Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky na neobvyklá setkání se teï s námi pøeneste...
PØEJI DOBRÝ DEN, PANE MIROSLAVE... Ve Zlínì, kde rodilý Plzeòák Miroslav Zikmund (14. 2. 1919) pøebývá od nepamìti, potkáte jej zøídka. Kdy¾ však spatøíte rychle se pohybující støíbrný oblak bohaté høívy, lehce ironický úsmìv vysokého hubeného chlapiska s jiskrou v oku, bez náznaku módních výstøelkù v oblékání, je to zajisté Miroslav Zikmund. Cestovatel svìtového jména i významu, spisovatel, publicista, fotograf a kameraman, zajisté dobrý øidiè a automechanik, skromný avšak sebevìdomý a¾ ke skøípìní, pozitivní a pøátelský èlovìk. Dnes ji¾ bez souputníka Jiøího Hanzelky. Cestovatele Miroslava Zikmunda, který autem objel Svìt jistì nìkolikráte, potkáte výhradnì pìšmo, nebo» výhradnì pìšmo obíhá své dnešní povinnosti. Miroslav Zikmund autem nejezdí.
Mé první setkání s panem Miroslavem Zikmundem se událo pøed dvaašedesáti roky... Èíslovku musím vypsat slovy, nebo» je a¾ neuvìøitelná. Jako desetiletý kluk, bez mìøítka a úcty k èemukoliv, obdivoval jsem na tehdejším Otrokovickém letišti malé otevøené osobní autíèko, témìø hraèku: Autíèko bylo zaparkováno ve stínu hangáru, vonìlo novotou a èímsi zvláštním, a mnì bylo "cizími strýci" dovoleno hraèku obdivovat, hladit, usednout za volant. Byli to tehdy mladí komerèní in¾enýøi Jiøí Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteøí zpùsobili malému klukovi hluboký zá¾itek, zapsaný do jeho srdéèka dodnes. Díky za laskavost a dùvìru, Jirko a Miroslave! Zamiloval jsem se do tohoto mini autíèka. ®ádné jiné auto jsem si ji¾ nepøál a taky nekoupil. Jen hýèkané "anglièáky"...
Byl to tehdy jeden z vývojových modelù, snad tatrovky, a mìli jej k u¾ívání pánové Hanzelka a Zikmund. Ano, ji¾ tehdy známí cestovatelé H+Z. Absolvovali, (Jiøí Hanzelka) na Otrokovickém letišti svùj základní pilotní výcvik motorového létání, a jedním z jejich instruktorù byl i mùj táta. "Instruovalo" se i u nás doma, pøi kávì a koláèích. Odtud mé první setkání, odtud mé první uvìdomování.
Mé druhé setkání s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem bylo mnohem pozdìjší a událo se nenápadnì, pozvolna, bez osobní úèasti jmenovaných. Setkal jsem se s jejich knihami. Byl jsem v¾dy urputný ètenáø. Naše rodinná knihovna a mìstská knihovna ve Zlínì, brzy pøestaly skrývat své poklady. Vèetnì nejcennìjšího: Afrika snù a skuteèností, Tam za øekou je Argentina, Pøes Kordillery. Pozdìji i jiné tituly H+Z. Tyto však byly pro mne pøelomové. Do setkání s cestopisy H+Z jsem hltal cokoliv, pøedevším "aby to bylo napínavé". Od jednoho dobrodru¾ství ke druhému, od jedné vítìzné pøestøelky s domorodci k jiným vítìzstvím nad kýmkoliv. Plahoèení od tajemných vodopádù k nejvyššímu horstvu, atd. Nic takového jsem však v knihách H+Z nenalezl. Bylo zde sice popsáno hodnì døiny, nebezpeèenství a problémù. Nikoliv však jako hlavní téma.
