrat. Bránila se a nechápavì na mì koukala.
Nevím, jak by to skonèilo, kdyby se právì neotevøely dveøe výtahu a z nich vyjel èíšník s plným, krásnì nazdobeným servírovacím vozíkem. Blesklo mi hlavou: "Tak tohle bude asi ta pravá hotelová snídanì" a pøestala jsem se s paní (asi uklízeèkou) pøetahovat o její svaèinu.
Tak to tenkrát mìla sestra poprvé a taky asi naposledy v hotelu "snídani na pokoj" .
Jak se tváøil tatínek, kdy¾ platil úèet, nevím, ale prý byl na mì tehdy i malièko pyšný, jak jsem se dobøe dokázala o sestru postarat.
S tím, jak to celé bylo doopravdy, jsem se ale nikdy nikomu nepochlubila, to jsem na sebe "práskla" poprvé a¾ dnes vám.
Pamìtníci, vzpomínejte!