Chvála nemo¾ného
Mo¾ná znáte chvástavou reklamu – zázraky ihned na poèkání, nemo¾né do tøí dnù (nebo je to obrácenì)? A tak po vychválení zázrakù pøichází na øadu opìt chvála dosti kuriózní - chvála nemo¾ného a jen doufám, ¾e to nebude chvála nemo¾ná.
Samotné slovo „nemo¾né“ je zajímavé a tedy i chvályhodné, proto¾e to mù¾e být pøídavné jméno, ale také jméno podstatné, rodu støedního. Samozøejmì bych místo nemo¾ného mohl chválit nemo¾nost, ta je ale rodu ¾enského a mnì se zdálo, ¾e rod støední je na chválení pøíhodnìjší, nebo» èasto vyjadøuje nìco jakoby ještì nedospìlého, nedokonalého a tudí¾ zároveò i perspektivního.
Je jen málo slov, které mù¾eme pøipojit nejen k lecèemu, ale doslova k èemukoliv. V¾dy» nemo¾ný mù¾e být èlovìk, mu¾, tvor, nerost, obraz, nátlak, plán, úpadek i blahobyt; nemo¾ná mù¾e být ¾ena, postava, rostlina, touha, láska i nenávist, pravda i le¾, hudba i barva; nemo¾né mù¾e být dítì, zvíøe, cestování, mládí i stáøí. Nemo¾né mù¾e být koncem koncù vlastnì všechno, nemo¾ná nemù¾e být snad pouze nemo¾nost! Mne však zaujalo pozoruhodnì nemo¾né zcela jiného druhu - nemo¾né, se kterým si v dávné i v nedávné minulosti marnì lámali hlavy mudrcové snad všech národù. Opìt jednou zabrousíme do pøírodních vìd a pøitom do dávné historie.
Pramáti souèasných pøírodních vìd - alchymie - nám zanechala hned nìkolik nevyøešených pozoruhodných problémù, pota¾mo nemo¾ností. Nejznámìjší je jistì kámen mudrcù. Mo¾ná leckoho pøekvapí, ¾e to nemìl být vlastnì kámen, ale jakási látka, spíše prášek, který vhodným nasmìrováním energie mìl za pomocí Ohnì s velkým „O“ uspíšit „zrání“ kovù a promìnit ty neušlechtilé v ušlechtilé støíbro a zlato. A nejen to, jsa mazanì rozpuštìn - nejlépe ve vínì - mìl pùsobit jako elixír ¾ivota, omlazovací všelék, umo¾òující mo¾ná i nesmrtelnost! Ale pozor - díky chvályhodné snaze potomkù starých alchymistù dokázala atomová fyzika první transmutaci tì¾kých kovù a také genetika se stále sna¾í.
A to u¾ mù¾eme pøejít k dalšímu chvályhodnému, leè bohu¾el bezvýslednému „výzkumu“ – hledání „nevysychající“ energie. Asi tušíte, ¾e se jedná o neménì známé perpetuum mobile.
Vìèný stroj, samohyb, který pro svùj pohyb nepotøebuje ¾ádný vnìjší zdroj energie! Kolik nejschopnìjších hlav si na tomto problému „vylámalo zuby“! Zde jsou ovšem fyzikové neoblomní a chvályhodné „zmìkèení“ základních fyzikálních zákonù tvrdohlavì odmítají…
Následující odstavec nás pak zavede do svìta starovìké matematiky, pøesnìji geometrie.
Kvadratura kruhu, tedy sestrojení ètverce o stejném obsahu pouze za u¾ití pravítka a kru¾ítka, patøí k jednomu ze tøí nejslavnìjších antických konstrukèních problémù. Tato chvála vlastnì navazuje na nìkdejší chválu numer, nebo» veškerá tisíciletá snaha nejlepších matematikù narazila na nekoneènost Ludolfova èísla. Zklamané ovšem mohu uklidnit, ¾e je mo¾né sestrojit ètverec s obsahem libovolnì blízkým obsahu daného kruhu, co¾ dokumentuje následující obrázek.
A nejen to, i kdy¾ pøesná kvadratura kruhu je v našem „obyèejném“ Euklidovském prostoru neuskuteènitelná, je mo¾ná v prostoru Gaussovì-Bolyaiovì-Lobaèeského! To si ovšem dovede pøedstavit jen nìkolik matematických géniù!
Naprosto podobné je to s dalšími dvìma problémy antické matematiky – s duplikací krychle a s trisekcí úhlu. V tìchto konstrukcích šlo o to, nalézt k libovolné krychli hranu krychle o dvojnásobném objemu a o rozdìlení úhlu na tøi stejné díly – opìt pouze za u¾ití pravítka a kru¾ítka.
Tøeba¾e byly tyto tøi matematické problémy formulovány ji¾ v 5. století pøed Kristem, teprve v 19. století bylo dokázáno, ¾e jsou neøešitelné! Chválit ale musíme zejména to, jak se „nemo¾né øešení“ tìchto problémù zaslou¾ilo o nepøestavitelný rozvoj matematiky.
A abych stále neunavoval pøírodními vìdami, nakonec jsem si nechal jednu velkou chválu nemo¾ného ze zcela jiného hájemství – chválu nemo¾nosti pochopení ¾eny. Toto téma ale zatím cela alibisticky ponechám na laskavém zkoumání ètenáøù samotných a na dalším nemo¾ném a nekoneèném bádání filozofù…
