Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®elva
Mùj celo¾ivotní pøítel se mi jednoho dne svìøil. "Uklízím, uklízím svou celo¾ivotní práci a posílám to do archivu". Byl to vìdec, a tak samozøejmì, ¾e jeho práce mìla dlouhodobou platnost a v archivu našla své místo.
Se vzpomínkou na nìj jsem také zaèala uklízet a „èistit“ šuplíky psacího stolu. Pøece jenom za ten èas, kdy jsem odešla do dùchodu a øíkávala jsem, ¾e ¾iji na volné noze s mírným pøíspìvkem od státu, a proto píšu, se toho nashromá¾dilo dost. Dokonce jsem kdysi za jeden rok napsala do krajských novin ètyøicet tøi fejetony. Poèítaè jsem samozøejmì nemìla, jen jsem si koupila elektrický psací stroj. Pøi úklidu jsem našla rùzné fejetony, nìkteré oznaèené, kde vyšly, nìkteré jsou ulo¾eny jen tak, bez dokumentace. I o tom, který si vám teï dovoluji nabídnout, mohu jen tvrdit, ¾e to bylo v roce, kdy jsme byli zavaleni houbami a usušených jsme jim mìli hodnì. Známý mykolog pan Smotlacha toti¾ na dotaz, jak dlouho vydr¾í sušené houby, odpovìdìl: „I sto rokù, kdy¾ vám je nese¾erou moli.“ Úroda hub byla tehdy velká, ale elán k jejich sbírání u¾ došel. V¾dy» je máme poøád, sušené.
Tak k houbám mám také jeden fejeton:
Letos zaèaly rùst houby velmi brzy. U¾ zaèátkem èervna, a to je pro naši oblast v Beskydech nezvyklé. Nemusíme za nimi ani chodit, i za terasou rostly suchohøíbky, masáci, kozáci a pod modøíny svítí zlaté klouzky. Vyšla jsem z chaty a hned vidím nìkde nìjaký høíbek. Ovšem kdy¾ u¾ po nìkolikáté donesl man¾el z lesa krásné kozáky, panenky a høiby s klobouèkem velikým jak dìtská èepièka, rozhodla jsem se i já vydat se na houby, abych se mu „dorovnala“.
Mìla jsem v lese svá místeèka a hned na prvním na mne z trávy vykoukla hlavièka, copak hlavièka, ale poøádná hlava. Vrhla jsem se k ní a ejhle. Neuvìøitelné. Ona houba nemìla no¾ièku. V trávì odpoèívala ¾elva, ¾ivá ¾elva. Vzdala jsem se houbaøení, ¾elvièku jsem vzala do ruky a mazala s ní domù. U¾ cestou jsem s ní zavedla dialog, èi vlastnì monolog. „Proboha, holka, kde ty ses tady vzala, v horách, daleko od chalup!“ Pøemýšlela jsem, odkud se ¾elva mohla vydat na tak dalekou cestu. Nejbli¾ší chalupa je u¾ léta opuštìná, majitelé sem nejezdí, nìkdy vloni tam byla nìjaká rodina s dìtmi, ¾e by ¾elva patøila jim? Ve vzdálenìjších chalupách jsou sice dìti, ale je to dost daleko a je to pøes vodu. S ¾elvièkou, kterou jsem hned pojmenovala ®ofka, jsem došla a¾ k chatì. Polo¾ila jsem ji na terasu a ona se pustila do lísteèku drobného jetele. S pomyšlením na sousedovy kluky, kteøí jezdili ka¾dou nedìli, a urèitì budou mít radost, a¾ ji uvidí, jsem se rozhodla, ¾e se budu o ®ofku starat.
Vyrobili jsme pro ni malou ohrádku a nìkolikrát dennì jsem ji vyvádìla jako ¾e na pastvu. Zdálo se mi, ¾e je na ¾elvu a¾ pøíliš èilá, a proto¾e moje znalosti o tìchto tvorech byly velmi sporé, dávala jsem jí jen zelenou stravu, i nìjakou lesní jahùdku a kvìtákové listy. A pøesto, ¾e jsem nevìdìla, zda ¾elvy slyší, vedla jsem s ní neustále nìjakou øeè. Pøeèkala venku také veliký déš» ukrytá pod boudièkou z listí.
U¾ u nás byla nìjaký ten den, kdy¾ šel kolem soused ze vzdálenìjší chalupy. V košíku nesl houby, a tak jsme zavedli obligátní hovor na téma, jak rostou, a já se pochlubila svým úlovkem. „®e by to byla naše Zorka? Vloni man¾elce utekla.“ „To¾, pojïte se na ni podívat!“ Odpovìï byla radostná, a¾ kdy¾ si ®ofku poøádnì prohlédl. „Je to ona, ale jak mohla pøe¾ít tak krutou zimu v horách? Jonáš se o ni nìco nabreèel.“ Dohodli jsme se, ¾e jakmile pøijede školák Jonáš z Ostravy, pøipravíme mu pøekvapení.
A bylo! Kdy¾ školák pøišel, pøivedla jsem ho se zavøenýma oèima k ohrádce. To bylo radosti. Nikdy jsem netušila, ¾e ¾elví krunýø lze hladit, ¾e s ní lze komunikovat, proto¾e prý slyší tvrdil Jonáš, nikdy jsem nevidìla, ¾e by se ke zvíøátku s tak nepøístupným tìlem dalo projevit tolik nìhy. Zdálo se mi, ¾e i ono má radost. Jonáš si svou Zorku, kterou mu rodièe koupili pøed dvìma lety, odnesl domù. I já jsem mìla v ten den velikou radost. Jen jsem nepøestávala pøemýšlet nad tím, kde toto zvíøátko, které do naší krajiny vùbec nepatøí, pøe¾ilo tu krutou zimu a èím se ¾ivilo. Hlavou mi víøilo mnoho otázek, ale pøipletla se tam i ta nejdùle¾itìjší. Má èlovìk právo usazovat ¾ivé tvory v prostøedí, do kterého nepatøí?
®elva Zorka utekla Jonášovi ještì koncem onoho léta a nikdy se nevrátila. A Jonáš? Natøel nám støechu chaty, odmaturoval a vystudoval vysokou školu. Exotické tvoreèky u¾ dávno nechová, jen si je ukládá na fotografiích do poèítaèe. .
Pamìtníci, vzpomínejte!