Na vlastní oèi se o tom mù¾e pøesvìdèit málokterý turista. Nebo» ve vatikánském státì, který mìøí 44 hektarù, tolik jako farma støední velikosti, se dostanete volnì do chrámu a na kopuli. Ostatní vchody støe¾í bedliví švýcarští gardisté, kteøí vpouští do objektù státu pouze diplomatické vozy pánù velvyslancù, kteøí vykonávají svou funkci pøi státì Vatikán. Jen jeden vchod v bezprostøedním sousedství baziliky a jen jednou týdnì se na pár hodin otevírá pro úèastníky pape¾ské audience. Sál se nalézá blízko brány, cesta je pøímá, tisíce vìøících, kteøí se musí ohlásit mìsíce dopøedu, tudy proudí k nezapomenutelnému setkání.
Švýcaøi jsou tradièními ochránci Vatikánu, proto¾e kdysi dávno, pøed staletími, platili za nejudatnìjší vojáky a za nejhodnotnìjší profesionály svého oboru. Své pozice si tito mu¾i u pape¾ského dvora uchovali navzdory tomu, ¾e ji¾ dávno si Švýcaøi nezaválèili a ji¾ dávno nemìli pøíle¾itost prokázat svou stateènost.
Barva mu¾ù je buï modrá, anebo jsou tu uniformy pruhované, modrá s èervenou a ¾lutou, pøièem¾ výrazná ¾lu» dominuje. Na hlavách barety, v rukou nìkdy halapartna, obèas na hlavì pøilby z èasù tøicetileté války, meè u pasu. Nám, obyèejným smrtelníkùm, je ceremoniál u pape¾ského dvora tuze vzdálený, a tedy nepostøehneme malé nuance v odìní.
V ka¾dém pøípadì jsou to fešáci, vyvolávají pùsobivý dojem, kdekdo by se s nimi nechal rád vyfotografovat – avšak tito chlapci nepùsobí nikterak familiárním dojmem. V nìkterých dílech se píše o tom, ¾e uniformy navrhoval Michelangelo. Jiná je pøisuzují Raffaelovi. Pøimlouvám se za Raffaela u¾ proto, ¾e Michelangelo byl pøíliš vá¾ný pro takováto zadání, zatímco romantický Rafael, také trochu dekoratér, se musel pøi návrhu tìchto stejnokrojù dozajista vyøádit.
Mìl jsem štìstí, ¾e jsem se bìhem øímského pobytu dostal do Vatikánu nìkolikrát – pøirozenì v diplomatickém doprovodu. Švýcaøi zasalutovali – a já vidìl jejich poštu, jejich obchody, nádra¾í i 660 metrù ¾eleznièních tratí, dokonce jsem nahlédl do hasièské zbrojnice. Jak praví statistika, je tu celkem tøi tisíce pokojù, osm slavnostních a dvì stì obyèejných schodiš», dvacet dvorù.
Osobních místností pape¾e je tu devatenáct. Do výètu patøí i vatikánská muzea, tvoøící trasu dlouhou sedm kilometrù, a Raffaelovy lod¾ie, které bezprostøednì pøiléhají k síním pape¾ského paláce. Mramor a mezi ním vìtší pole a políèka, jim¾ se vìnoval Raffaelùv štìtec.
V jedné z lod¾ií jsem bedlivì studoval detailní èásti nástìnného atlasu, fresek, které v jednom poli zahrnovaly i naše zemì. Vidìl jsem tu jména mìst na Slovensku i v Èechách, vzpomínám, ¾e tu byla zakreslena u¾ pøed stovkami let mistrovskou rukou Ostrava, která v té dobì nemohla hrát roli ani v duchovním, ani v mocenském svìtì. A tak tváøí v tváø tomuto podivnému atlasu jsem ¾asl nad naivními starostmi svých souèasníkù.
Neunikla mi ani jiná pozoruhodnost Vatikánu a italských palácù. Byl to oèividný kontrast zdánlivé vnìjší ošumìlosti budov a nádhery interiérù.
