Moje babièka bydlí v Libici, a proto jí øíkáme Libièková babièka. Její dùm stojí na konci vesnice u lesa, pøímo pod ®eleznými horami. Je to proslunìný pohádkový dùm.
Má v nìm hodnì slunce, zvíøátek a pohádkových strašidýlek i jiných postavièek. Všechny je vymýšlí a šije sama.
Také má v nìm spoustu kvìtin. Rù¾í i tulipánù šech barev i malièký kaktus, o který se starám tak, ¾e ho nezalévám. A vedle kvìtin má nejkrásnìjší slepièky. Bílé, èerné i kropenaté. I kuøátka.
Babi, a snášejí stejná vajíèka?
Kdepak.
A jaká?
Jen velikonoèní.
To jako uvaøené v cibuli a kraslice?
Pøesnì tak, vajíèka malovaná všema pastelkama. Však na Velikonoce uvidíš.
Také má velký špajz. A voní to tam houbami. Má je vystavené usušené v pìtilitrových sklenicích. To je velká krása.
V¾dy» spolu chodíme celý podzim do lesa a nosíme domù plné košíky hub. Nauèila mì, které jsou jedlé a které nemám sbírat. U¾ vím, jak se všechny jmenují. Pak je spolu doma krájíme a sušíme.
Kdy¾ nastane zima, to u¾ babièka sedí v obýváku, kreslí, støíhá a u šicího stroje a kouzlí tu všechnu krásu, která je kolem ní. Koèièky, ptáèky, kaèenky, kytièky. Pøed Vánoci zase dìlá z velkých šišek vánoèní stromeèky. Dává je do stojánkù a zdobí je. Dìtem se líbí a hodnì jich rozdá.
A kdy¾ jde do vsi, ka¾dý ji zdraví, ona se usmívá a taky chodí v klobouku.
Libièková babièka
