Chvála pekla
Tentokrát zaènu opravdu velmi „objevnì“ tvrzením, ¾e objektem této chvály je nìco zcela neobvyklého. Co je to vlastnì peklo? Je to nìco konkrétního èi abstraktního? Patøí jakékoliv úvahy o pekle do reálného svìta jedenadvacátého století? Nebo se zcela neèekanì vrhám na parketu nábo¾enskou, pojímajíc peklo jako opak nebe? To jsou otázeèky, ¾e? A urèitì budete vá¾ení ètenáøi zvìdaví, které z tìchto pekel a co na nìm èi na nich budu chválit. No – omlouvám se, ale musím vás trochu napínat a tu kardinální otázku si záludnì nechám na samý závìr tohoto chválícího fejetonku.
Co se vám vybaví, kdy¾ se øekne – „to je, nebo to bylo peklo?“ Nìkterým smíšeným párùm mo¾ná to, èím jim partner oslazuje man¾elství a nìkterým pánùm pak tøeba to, co pro¾ívali zejména prvním rokem na povinné vojenské prezenèní slu¾bì. Ale mnì napøíklad se vybaví nìco takového, co se mi povedlo digitálnì zachytit na chaloupce v ji¾ních Èechách.
Je to mo¾ná zvláštní, ¾e mi peklo pøipomíná tak krásný západ Slunce. Jistì naprosto odlišný obraz pekla nám pak vylíèil Dante Alighieri ve své Bo¾ské komedii. V této renesanèní básni básní peklo vùbec ne¾hne a nezáøí rudou barvou, ale je to naopak jakýsi tmavý a drsný les. Na cestì tím zvláštním peklem doprovází básníka starší kolega Vergilius a cestou nepotkávají èerty, jak bychom oèekávali, ale rùzné šelmy, pøíšery a také známé antické osobnosti z øeckých bájí a další historické osoby øecko-øímských dìjin. Tedy - Elektru, Hektora, Odysea a dále u¾ Homéra, Sokrata, Platóna, Cézara, Senecu, Ovidia... Tak bylo vidìno peklo na pøelomu 13. a 14. století.
Nejsem historik, ale myslím ¾e plameny pekelné uvedla na scénu svìta zøejmì Bible. V ní se samozøejmì popisovalo peklo velmi mlhavì, zašifrovanì, ale ka¾dý si mohl domyslet, ¾e urèitì pobyt v nìm nebyl pro høíšníky ¾ádná selanka. Nevím, nevím, zda je dobøe nebo špatnì, ¾e dodnes nebyla na pøíklad zodpovìzena základní otázka, kde se peklo nalézá? Na druhou stranu ta neurèitost a tajuplnost nedala spát nejen rùzným vykladaèùm toho, co bude po smrti, ale naštìstí i dalším pokraèovatelùm Danta na celém svìtì a samozøejmì i u nás.
V našich krásných pohádkách, a» u¾ „papírových“, „celuloidových“ èi „elektronických“, je peklo zobrazováno vìtšinou jako selanka, jako øíše hloupouèkých èertù, které hravì ošálí nejen èacký vyslou¾ilý voják Martin Kabát, ale dokonce i obyèejná Káèa se správnì proøíznutou vyøídilkou. No a pokud vyjdou èertíci na svìtlo bo¾í mezi lidi, pak jsou výjimeènì buï malí a šikovní, ale vìtšinou taky dostanou od ka¾dého na frak.
Kapitolou samou o sobì jsou nejrùznìjší vtipy a anekdoty o pekle. V nich se do pekelné øíše dostávají osobnosti, které by tam našinec dle svého nejlepšího vìdomí a svìdomí moc rád vidìl. A tady si pomalu ale jistì pøipravuji pùdu pro finální chválení
Souèasný èlovìk má tedy v hlavì, a asi i v srdci a duši zafixovaný tento oddémonizovaný obraz pekla. Tak¾e – proè chválit peklo? Dùvodù je sice jen pár, ale zato stojí za to!
Za prvé se peklo stalo námìtem èetných nejen literárních, ale i výtvarných a hudebních skvostù, které pøe¾ily vìky a dodnes nám mají co øíci. Proto¾e jsem tvor dosti líný, uvedl jsem pouze jako pøíklad peklo Dantovo, ale tìch pøíkladù bychom jistì našli habadìj, v¾dy» s peklem si tøeba zahrával i náš Karel Hynek Mácha. Za druhé se pøeci jen alespoò obèas vybaví nìkomu jako peklo nìco krásného, jako na pøíklad mnì v pøípadì nádherného západu Slunce. A za tøetí – a zde u¾ se musím uchýlit k jisté spekulaci – v historii lidstva sehrálo peklo velmi dùle¾itou roli. Dokonce si dovolím vyslovit kacíøskou myšlenku, ¾e existence pekla, tedy alespoò víra v nìj, sehrála opravdu velkou roli v polidštìní èlovìka! A na samý závìr – ruku na srdce – není trochu chybou, ¾e na pekelná muka se nevìøí? Kdyby ano, pak by to mo¾ná pøece jen nìkoho odradilo od páchání nechutností nejrùznìjšího druhu a na svìtì by se ¾ilo lépe!
