Chvála lesa
Nevím, nevím, zda se mi podaøí se svou nepøíliš poetickou náturou vychválit krásné prostøedí jako je les tak, abych nikoho neurazil. Nesahám našim „literárním pánùm lesa“ – Klostermannovi, Vrbovi èi Tìsnohlídkovi ani po kotníky, ale i jako recesistický a realistický nepoeta cítím, ¾e les by nemìl mezi tìmito mými èasto pochybnými chválami chybìt. A tak se budu sna¾it, seè mé chabé síly staèí. A pùjdu na to samozøejmì opìt rafinovanì a tentokrát i stylovì – tedy od lesa!
Jistì by bylo nošením døíví do lesa, kdy¾ bych tu les na zaèátku této chvalby jako obyèejnì definoval, ale pøesto mo¾ná leckdo neví, ¾e les má svou pøesnou lesnickou definici. Za les toti¾ oficiálnì pova¾ujeme plochu o rozloze alespoò 0,5 ha, na ní¾ stromy dosahují výšky nejménì 5 metrù a kde koruny stromù v souvislém zápoji pokrývají pøinejmenším 10% této plochy a podle jiné definice dokonce alespoò 25%. Ne ka¾dá skupina stromù tedy tvoøí les!
Mo¾ná si ani neuvìdomujeme, ¾e kdysi v pravìku pokrýval naši rodnou planetu Zemi vlastnì jen praoceán a prales. A právì v tìchto prostøedích vznikly a dále se vyvíjely první formy ¾ivé hmoty. Jako typický suchozemec nemám právo zabývat se tím, co se dìlo a dìje ve svìtových oceánech, s lesy a trochu i s pralesy však jakousi malou zkušenost mám. Vím na pøíklad, ¾e v teplých prehistorických obdobích a v teplých oblastech vznikaly pralesy listnaté a v chladných obdobích a chladnìjších oblastech pralesy jehliènaté. Ty první se jak¾ tak neporušené zachovaly u¾ jen v tropickém pásu, mezi ty druhé patøí napøíklad sibiøská tajga. Pozùstatek vlhkých listnatých pralesù, které pokrývaly vìtšinu Evropy ve tøetihorách, nacházíme ještì v subtropech, na pøíklad na Kanárských ostrovech a zejména na Madeiøe.
Je to tzv. laurisilva, nádherný vavøínový les, který útoèí na naše èichové buòky v nose ú¾asnou vùní bobkového listu, pøipomínající naši svíèkovou! Madeira je nevelký hornatý ostrov a laurisilva se zde vyskytuje témìø a¾ do nadmoøské výšky 1600 metrù na ji¾ních svazích hor. Je to velká rarita, nebo» je to pozùstatek vlhkých pralesù, které pokrývaly ve tøetihorách vìtšinu evropského kontinentu a vymizely a¾ v poslední dobì ledové. Na Madeiøe pokrývá tato tzv. laurisilva témìø 150 km ètvereèních, tedy asi 20% rozlohy ostrova. V tìch krásnì voòavých lesích se pak vinou tzv. levády, co¾ jsou úzká, vìtšinou kamenná koryta tvoøící starý závlahový systém ostrova, jeho¾ délka èiní pøes 2 000 km, a který zajiš»uje èistou pitnou vodu dodnes. Není tedy divu, ¾e v roce 1999 byly zbytky tìchto madeirských tøetihorních pralesù zapsány do Seznamu svìtového dìdictví UNESCO.
Tisíce mil na severozápad od tohoto atlantického ostrova vìèného jara pak pøímo pastvu pro naše oèi pøipravují zejména v období indiánského léta pøepestré listy javorù v kanadských lesích. Mìl jsem to štìstí poznat na vlastní nos i oèi obé a mohu tyto exkurse vøele doporuèit.
Vrátíme-li se do naší èeské kotliny, tak zjistíme, ¾e ani naše listnaté lu¾ní a smíšené lesy v ní¾inách i jehliènaté lesy pahorkatin a pod horami mají nìco do sebe. O Boubínském pralese ani nemluvì!
Les v¾dy byl, je a v¾dy bude velmi slo¾itým ekosystémem a chválit bychom ho mohli do alelujá! Jistì ka¾dý slyšel perfektní pøirovnání, ¾e zejména rozlehlé tropické pralesy a také tajgy chladnìjšího podnebního pásma severní polokoule jsou „plícemi“ naší planety. Pøitom je zcela lhostejné, zda je ta planeta modrá èi zelená, dùle¾ité je, ¾e je to zatím pro nás lidièky planeta jediná a - chytrému napovìz!
I ka¾dý malý les má celou øadu nezastupitelných funkcí. Stabilizuje místní klima pøirozeným zadr¾ováním srá¾ek, nebo» jak známo, v lese prší dvakrát, chrání pùdu pøed silnými vìtry i pøed erozí a dokonce vytváøí pomìrnì velmi rychle pùdu novou, dále sni¾uje odtoky z lesních povodí a tím sni¾uje i riziko povodní. Les je také zdrojem cenné, všestrannì vyu¾itelné a pøi tom obnovitelné suroviny – døeva. V neposlední øadì je pak les cenným krajinotvorným prvkem a ideálním prostøedím pro naši rekreaci.
Les – tøi písmena, z nich¾ Francouzi pro jistotu ètou pouze první dvì a oznaèují jimi nikoliv tu pøírodní nádheru, ale mno¾né èíslo podstatných jmen. Našincùm ale toto krátké slùvko pøináší nejrùznìjší asociace a vjemy. Zrakové, zvukové, èichové, chu»ové nebo i milostné! Ty zrakové se dají pøiblí¾it i na tìchto stránkách, zvukové by sice šly také, ale bylo by to slo¾itìjší – no a èichové, chu»ové a milostné vjemy jsou nevylíèitelné a nepøenosné. Cítit vùni jehlièí, borových šišek, hub nebo dokonce èervených lesních jahod, cítit jejich chu» na jazyku, slyšet švitoøení ptactva a svist vìtru v korunách stromù, a jako vrchol – setkat se s naším pánem lesa jelenem, to jsou - spolu s krátkým spoèinutím na hebkém mechu, a» u¾ sólovì nebo v duetu - jistì zá¾itky opravdu neopakovatelné!
A tak jako jsem u¾ kdysi propagoval myšlenku, ¾e ka¾dý z nás by mìl mít svou oblíbenou hospùdku, tak ještì mnohem prospìšnìjší by bylo, kdyby mìl ka¾dý svùj oblíbený les. Kdy¾ ne in natura, tak tedy alespoò ve vzpomínkách. A proto – jako obvykle volám – chvála lesu!