Mo¾ná, ¾e si tuhle vlastnost, klamat fasádou, jako velkolepé historické mimikry, osvojili obyvatelé Apeninského poloostrova u¾ v èasech dávného Øíma, v dobách nájezdù barbarù, kteøí asi hledali bohatství tam, kde je tušili.
Míjel jsem v Raffaelových lod¾iích i místnosti kongregací, které jsou ve Vatikánu pøibli¾nì tím, èím jsou ministerstva v ostatním svìtì. S tím rozdílem, ¾e tady nìkolik set úøedníkù, vesmìs se dvìma doktoráty a s tradicí, kterou církev zakládala pøed stovkami let, stihnou to, co v jiných zemích vykonávají tisíce, mo¾ná desetitisíce hodnostáøù.
Pøitom má Vatikán svou diplomacii, své finance, duchovní správu, kulturní a ideovou èinnost, správu obrovských majetkù, své školství i hospodáøství jako ka¾dá jiná velmoc. Kdy¾ sem pøijeli Amerièané, kteøí v úrovni øízení patøí mezi svìtové vzory, byli sebejistí, nebo» i znaèný náskok, který si udr¾ovala Amerika vùèi Evropì, byl dán právì úrovní øízení. A pøesto právì ve Vatikánu tito slovutní znalci managementu ¾asli.
Do pravomoci Vatikánu v Øímì nespadají ovšem jen paláce s chrámem a kolonádou, ale i takzvané exteritoriální objekty, mezi nì¾ patøí Andìlský hrad, s ním¾ je Vatikán spojen hradbou a krytou chodbou. Však tudy také nejeden z pape¾ù prchal pod ochranu pevnostních stìn.
Do seznamu patøí i svatý Pavel za hradbami, chrám San Giovanni in Laterana, tedy lateránská bazilika s palácem, který kdysi dávno hrál tuté¾ roli, kterou povìøila církev posledních staletí Vatikán. Pak je to S.Maria Maggiore, do ní¾ ve svém vyprávìní samozøejmì také zavítáme. Co budova, to pevnost, to velkolepé prùèelí, historické tradice a opìrný bod duchovní sítì vìèného mìsta.
Ale Vatikán, to je také pape¾. Jan Pavel II., kterého znají miliardy lidí z televizních pøenosù. Stamilióny mu kynuly, kdy¾ se vypravil na své cesty. Stovky tisíc prošly branou do sálu, kde jim Jan Pavel udìlil své po¾ehnání. Nemnoho významných osobností pro¾ilo oficiální pøijetí podle diplomatického protokolu.
Kdy¾ jsem pøed cestou do Øíma mìl sdìlit své pøání, pokud jde o návštìvu Vatikánu, zatou¾il jsem po jediném – abych se zúèastnil osobní pape¾ské mše. ®ádost byla protokolární cestou pøedána Vatikánu.
Mùj sen se splnil. Po pøíjezdu do Øíma jsem mìl na velvyslanectví vzkaz: „Buïte zítra ve tøi ètvrti na sedm u Bronzové brány.“
Porta di Bronzo je vstup do vatikánského paláce. Zatímco všemi ostatními vchody se vjí¾dí i auty, tady je vstup schodištìm pro pìší. A rovnou na Královské schodištì, Scala Regia, které projektoval stále se opakující Bernini.
Ke struènému vzkazu rada velvyslanectví dodal na vysvìtlenou: Budete u toho tøi – pape¾, Bùh a vy...
Nechal jsem se vzbudit o pùl šesté radou velvyslanectví, který mne mìl doprovázet a který bydlel v sousedním bytì. Bylo to zbyteèné, spal jsem jako zajíc, vstával jsem v noci snad tisíckrát, a kdy¾ mi zazvonil u dveøí pan rada ještì v negli¾é, já byl v plné parádì, oholený, osprchovaný, nasnídaný a netrpìlivý.
Do Vatikánu to z èeskoslovenského velvyslanectví byl pøece jen kousek cesty. Pøijeli jsme vèas a všechno, co jsem od té chvíle pro¾íval, jsem znal pouze z literatury.
