Chvála nostalgie
U¾ to vidím, tedy – pøesnìji øeèeno – spíše tuším, jak kdekterý ètenáø èi ètenáøka kroutí hlavou a diví se, co¾e jsem si to zase vybral za objekt chvály. Tak¾e prosím, a¾ ¾ádám všechny takové, aby se nedivili! Co mù¾ete èekat od nevelebného kmeta, který chválí kde co. Ale k té nostalgii.
Heimweh - stesk po domovì, teskná vzpomínka èi teskná touha, to má být hodno naší chvály? A opìt hned brisknì a rezolutnì odpovídám – ano! A opìt doufám, ¾e všechny o tom - bude-li dobrá vùle na vaší stranì - pøesvìdèím.
O stesku po domovì asi nejvíce vìdí emigranti a exulanti, ale i dìti odlouèené od rodièù, tesknou touhu za¾ívá kdekdo po èemkoli a teskné vzpomínky mohou být jak nepøíjemné, tak i pøíjemné. Nostalgie je jednoznaènì velmi zajímavý stav naší mysli a urèitì by stálo za to, aby se jí nìkdo serióznì zaobíral. To ale samozøejmì nemù¾e být mùj pøípad, nebo» o serióznost mnì v tìchto chválách prvoplánovì vùbec nejde! Kdyby se ale nìkdo takový náhodou našel, pak mu poskytnu pár námìtù k zamyšlení.
Napøíklad by bylo záhodno statisticky podchytit, v jakém vìku èlovìk o nostalgii poprvé zavadí a uvìdomí si ji, zda nostalgii podléhají více ¾eny ne¾ mu¾i, zda v prùbìhu našich ¾ivotù se nostalgie nìjak vyvíjí, prohlubuje se èi slábne, zda se v nìjakém procentu populace vùbec neprojevuje a pøi troše námahy by se jistì našlo dalších otázek hned nìkolik habadìjù.
Na první pohled by se mohlo zdát, ¾e nostalgie u ka¾dého sílí s pøibývajícími léty a mo¾ná i se ètvercem vzdálenosti buï od rodného místa, milované osoby èi dokonce milované doby! Urèitì je to ale zcela individuální zále¾itost. Bohu¾el se nejen u nás stále v jisté skupinì lidí udr¾ují nostalgické vzpomínky na dobu naštìstí nenávratnou, a v bývalé NDR se prý dokonce v¾il termín „Ostalgie“! Obra»me ale list!
U¾ od dob Šrámkova Mìsíce nad øekou se nostalgie nádhernì pìstovala na rùzných srazech bývalých spolu¾ákù po drahných letech. V roce 1980 pøevzal Šrámkovu štafetu Jiøí Hubaè svými Nezralými malinami. Snad ka¾dý na nìjakém tom více ménì podobném setkání nìkdy byl a krásnì si zanostalgoval. Jistì není nic radostného na tom, ¾e na ka¾dém dalším setkání vìtšinou u¾ nìkdo ne svou vlastní vinou chybí, a ¾e parkinsonské a alzheimerovské anekdoty se stávají skuteèností, ale stále je na co vzpomínat.
A nyní budu opìt jednou velmi osobní. I kdy¾ pamì» slábne, a tak nevím, co jsem mìl vèera k veèeøi a obèas si pletu si jména svých potomkù, pøesto nikdy nezapomenu na to, jak nám starší spolu¾áci znemo¾nili úèast na dvou vynikajících akcích. Moc jsme se tìšili na exkurzi do vrchlabského pivovaru v rámci výuky organické chemie, ale na naší tøídu u¾ bohu¾el nedošlo. Poslední exkurze se toti¾ konala 23. listopadu 1951. Náš tehdejší první dìlnický prezident, jeho¾ jméno náš gympl hrdì nesl, mìl ten den narozeniny a studenti obojího pohlaví, kteøí „byli nuceni“ v pivovaøe ochutnávat náš národní mok, se po návratu do školy chovali tak, ¾e to bylo klasifikováno jako zostuzení významného dne! Ta tøída nad námi byla vùbec náramnì vykutálená, nebo» právì „díky“ té, jsme nemohli navštívit další atrakci – putovní krajskou výstavu ovoce. Ti výteèníci – koštéøi - ji toti¾ pár hodin pøed námi doslova sbaštili!
Do jednoho gymnaziálního almanachu jsem pak pøispìl následující baladou:
Balada gymnaziální
Ta naše bouda, milý starý brachu,
prý vznikla v roce devìt, jak stojí v almanachu.
Snad proto architekt se nepouèil v cizích krajích
a postavil nám chodby ba i WC na jih!
Nám to však nevadilo, nám bylo jedno všecko,
v¾dy» okna našich tøíd míøila na Benecko.
A tam, jak známo – nebydleli ¾ádní kmáni,
ba naopak - známí profesorští velikáni.
A ostatní pak jako bys je nasil,
hned poblí¾ gymplu nalezli svùj asyl.
I dnes v¾dy o Vánocích slýchám stále znova
ta dávno slavná profesorská slova:
„Co mù¾e chudák kantor dìlat s váma,
kdy¾ máte lebky své zacpané vánoèkama?“
Chci vzpomenout na lavici, která tìsná byla,
i na tu, ve které sedávala naše první víla.
V¾dy» kde kdo z nás tu nalezl pár malých cùpkù
a prvnì kradmo zahledìl se do ¾ivùtkù,
které tak èasto vábívaly naše laèné oèi,
¾e dodnes pøi vzpomínce na nìkteré se nám hlava toèí!
Ta léta sice odvál èas, i vzpomínky se ztrácí,
však sklerózu lze porazit, kdy¾ si s tím dáme práci.
To¾ – bojujme s tou potvorou, víme, ¾e dum spiro - spero!
Tím konèím, raète prominout, u¾ vysychá mi pero.
A dostávám se k závìreènému objevu, po kterém musí uznat ka¾dý, ¾e nostalgie je opravdu chvályhodná. U¾ od mládí se stále sna¾ím o to, aby mé nostalgické myšlenky a vzpomínky byly tak nìjak programovì posunuty z roviny smutku a stesku do krajù radostného a milého oèekávání! A pøedstavte si, ono to jde! Tak¾e - s laskavým svolením Cimrmanologù - mù¾ete o tom pochybovat, mù¾ete tomu nevìøit, mù¾ete mi v duchu i nadávat, ale to je tak vše, co s tím mù¾ete dìlat!
