Bylo, nebylo. Pøed nìjakými sto roky, ve starém mìstì Zlínì poblí¾ námìstí, ¾ila, byla, ctihodná mìš»anská restaurace. Jak èas bì¾el, odvál to milé útoèištì znavených poutníkù. Teoretický dìdic Antonín pietnì uchovával ve své domácnosti pøedmìty, je¾ nedopatøením unikly zkáze, v té dobì módní.
I stalo se po letech, ¾e jistá paní, pøišedší do zemì moravské, do mìsta Zlína, zaøizovala si na svazích, obrácených k jihu, svùj byteèek. V tom stadiu, kdy vìci ještì nenašly své místo a leckde zely prázdné kouty, navštívil tu paní onen Antonín, estét rodem. Vida neútulnost ještì syrových zdí, zatou¾il uplatnit své vlohy. Hbitì pøinesl do ji¾ního byteèku poklady jemu nejdra¾ší. Klasický restauraèní vìšák a sklenìný pùllitr. Vìšák, štíhlý, vyšší ne¾ dospìlý mu¾, a pøitom barokní svými elegantními, ze døeva modelovanými oblouky, byl, pravda, ponìkud omšelý.
Ta kreativní paní vzala tedy nìco bílé barvy a štìtec, jen¾ také pamatoval lepší èasy a vìšák peèlivì natøela. Ta krása ! Kdo pøišel a kladl na ladné oblouky svùj klobouk èi pláš», ka¾dý závidìl. Tak bìlostný vìšák! A pùllitr? Kdo byl dost zdatný a dopil, co v nìm dostal naèepováno, do dna, èetl : Restaurace Balkán - Jan Knapek - Zlín. Ach Bo¾e !
Opìt šla léta a vzala s sebou tu paní, aby z ní uèinila starou dámu. Z minulosti zùstala jí pouze záliba v nošení širokých kloboukù, starý bílý vìšák a pùllitr z restaurace Balkán, kterou nikdy nepoznala, kterou si mohla jen pøedstavit. Vìšák sice skonèil v gará¾i, odkládaly se naò staré èepice a pracovní pláštì, ale poøád byl dùstojnì bílý.
A tu se stalo, ¾e do domu pøišel ztracený syn a pøivedl s sebou svou mladou ¾enu. Mladá ¾ena pøivedla svého otce, svého bratra, pøišel i vnuk té staré dámy a pojednou byla koupelna v domì plná ¾upanù a košilek a šáteèkù, je¾ nebylo kam, sakra, povìsit ! Stará dáma, jednou, kdy¾ zùstala v domì zcela sama, z náhlého vnuknutí vešla do gará¾e, vzala bílý vìšák, polo¾ila ho do vany a dùkladnì omyla a osprchovala. V koupelnì ten starý pamìtník o¾il, zazáøil a laskavì k sobì pøijal všechny ¾upany hebké a rù¾ové a bílé a modravé. Kdy¾ mladá ¾ena vstoupila do promìnìné koupelny, usmála se udivenì a vydechla: „To je krása ! Lázeòský vìšák!“
Také stará dáma se usmívala a vzpomínala, a¾ vyvzpomínala i pùllitr. Tak dlouho hledala v èetných útrobách kuchynì, a¾ ho objevila. Namíøila dno pùllitru proti svìtlu své zelené lampy a èetla: Restaurace Balkán, Jan Knapek, Zlín.
Vìšák