Byla ještì tma, kdy¾ jsme vystoupili z vozu u Berniniho kolonády. Teï na prázdném námìstí jsem si pøipadal uprostøed ètyønásobného sloupoøadí jako mravenec. A pøitom jsem mìl køídla.
Na konci kolonády, která ústí k vatikánským palácùm, jsem vidìl poprvé Bronzovou bránu. Švýcarští gardisté, kteøí tu èekali, se z dálky pod mocností reliéfnì zdobeného bronzu doslova ztráceli. Ovìøili si jméno a já se z druhé strany poohlédl po zadní stranì brány. Døevo, na nìm¾ je bronz upevnìn, je èerné jako uhel. Vypráví o lidech, kteøí tudy vstupovali, a já nepochyboval v nejmenším, ¾e Bernini, Michelangelo i Raffael tudy kráèeli pøede mnou. Jen¾e mezitím ubìhlo pomalu pùl tisíciletí.
A pak jsme ji¾ stoupali s gardisty v modrém vzhùru monumentálním schodištìm. Cesta se láme a pokraèuje, a kdy¾ máte ji¾ ji¾ pocit, ¾e jste vyšlapali na úroveò pape¾ských komnat, dojdete pouze k výtahu, který vás teprve vyveze k pape¾ské kapli.
Nakonec jsme nebyli jen tøi. Pan rada byl ètvrtý. Pøibyli dùstojní ceremoniáøi v èerném, se zlatým štítkem na mohutném øetìzu na prsou. Padesát øádových sester, které budou pøi mši zpívat. Mnoho ministrantù, kteøí za peèlivé ministrantské slu¾by v jiných chrámech mohou jednou za odmìnu slou¾it mši vedle nejvyššího z knì¾í. Polský tajemník Jana Pavla II. jim pøidìluje úkoly, které mají plnit bìhem mše. Po dvou je pøivádí a zkouší jako na generálce.
A pak pøijde zezadu prùvod ministrantù, který uzavírá Svatý otec. Mše je, pøirozenì, latinská, zpìv pøekrásný, kázání odpadá. Tady u¾ není o èem kázat. Ji¾ jednou jsem Jana Pavla pozoroval dosti zblízka, na Letenské pláni v Praze. Teï, témìø na dosah, obdivuji stupeò jeho koncentrace. Chvílemi se zdá, ¾e na nás na všechny zapomnìl. Ministranti ani pohybem ruky, ani šustotem pláš»ù neruší usilovné a pøitom samozøejmé soustøedìní pape¾e. Vidím jej i jako knìze pøi promìòování...
Po posledním, hodnì dlouhém soustøedìní, kdy se Jan Pavel ocitá daleko od tohoto sálu, se nám dostává po¾ehnání. Pape¾ odchází. My opouštíme kapli, na její¾ podlaze je v barevných mramorech a snad i jiném kamení perfektnì vyvedený znak Jana Pavla.
V lod¾ii nás oèekávají gardisté, tentokrát v pruhovaném, aby nás odvedli, docela neèekanì, do dalšího, tentokrát jakoby raffaelovského sálu. Mramor, nástropní malby – a ve dveøích se znovu objevuje pape¾.
Pøedstavuje mì pan rada, vypráví o mé úèasti v církevním samizdatu a o mé literární práci. A já jsem u¾ jen staèil vyhrknout nìkolik slov, která mì v té chvíli napadla: ®e dnes jsem poznal, ¾e mì má Bùh opravdu rád...
Ne¾ uplynul rok, vrátil jsem se do Vatikánu ještì jednou – nebo» penízek vhozený do fontány di Trevi, jak jsem si ovìøil, opravdu funguje.
Z jednoho pokusu nelze naneštìstí vyvozovat exaktní závìry. Podle pøírodovìdcù by mo¾ná mohlo jít jen o náhodnou koincidenci. Ale já vím, ¾e od vhození do fontány ubìhl skoro na den jeden rok. A prozradím ještì jedno tajemství: fontána di Trevi funguje i na èeské koruny.
Tak tedy jsem znovu v Øímì a znovu jedu autem do Vatikánu, znovu salutují chlapci v uniformách, které jim vymyslela renesance. Tentokrát se však úèastním audience v Sále po¾ehnání.
