Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
CESTA NA ZÁPAD VEDE PØES VLADIVOSTOK
Prý, pøes Vladivostok…Øíkalo se ondy. Dnes spíše naopak: cesta do Vladivostoku vede smìrem na západ. Tedy, myšleno svìtovou stranou, aby nedošlo k omylu.
Svìt je kulatý a po dlouhém treku na kteroukoliv svìtovou stranu se v¾dy vracím tam, kde jsem zaèínal: domù. Domù, ke svému stolu ve ètvrtém patøe paneláku. Domù, kde samotné slovo je i zaklínací formulí. Kde slovo „domov“ je metaforou slova „láska“.
Do zemì „kde zítra ji¾ znamená vèera“, tedy do zemì, která nám uniká mezi prsty, jezdíval jsem tak èasto, jak byla pøíle¾itost. Tehdy se tato zemì jmenovala ve zkratce SSSR. Bývalo to finanènì pøijatelné - proè zapírat. Kupøíkladu Francii mám v skrytu duše za svoji kultovní zemi, avšak v Paøí¾i jsem se svým kapesným, dnes i kdysi, za nuzáka. Svìt je kulatý a èasy, jó èasy, ty se mìní.
Do tehdejšího Leningradu, dnes Petrohradu, mì pøivedlo náhodné setkání s mladým cizincem, u nás ve Zlínì, mìstì obuvi, cizincem s delšími vlasy umìleckého èi snad tuláckého zjevu. Potøeboval informaci. Stáli jsme pøed velkou oznaèenou prodejnou partiové obuvi a on se poptával, kde ¾e je ona prodejna partiové obuvi. Latinka není azbuka. Dali jsme lámanou øeè, já odpovìdìl na otázku a bylo pokraèováno v hovoru. Zvìdìl jsem, ¾e je hudebníkem, ¾e píše a uvádí na estrádní scénì své písnì. Potøeboval pro sebe na scénu výrazný kostým a chtìl si obstarat „nìkakije amerikanskyje botinky“, výraznou košili a jeans s poøádným opaskem. Nìco extravagantního. Nesehnal z toho nic, proto¾e nevìdìl kde, a byl z toho rozmrzelý. Domníval se, ¾e ve Zlínì je ji¾ na Západì… Psal se rok 1978. O okupaci roku 1968 nevìdìl nic a nechtìl vìdìt nic. Pozdìji jsem pochopil proè, kdy¾ výhradnì jen mezi ètyøma oèima byli ochotni mluvit. On a všichni náhodní ostatní, ale jen ty a já, a nikdo tøetí…
Slíbil jsem, ¾e vše pozdìji pøivezu do Petrohradu. Vìdìl jsem, ¾e firma poøádá „obchodnì výmìnný“ zájezd do mìsta na Nìvì, pod patronací SÈSP. Kdo neví, co to je SÈSP, ji¾ se nedozví. Netušil jsem, jaká mì ale èeká kalvárie! Pøi celním odbavení po pøíletu na letištì (u nich) nebyl vùbec ¾ádný zájem o nové „krasivyje botinky“ a ostatní estrádní propriety, vèetnì pùllitrové lahvinky zdravotní slivovice, ale o malý lísteèek, hustì popsanou stránku v zápisníku, s tajemnou šifrou.
Mùj spolupracovník, (výborný kameraman a slušný èlovìk Karel Kopecký, vášnivý numismatik – dívá se na mé tlachání ji¾ seshora - dr¾ mi místo u okna, Karle) – po¾ádal mne, abych pro nìj v „sojuzu“ sbíral kovové mince, kopejky i rublíky, urèitého roku ra¾by, které mi pùjdou pod rukou. Asi takhle: 1k – 65, 3k – 68, 3r – co nejposlednìji, atd. Co¾ znaèí jednokopìjku z roku 1965, tøíkopìjku z roku 1968 atd. Byl jsem pro bdìlou policejní ostrahu zcela jistì za podezøelého agenta. Tajemná šifra... Nyní se ji¾ jen usmívám veselé pøíhodì z natáèení, ale tehdy jsem mìl opravdu strach. A se mnou i ostatní spolucestující z kapitalistického Èesko - Slovenska. Vše dopadlo dobøe, pracnì a názornì vysvìtleno a mnì za mou chybu sborovì vynadáno.
