„Samá ¾enská! Nevím, jestli to bude dìlat dobrotu, pracovat mezi tolika ¾enskýma… No uvidíme...“ øekla jsem si.
Vzápìtí se mé obavy obrátily jinam! K podpisu mi bylo pøedlo¾eno mnoho lejster… a pøíkazù mi bylo dáno tolik, ¾e nechápu, jak je mohla staèit vychrlit jen jedna ústa…snad jedinì pusa ¾enská tohle zvládne!
„Bicykl máte tam, brašnu tady a kdyby nìco, dìvèata vám pomohou, nebojte se zeptat!“
V tu ránu se otoèila a ne¾ jsem staèila otevøít pusu a podìkovat, byla pryè.
Tak tohle byla moje vedoucí.
Odhadla jsem, ¾e bude asi mladší ne¾ já. Ona „dìvèata“ se dál vìnovala své práci, jako bych tam ani nebyla. Kdy¾ jsem ale stála bez hnutí, jedna z nich se ke mnì náhle pøitoèila a bìhem nìkolika minut jsem byla zauèena. Nebýt jí, tak bych tam stála dodnes. A tak jsem ten den poprvé sedla na bicykl a hrdì vyrazila na svùj rajon.
Mlha se línì pøevalovala nad rybníkem a za ní vystrkovalo paprsky vycházející zimní slunce. Skøípot mého kola vyrušil z døímoty divoké kachny u bøehu a jejich hlasy proøízly ticho mého prvního dne. Hluèné smogové mìsto bylo u¾ kousek za námi a tady tak krásnì…pøipadala jsem si jak v zasnì¾ené pohádce.
Je tu první dùm, kam vhazuji své první psaní. Patrnì úèty. ®ádné psaníèko od pøítele nebo rodiny....nebo pohlednice... uva¾uji v duchu... a náhle zpoza rohu prudce vybìhne velký hafan a veškerou svou vahou se vrhne na branku, jakoby jí chtìl proskoèit.
Bicykl padá k zemi, já na nìj, obsah brašen se vysypal na mokrý chodník. Zanadávám si pøi sbírání, jaká jsem to husa, v¾dy» mne mohlo napadnout, ¾e na venkovì budou psi. No, pro pøíštì...
Pøíštì jsem se zaopatøila sušenými anèovièkami pro psy a koèky. Psi i koèky velice brzy pochopili, ¾e nejsem ¾ádný vetøelec nebo obyèejný listonoš, ale jejich nositel dobrot. Po nìkolika dnech, nìkteøí pejskové u¾ kolem osmé ráno mi bì¾eli v ústrety, dychtíce po voòavém pamlsku. Vìrnì mne doprovázeli po celém rajónu a to prosím za jakéhokoliv poèasí.
Hlídali mì a pro zkrácení dlouhé chvíle prohánìli koèky a pletli se pod kola aut a cyklistù....prostì se mne sna¾ili pobavit svými kousky.
Po obchùzce jsem jednotlivé pejsky doprovodila k páníèkùm a hurá zpátky na poštu. Páníèkové velice brzy vzdali snahu své pejsky zavírat. Poznali, ¾e s mým odjezdem se jim vrátí se i jejich hlídaèi.
Páníèkové jsou vesmìs dobrosrdeèní lidé. A ti lidé, je¾ nemìli svého pejska, mì prosili, zda nevím, kdo ve vsi má štìòátka a nebo ko»átka, ¾e by moc chtìli.
Jindy se zase ptali, jestli ta a ta paní na druhém konci vsi je doma, ¾e by za ní na kus øeèi i na kafe zašli, èi mají-li v obchodì u¾ peèivo a jiné podobné informace jsem lidem poskytovala a tím jim ochotnì pomáhala. V¾dy» jsem nikdy nepøišla zkrátka!
Mnozí v mrazu u¾ postávali u branek a èekali na mne, a¾ pojedu, ¾e mi uvaøí grog èi èaj, nebo na štamprlièku mì pozvou. Musela jsem ale tohle pohoštìní odmítat, ponìvad¾ bych jezdila ze svého okrsku domù pìknì namazaná! V horkých dnech byla zase limonáda a domácí d¾usy, jahody jestli si nechci vzít a na podzim jablíèka pro moje dìti....tak¾e na rajon jsem jela coby listonoška s houfem pejskù v patách...(nebo v kolech??) a zpìt do mìsta jako podomní obchodník s èímkoliv.
Ka¾dé ráno všedního dne mì u¾ z dálky vítalo svým rybníèkem s rybáøi, nebo kachnami, psím vrtìním ocáskù, babièkami a dìdeèky s grogy a èaji a domácím cukrovím, vùnì blízkého lesa, poseèené trávy nebo spadaného listí.
Ka¾dý den mi pøináší nìco nového, i kdy¾ domy, stromy, lidé a psi i koèky zùstávají stále stejní. Ka¾dé ráno se moc tìším do práce. Splnil se mi mùj dìtský sen.
Listonoška