Pøijí¾díme témìø na poslední chvíli, proto¾e plnìní sálu trvá dozajista hodinu, mo¾ná dvì, a my se ubíráme na pøipravené ¾idle pod mramorovým schodištìm, na nìm¾ do køesla co nevidìt usedne Svatý otec. Pozadí tvoøí moderní plastika, duchovní, kteøí jsou pøipraveni proèítat pozdravy v rùzných svìtových jazycích, usedli opodál. A na druhé stranì snad deset tisíc lidí všech kontinentù s praporeèky svých zemí, v popøedí dvì øady posti¾ených. Mezi nimi le¾í i klidný vodicí pes slepé paní, vlèák. Jeden z mála psù, kteøí se mohou zúèastnit zdejšího po¾ehnání. Tento nìmý pøítel slepého èlovìka si však svou úèast v sále bohatì vyslou¾il.
A pak ji¾ vchází za jásotu zástupù Jan Pavel. Bìhem audience, která trvá pøibli¾nì hodinu, zdraví a ¾ehná Filipíncùm i Srbùm, Amerièanùm i Francouzùm, také po¾ehnal pøítomným Slovákùm... pod jednou støechou skuteènì mohutného sálu se scházejí všechny národy – aspoò na okam¾ik v dùvìøe a lásce. Ideál, který se za hranicemi Vatikánu sotva stane hmatatelnou skuteèností. Nikdo nikomu tady nepøeká¾í, jen obèasný potlesk anebo hlasitìjší volání nìkterého národa postaví na okam¾ik jinak klidnì le¾ícího vlèáka na nohy.
Pak pape¾ schází ze schodù, prochází kolem první øady posti¾ených a míøí k nám. Tiskne ètveøici rukou. Je klidnìjší ne¾ pøed rokem, je vlídnìjší ne¾ si pamatuji, pùsobí vskutku jako slunce svìta.
Dívá se nám do oèí, slyší, jak nás velvyslanec pøi Vatikánu F. X. Halas pøedstavuje. Jsme v poli jeho aury, která údajnì, podle senzibilù, dosahuje okruhu pìti metrù. A èlovìk má dojem, ¾e je tady jen kvùli vám. „Bo¾e, a» mám cit pro druhé“, modlívá se, „ a» myslím víc na nì ne¾ na sebe“, a pak „Bo¾e, ka¾dého, s kým se setkám, mi posíláš do cesty, abych v nìm poznal svého bratra.“ A posléze: „Bo¾e, prosím, a» mám pro ka¾dého dobré slovo døív, ne¾ se rozejdeme.“ I to se stalo. „Dìkuji vám za návštìvu,“ pravil krásnou èeštinou, která nám zní v uších doposud.
A tak jsem ho poznal v nìkolika vrstvách, nebo» kultivovaná bytost má vìru více slupek.
V prvé øadì vidím záøivou bìlobu dùstojného pape¾e. Sledoval jsem ho i jako knìze, soustøedìného v modlitbì s hlavou opøenou o bøevno køí¾e. Pak jsem v nìm poznal hostitele, který vám zahøeje ruce, pohladí vás svým pohledem.
Jsou však i další slupky, o nich¾ ji¾ dovede vyprávìt pouze André Frossard, který strávil s Janem Pavlem nemálo èasu. Píše toti¾, ¾e je ještì knìzem „s nefalšovanou skromností, který nás vede rovnou k dítìti, jím¾ byl, od nìho¾ se nikdy neodlouèil a je¾ podle všeho i on sám dr¾í stále za ruku. A za dítìtem je u¾ jenom bo¾í svìtlo, které on nevidí, ale které nás osvìtluje.“
A tak se stalo, ¾e paní z mého doprovodu na svatopetrském námìstí zpozorovala, ¾e i se i mnì viditelnì rozzáøila aura. Na chvíli, nakrátko; ale jsou vìci mezi nebem a zemí, které by èlovìk nemìl pominout. Nebo» to jsou ty kratinké chvíle, které se nakonec budou sèítat a které dávají ¾ivotu smysl.