Dominantní téma v knihách H+Z jsou osobní setkání s jinými lidmi. Nahodilá setkání i setkání pøipravená. Setkání s jinou kulturou, jinými zvyky. Podáním si ruky, posezení u spoleèného jídla, (ta prapodivnost jídla a pití. Co tøeba u Šuárù - lovcù lebek...?), pøijetí do komunity. Nová pøátelství a vìdomí si své vzájemné podobnosti pøes vzájemnou rozdílnost. Hluboký pocit osobní svobody a rovnosti s kýmkoliv. Bez civilizaèních, ekonomických, nábo¾enských èi jiných zábran. To mnì sdìlili pánové Hanzelka a Zikmund ve svých knihách. Byl jsem všude s nimi, uvìøil jsem jim, a oni mne, mládeneèka, obdarovali novým úhlem pohledu. Získal jsem ke knize zcela jiný pøístup. Ménì adrenalinový, ménì krasoumnì estetický, více komunikativní. Dr¾ím se tohoto dodnes.
Chci rovnì¾ vyjádøit obdiv ke spisovatelskému øemeslu H+Z. Obrovská mno¾ství rukopisných poznámek, pøepisovaných pøi vzácných chvílích zastávek na bì¾ném mechanickém psacím stroji, jistì nedovoluje èasté úpravy a slovíèkaøení. Øekl bych, ¾e je psáno z první vody naèisto. Vìcnì, èitelnì a støízlivì, pøesto s barevností osobního rukopisu. Kdopak z nich dvou psal a kdo korigoval? Prý se støídali, tak jako v øízení Tatry osmièky. Smekám klobouk!
Tøetí setkání s Miroslavem Zikmundem bylo osobní, domluvené ale necelistvé. Jiøí Hanzelka ji¾ delší dobu není mezi námi. Zmeškal jsem.
Publikoval jsem tehdy s velkou autorskou pýchou kní¾eèku básní a pojal pošetilý nápad: vìnovat tento útlý svazeèek o padesáti listech osobnì Miroslavu Zikmundovi. Jsem mu zavázán jeho poselstvím. Èerpám z nìj.
Setkali jsme se s panem Miroslavem co domorodec s domorodcem, v¾dy» mluvíme stejnou øeèí, jako naše lásky. Schùzka byla obtí¾nì sjednána - Miroslav Zikmund je ¾ádaná osobnost, literárnì a spoleèensky stále èinný. Byl jsem pro Miroslava Zikmunda zcela jistì jen jeden z dalších neznámých vetøelcù.
Dostavil jsem se na schùzku v soukromí tiché vilky uprostøed volnì rostoucí zelenì „anglického parku“, vybaven kní¾eèkou básní, diktafonem pro pøípad co kdyby, a sedmièkou èerveného francouzského vína Bordeaux. Nemìl jsem ¾ádnou pøedstavu, co mù¾e být pøedmìtem našeho rozhovoru, co mohu nabídnout, co mohu po¾adovat. Chtìl jsem znaèkou luxusního vína pøeklenout pøípadné zámlky v hovoru. Opak byl pravdou - ji¾ od vrzavé branky chodníèku pøes zahradu k domu, a potom i nadále, mluvili jsme zpùsobem kdysi dávno pøerušeného rozhovoru...
Pøedmìt našeho oboustranného tázání a odpovídání nehodlám zveøejòovat. Soukromí zùstává soukromím. Jen podotýkám: pan Miroslav Zikmund Ing. je ve svém domácím prostøedí toto¾ný se svým obrazem, coby dìlníka na cestách poselství lidského spoleèenství. Vìcný, èitelný a støízlivý v uva¾ování i vyjadøování. Pøesto s jemnou barevností rukopisu osobního projevu. Autor a dílo jednostejní jsou.
Dlaò ruky ke stisku podána s pozdravem pøijata. Spoleèné jídlo pojedeno, víno k radostí vypito. Nesetká se hora s horou, ale èlovìk s èlovìkem.
To¾, zdravím pane Miroslave Zikmunde.
S úctou
Bøetislav Kotyza
Douška: sedmièka èerveného s honosným názvem Bordeaux zvolna vyprázdnìna a nahrazena pistolkou èerveného bez etikety. Ne však beze jména. Bylo to "Dobré z vinohradu a sklépka Josefa H ". Bylo dobré, suché, kulaté a mluvivé.
Pamìtníci, vzpomínejte!