V Petrohradu jsem ulo¾il estrádní kostým vèetnì „botinek“ do univerzální igelitové tašky, pøilo¾il bonboniéru višnì v èokoládì z domova, zakoupil v prùjezdu metra kytici karafiátù, zavolal z budky na udané èíslo a zamával na taxíka. Èím¾ jsem se opìt dopustil záva¾né chyby: neoznámil jsem vèas soukromou návštìvu zahranièního turisty, aby mùj hostitel mohl podat ¾ádost o povolení k zamýšleném kontaktu s cizincem a získat potøebnou bumá¾ku. (Psal se rok 1979...) To já netušil a vesele zvoním na udané adrese. Hostitel vyøešil vzniklý problém s nadhledem: okam¾itì svolal nejbli¾ší volné sousedy k sobì domù a tam jsme jedli, pili a radovali se. Všichni spoleènì, ¾ádné spiklenecké jednání, ¾ádné soukromí beze svìdkù. Ukázalo se, ¾e mùj hostitel Alexandr M. je známá a úspìšná umìlecká osobnost. Jen ty botinky a extra kostým scházely. Zvìdìl jsem, ¾e v tehdejším SSSR se stále platí tantiémy za provozování autorského díla, literárního i hudebného. Jedna písnièka pøijatá k vysílání v síti rozhlasových stanic tehdejších svazových republik, zaplatí autorovi v tantiémách skromnìjší celoroèní ¾ivotní náklady. Alexandr M. mìl v rozhlasovém vysílání nìkolik svých autorských písní, a dostal jsem darem jejich SP. Dostal jsem i bohatì zaplaceno za pøivezené estrádní propriety a dobrou radu pro mìsto Petrohrad: nechoï nikdy a nikam pìšky. Velké vzdálenosti, nebezpeèí okradení, neznalost mìsta. Vše jedinì taxíkem. Taxík=1 km=1 Kès (tehdy 10 kopìjek). Vzal jsem si k srdci.
Rozepisovat se o tom, jak jsem rublíky utrácel za gramofonové LP desky s hudbou opravdu z celého svìta (…úplatky, ale neuvìøitelná láce LP!), jak jsem se marnì pokoušel najít nìjakou kavárnu, vinárnu, jídelnu èi obyèejnou „pajzu“ abych se dostal „mezi lidi“, jak jsem pracnì hledal a nenalezl magazín s vínem a vodkou, (kdo v Rusku nepije vodku pøed jídlem a po jídle, doplatí na to a škaredì), jak jsem se ve mìstì v noci ztratil (rád chodím pìšky) a vystoupal proto po schùdkách do budky na kuøí noze, co je zde nad ka¾dou vìtší køi¾ovatkou, abych se zde slou¾ícího milicionáøe pøeptal na cestu (opìt moje záva¾ná chyba). Ale to vše ji¾ byla i jiná mìsta, jiná doba, a i já byl ji¾ jiný. Kdo má rád dobrodru¾ství neèekaných setkání, kdo si nezamìòuje národ s oficiální politickou doktrínou, tomu cestu do Vladivostoku vøele doporuèuji. Lidé jsou zde v Rusku vstøícní a nenechají vás hladovìt a ¾íznit. A rozumíte jim a oni chtìjí rozumìt vám. A kdo má rád panenskou pøírodu, nezamhouøí oko.
JEZERO SEVAN
(Obrázky z cest)
…zní jako zaklínadlo
tisíce a jedné noci
Tak dlouho Šahrazád
dr¾ela muslima na uzdì
tak dlouho panenstvím
svírala ve své moci…
Já dostal kdysi kvùli jezeru Sevan
kouli z ruského jazyka
bez pardonu
kdy¾ zkoumal jsem zásadní otázku
zda ruštináøka Vassilisa Pøekrásná
je naostro èi ne
Otázka po létech pozbyla významu a
døepìl jsem v bufáèi U jezera Sevan
a se mnou u vedlejšího stolu
Alibaba plus ètyøicet loupe¾níkù
Èernoèerní Slavíci Bolševici
duší záøivých blýskavých no¾ù
slavili rodinnou událost -
Narozeniny dìvèátka
Obrázek tak krásný
z medailonu
Do pùl hodiny
zpíval jsem víneèko bílé a jiné
za hranicemi jejich stolu
Pomlèím co strhlo se
cenìním bílých zubù v úsmìvu
Dodnes tam èeká autobus
plný Dìdù Vševìdù Akademikù
a¾ dokonèíme sloku
A¾ dopijeme a propustí mne Alibaba
A¾ pochopím
Pamìtníci, vzpomínejte!