SeniorTip

Mokré pondělí
aneb
Tento způsob Velikonoc zdá se mi…

Poslední den Velikonočních svátků se slaví různě. Někde se šlehá. Pomlázkou, proutkem, nebo ostnatou, štípavou velmi nepříjemnou větvičkou jalovce, jinde se polévá. Obojího hodně nebo málo, podle krajového zvyku.

V naší rodině se jednou Velikonoční pondělí slavilo poněkud netradičně.

Můj muž byl po operaci kyčelního kloubu a těsně po Velikonocích měl nastoupit lázeňskou léčbu. Chodil ještě o berlích, proto jsme se rozhodli, že ho tam autem odvezu o den dříve, odnosím zavazadla, pomůžu s ubytováním, nechám mu auto k dispozici a vlakem odjedu domů.
Už se ubytoval, já navláčela zavazadla i uložila prádlo do skříně, toaletní věci do koupelny. Byl krásný, teplý den, my si užívali klidu malého lázeňského města, když se v Praze začaly dít věci.

Naši mladí se synem se vrátili z prodlouženého víkendu o něco dřív. Musí ještě zajet do své kanceláře a vyzvednout si nějaké podklady pro jednání, které se bude konat příští den.

Jejich dcera, naše vnučka, využila možnost odjet s oddílem jachtařů do Itálie, aby poprvé okusila, jaké to je „klouzat lodí s větrem o závod po mořských vlnách.“ Přijede proto až pozdě večer.

V té chvíli se můj muž rozhodl, že zavolá do svého bývalého domova, k mladým:
„Jak se máte, co děláte? Já už jsem v lázních, je to tady prima.“

Ozve se mu vnuk:
„Ahoj dědo, víš, co se strašného stalo?“

Krev ztuhne v žilách a myslí probleskne: …dálnice …moře …vlny …poprvé…
„Proboha, co je, co se…?“
„Rodiče jsou v kanceláři, sepisují protokol s policajty, přes svátky nám ji vykradli!“

To taky není dobrá zpráva, přesto se muži úlevou roztřesou kolena.
„A co Barča?“ ujišťuje se.
„Je v pořádku, jede domů.“

Nálada nám klesne na bod mrazu. Myslíme na dospělé děti s účastí, leč pomoci jim nikterak a ničím nemůžeme. Probíráme eventuality, mluvíme o darebácích, o dnešní divné době, i o smůle, protože se jim to nepřihodilo poprvé.

Sluníčko však svítí dál, je tady překrásně. Zanedlouho půjdeme spolu pomalu na nádraží, budeme se s mužem držet za ruce, po chvíli nastoupím do vlaku, zamávám mu a vlak se rozjede.
„Tudlidá, tudlidá, tudlidá!“ ozve se můj mobil z hloubi kabelky.

Nemám to ráda, nelíbí se mi ty hovory na veřejnosti. Podezírám svého muže, že už, sotva jsem zmizela za obzorem, žhaví svého miláčka…
„Ano, prosím?“ bez nálady vzdychnu do sluchátka.
„Zuzano, vyplavili jste sousedy, kde jsi? Nemáme vaše klíče!“ volá snacha z vykradené kanceláře.

Krev mi stoupne do hlavy.
„Musíte je mít, dávali jsme vám je!“
„A nemá je Jirka?“ je míněna druhá jistota – můj syn.
„Má, ale oni jsou teď v Londýně. Musíte ty klíče najít u vás, hledejte!“

Chtělo by se mi běžet, dělat něco, cokoliv, jsem však uvězněna ve vlaku, sto kilometrů od domova. Zatím sedím jako v mrákotách a zaplavuje mne nekonečný pocit bezmoci a viny. Má bujná fantazie se rozlétá, a jak čas plyne, přímou úměrou stoupá v mých představách hladina vody v bytě, zaplavuje podlahy, ničí nábytek, teče proudem po chodbách po schodišti, k sousedům…

Mladí už dopsali protokol, přivolaný zámečník opravil zámek a znovu pevně uzavřel dveře. Pospíchají domů hledat klíče.

Vlak podrncává po kolejích a já propátrávám v duchu všechny možnosti své viny, ne-viny. Moje já se rozdělí a vede se sebou dialog:
„Že bych zapomněla vyndat špunt v umyvadle a nechala kapat vodu?“
„To ne, nic jsem neprala. A naše baterie přece nekape!“
„Anebo, že bych neuzavřela přívod vody k pračce? Poslední dobou se ta pračka samovolně naplňuje…“
„Ne, to přece hlídám!“
„Neprasklo opět víčko ve splachovadle? Posledně to stříkalo dost vehementně! A ten instalatér říkal, že je to šmejd, že to praská…“
„CO se tam mohlo stát?“
„Bože, ten vlak se vleče, než dojedu, máme v bytě bazén!“

V tu chvíli mladí sčítají svoje škody a prohrabují se doma ve skříňce s klíči.
„Mám je!“ vítězně vykřikne Hedvika, a oba skočí do auta a pádí zachraňovat nábytek a koberce, i omlouvat u sousedů pošetilé zapomětlivé staříky. U dveří našeho bytu se však ukáže, že ne my, NÁS! vyplavili (už počtvrté!) sousedé bydlící nad námi, kterým sklouzla odpadní hadice pračky pod vanu a šedesát litrů vody se vydalo do světa. Tekutá nadílka se prokutala tajnými cestami otvorů a škvír v panelech a dle zákonů gravitace tekla dál dvěma způsoby. Klidnější část vodotoku zamířila do zabudovaných skříní v předsíni. Dobrodružnější, veselejší část se proskotačila rozvodem elektřiny a jističi, kde efektním zábleskem vyhodila pojistky, a pak v podobě velkých, baňatých, dobře živených kapek, efektně padá do měkkého náručí koberce, prostupuje beton a provlhá ke spodním sousedům, kteří ztropili ten povyk.

V našem bytě mladí nejdříve zachránili život provinilci, který na ně čekal u dveří. Ve snaze zmírnit svou vinu se začal neprodleně sápat po mokrých jističích a za každou cenu (stoje v louži) chtěl nahodit elektrický proud. Poslali ho domů, do jeho neposkvrněného bytečku a pod jističe postavili kbelík. Vytahali mokré věci ze skříní, vysvětlili situaci dolním sousedům a pak už pospíchali zpět do kanceláře. Tam zjistili, že důkladný zámečník spravil jejich zámek tak, že v této chvíli, tímto klíčem, nižádným způsobem nelze dveře odemknout.
„Jedeme domů, dnes už těch katastrof bylo na jednu rodinu opravdu dost!“
„Nebylo!“ zasmál se neslyšně neviditelný skřítek Katastrofníček. Doma totiž čeká jejich synek-žertéř, který si z dlouhé chvíle pohrál s tatínkovým mobilem. Nejdřív ho převolil na dánštinu a pak se mu podařilo mobil dokonale uzamknout.

Já prožila romantický týden při svíčkách, bez rádia, televize a teplého jídla...

Elena Paclová

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás