Kokokokokokodák!
Velikonoèní pohádka pro dospìlé, kteøí odlo¾ili vìk
Za devatero horami a devatero øekami se od nepamìti rozkládá království Kokodákov. Tam na vysokánském kopci, kterému øíkají Slepièí paøát, stojí u¾ po staletí hrad Kurnikštejn. V souèasné dobì vládne na Kurnikštejnu král Kokrháè s královnou Kvokandou.
Pøed nìkolika dny uèinil král Kokrháè veøejné prohlášení, ¾e si pøeje mít dcerušku. Prý pro to dìlá všechno, co bylo v jeho královských silách. Ale jeho cho» sobìlibá královna Kvokanda si usmyslela, ¾e její dcera musí být ze všech kuøat nejkrásnìjší a nemù¾e ji tedy vysedìt z obyèejného vejcete.
Od té chvíle všichni poddaní, slepice i kohouti, chodí po královském dvoøe se zobáky u zemì. Pøedstírají, ¾e zobou, ale ve skuteènosti se tøesou strachy (Mají dokonce husí kù¾i!!!), aby se král na svou paní nerozzlobil a nechtìl ji, kuøecí bo¾e, vymìnit za jinou slepici! Naštìstí je Kokrháè moudrý vladaø a ví, ¾e by taková akce vedla z bláta do laguny. Nakonec by ho kvùli nìjaké cizí slepici celebrity mezi nosnicemi a kapouny ještì pomluvily.
Rozhodnut, plácnul køídlem o trùn a hlasitì zakokrhal: „Má trpìlivost si právì odskoèila. Jestli¾e mi ani vrchní královský rádce Vejdumek, který má všechny nejlepší vlastnosti politika, není schopen poradit, poradím si sám.“
Znovu se ukázalo, ¾e má-li spoleènost fungovat, musí být na špici nejkvalitnìjší osobnost. Nebýt krále Kokrháèe, království by ani nekokrhalo, ani nekdákalo. Slepièí spoleènost to respektuje po tisíce let. Bez ¾ebøíèku hodnot se neobejde. Všeobecné zájmy hejna ¾ebøíèek vy¾adují.
Král, vìdom si svého neotøesitelného postavení, pokraèoval ve svém projevu a hlasitì se znovu rozkokrhal: „Mé roztomilé slepice, krásní a stateèní kohouti! Jsem pøesvìdèen, ¾e si zaslou¾íte mou plnou dùvìru, a proto se s vámi rozdìlím o jedno své tajemství. Kdysi dávno, ještì jako kohout adolescent, jsem pozoroval pod šípkovým keøem velkou èernou slepici. Ani nezakvokala, snesla jediné vejce a pak vyplašená, zmatená a vystresovaná zmizela kdoví kam. Pøihrnul jsem si opuštìné vejce pod køídlo, aby bylo v teple, a hádejte, co se stalo? Za tøikrát sedm dní se z vejcete vylíhl plivník. Š»astný, ¾e jsem ho nenechal umøít, mi do ušního laloku zapípal: ,Slibuji ti, ¾e a¾ budu velký a mocný plivník, splním ti ka¾dé pøání´.
„A proto naøizuji, aby ihned pøedstoupili královští poslové pøed královský trùn.“
Ne¾ bys øekl „ko…“, poslové Èerné Brko, Kropenaté Brko, Bílé Brko srazili pøed Velièenstvem paøáty do stoje spatného a v pozoru vyslechli úkol: Nalézt a pøinést Superplivníka, který se zatím stal všeobecnì uznávaným vìhlasným èarodìjem na celém kuøím svìtì a okolí.
Pátrací akce byla úspìšná. Ne¾ bys øekl „záprtek“, poslové èarodìje vyhledali, pak se obratnì spojili ve slepièí rogalo, roztáhli letky, Superplivník nasedl a vítr, který je v Kokodákovì jako doma, všechny v cukuletu pøifoukl na královský hrad. Superplivník v dlouhém hávu z èernomodrolesklého peøí pùsobil impozantnì ve slavnostnì vyzdobené audienèní síni. Postavil se na druhou nejvyšší pøíèku jednacího ¾ebøíèku a odtud zaèal vysílat výstra¾né kokrhy všem, kteøí na ni¾ších pozicích by snad chtìli rušit jednání s vladaøem. Všem, kdo takový nešvar pøinesli ze slepièích parlamentù ze vzdálených zemí. Ostruhou na zvednutém bìháku hrozil a varoval všechny,aby mu nekdákali do øemesla, nebo jim ty smìšné a ubohé malé slepièí mozeèky doèista vymeje. Jakmile si tak Superplivník zjednal absolutní ticho, po¾ádal ho král Kokrháè, aby mu vyèaroval dcerušku, proto¾e kohoutkù u¾ má stovky. Po této své ¾ádosti se stáhl skromnì do pozadí, sklopil høeben a napjatì pozoroval, co se bude dít.
Nyní u¾ bylo v audienèní síni takové ticho, ¾e by to znìlo jako hromobití, kdyby nìkdo upustil slepièinec.
„Samozøejmì splním tvé královské pøání,“ slíbil Kokrháèovi èarodìj. Pøikázal Brojlerovi, který mìl zrovna slu¾bu, aby pøinesl ošatku královnou snešených vajec. Vybral to nejèerstvìjší, polo¾il ho na nejvyšší pøíèku ¾ebøíèku, a promìnil se v malíøe. Zèista jasnì mìl místo køídel lidské ruce, v jedné paletu s barvami, v druhé štìtec. Zaèal malovat. Kdy¾ spatøil ustaraný zobák mocnáøe, musel skrýt pod laloky pobavený úsmìv a dal si opravdu zále¾et.
Netrvalo to ani pìt slepièích kvokù a mistr èarodìj (on je ka¾dý malíø tak trochu èarodìj) byl s dílem hotov. Pomaloval bílé vejce tak krásnì, ¾e mu všichni pøítomní ihned øíkali kraslice. (Koneènì povìst o kraslici se pak pøenášela od století do století, a¾ se dostala i k nám lidem. Homo sapiens se ještì nyní pøedhánìjí, kdo pøed Velikonocemi namaluje nejkrásnìjší kraslici, symbol ¾ivota, kdo jich bude mít nejvíc. No znáte lidi, poøád se opièí.)
Král Kokrháè byl nadšen. Bohatì obdaroval Superplivníka za jeho mistrovské dílo (co¾ se èasto nestává), nechal mu pøipravit deset pytlù krmné pšenice a obrovitánskou kytici zlatých pampelišek. Dvorní hejno se rozestoupilo do dvou špalírù a mezi nimi za doprovodu kokodákovského hudebního beatového tìlesa „Krééé“ èarodìj prošel a opustil královský dvùr. Za hradní branou nad vodním pøíkopem u¾ krou¾ilo osvìdèené slepièí rogalo a dopravilo Superplivníka na jedho milovaný hrad Pukavec. Královna Kvokanda za zvuku chorálu „Kur je kur, a kdo je víc“ usedla slavnostnì pøed oèkama všech pøítomných na malované vejce, které u¾ nedoèkavì le¾elo na královské ošatce, vystlané prachovým peøím a zelenými ètyølístky.
Kolem královny se posadily dvorní dámy. Bílá Leghornka, Koroptví vlaška a Vlaška støíbrokrká, které královnì krátily sezení vyprávìním o Caesarovi, o Spartakovì povstání, prozradily intriky boháèe Krassa, a to Kvokandu bavilo. Také odpoèítávaly èas, aby jí lépe ubíhal. „L´-una, luna et cinque, l´-una e un quarto, l´-una e mezzo, le due meno un quarto, le due meno dieci.“ Ptaly se Kvokandy, v kolik hodin si pøeje snídani. „A che ora vuole la colazione?“ a tak podobnì. Královnì také pouštìly televizi. Televize „Vejcochody“ mìla dva hlavní programy. První byl ®loutek, program pro dobrou náladu, a druhý Bílek, program, který pøináší pouze zdrcující zprávy a nikdy se neunaví: Jak se kohouti navzájem usmrcují, manipulují s kuøaty, obchodují s podkladky, zakládají vajeèné mafie a podobnì. Dvorní dámy vìdìly, ¾e takové zlé a ošklivé informace organismu škodí. Vybíraly proto Kvokandì jen povzbuzující repertoár. Napøíklad „Ples ve sklepièí opeøe“, „Jedna noc na høadì“, nebo film „Svìt patøí slepicím“ (Zprávy o poèasí radìji nepouštìly, proto¾e ty se v poslední dobì nìjak stále èastìji míjely s realitou.), „Nepøesedìt, nepøesedìt!“ dùtklivì hlídal èas sezení královský dvorní lékaø Krùùù a nervóznì poskakoval kolem královské ošatky po jednom bìháku.
Kdy¾ uplynulo podle kokodákovského èasu pøesnì jednadvacet dní, ozvala se famfára. Sólový sbor královské filharmonie zazpíval unisono Kóóó´!. Královna vstala, protáhla se, narovnala høbet a opatrnì sestoupila z ošatky. Malované vajíèko puklo a malované kuøe pøekvapenì vykouklo ze skoøápek. Chùva, èeská Zlatá kropenka, ho láskyplnì osušila. Královský zázrak byl na svìtì. Hejno otevøelo údivem zobáky. Kuøecí sleèna sklopila høebíneèek, cudnì pokvokla a jediným pohledem okouzlila krále.
Byla krásná jako letní den, høebíneèek podobný korunce, záøil jako slunce, kolem krèku modrá obloha, hrudníèek jako vrcholky Himaláje, bøíško jak rozkvetlá louka, zadeèek s biskoupkem jako moøské pobøe¾í. Superplivnik pøedvedl opravdu profesionální umìleckou práci. Leckterá miss by mohla slepièce závidìt.
S kohouty nebylo od té chvíle k vydr¾ení. Samým vzrušením poztráceli hlasy. Vydávali zvuky jako „króóó“, „krd krd krd“, „kry kry kry“. Nedalo se to poslouchat.
Š»astný král Kokrháè se tomu smál. Ve slavnostním vysokém krásnì vystøi¾eném høebenu pøistoupil k malé princeznì, zobnul ji láskyplnì zobákem do zobáèku, a tak svou dceru pøede všemi uvedl do královské rodiny.
Královna matka, Kvokanda, byla pýchou bez sebe. Pøes nafouknuté laloky nevidìla na krok a musela poroztáhnout køídla, kdy¾ chtìla popohopknout dopøedu.
Její dcerušku pøibìhl pozdravit celý dvùr. Koèky, psi, kachny, králíci, husy i holubi, èuòata, kùzlata, telata a høíbata. To bylo kdákání, vrkání, mòoukání, štìkání, meèení, buèení, hýkání. Takový rámus královský dvùr ještì neza¾il. Nakonec si všichni pøítomní zacpávali uši, aby neohluchli a brali jeden po druhém „do zajeèích“, ale i do koèièích, do psích, do kachních, do králièích, do husích, do holubích, do kùzleèích, do èunìcích, do telecích i do høíbìcích.
Málem v tom hluku pøeslechli slavnostní hlášení krále, který musel kokrhat z plných panovnických plic, aby všechny zúèastnìné pøekokrhal: „Jak známo, narodila se nám dcera. Dali jsme jí jméno Kraslice pro velikou krásu, která ji zdobí. Rozhodli jsme se pøíchod princezny na svìt nále¾itì oslavit. Ode dneška za patnáct denních rozbøeskù jsme pøipraveni v Kokodákovì uvítat hosty. ®ádám všechny pilné slepice, aby toto naše pozvání vyslepièily po celé planetì Zemi. Bohatý program se bude skládat z tìchto akcí: 1. recepce, 2. všeobecné popelení, 3. Kohoutí zápasy. 4. Výrok sudièek. Na Kurnikštejnu jsou ji¾ pro všechny pøilétlé hosty instalovány moderní høady. Dokokrhal jsem,“ uklonil se král.
Na zemìkouli nastal poprask. První pøiletìli Bankivští z pøedhoøí Himálaje. Jejich pøedkové tam ¾ili v lesích. Øíká se jim Gallus Gallus, ¾ijí v mnoho¾enství – tedy v mnohoslepièí, ale jeden Gallus se mi svìøil, ¾e mu tøi slepice staèí. Jejich rodina kvoká i èínsky, snáší vejce v povodí øeky Indu, na Filipínách v Indonésii. Pøiletìla také jedna slepice ze Západní Indie a hned se vytahovala, ¾e nosí jméno po Francouzi Sonneratovi a také to hned potvrdila „c´est vrai!“ Dupla paøátem a šla uhasit ¾ízeò.
„Tsek - Georgie – joyce,“ ozvalo se volání Kura D¾unglového, rytíøe se zlatou skvrnou na høebenu, který pøiletìl z Cejlonu. „Lafayetti, kamaráde, jak se máš?“ znali ho všichni.
Nechybìla ani kuøí rodina Gange-Garù z Jávy. Právì pøistála z Anglie nafintìná Sussexka se zlatými lemy místo šperkù na køídelních krovkách. Miliony plotù pøeletìly Hamburèanky, aby byly u toho. A¾ z Rhode Islandu se v èerveno-hnìdém kostýmu objevila Rodailenka. Vzala s sebou Plymutku. Kvokaly si do noty anglicky s Amerièankou Hempšírkou z New Hampsihu. Do kvokání jim bezustání kvokala Dominikánka ze Spojených státù.
Nechybìly ani slepice z Ruska. Vousatá Orlovka probírala poslední události s Paduánkou, nabalenou proti mrazùm. Ta mìla na hlavì chocholku místo šály a v modelu „Chamois“ – smetanovì ¾luté peøí se ¾lutou kresbou - by zabodovala na ka¾dé módní pøehlídce. Obì se smíchy popadaly za laloky, kdy¾ spatøily obézní Langshanku, která sotva pøiletìla ze Sibiøe, snesla sto šedesát vajec, byla celá uondaná, ale tu slávu v Kokodákovì si nemohla nechat ujít.
Kohouti, kteøí je doprovázeli si zatím prohlí¾eli tì¾kou váhu Konèinku, která se dostavila a¾ z Èíny! Ve skoøicovì hnìdém modelu to Konèince moc slušelo. Vyhládlá se po dlouhé cestì hnala ke krmítku, zatímco Anglièanky si na ni ukazovaly paøáty a ¾árlivì kvokaly „Šanghaj, Šanghaj!“ a pak bì¾ely za ostatními. Jmenný seznam hostù byl nekoneèný: Hudánka, Holan¡danka, Dorkinka, Wyandotka, Brahmánka, Východofrízští rackové, Lakenfeldky s èerným krkem, já a další.
Ale pozor, abychom nepropásli královské pohoštìní! V¾dy» u¾ je recepce v plném proudu. Ka¾dý mù¾e zobat podle chuti samé vybrané lahùdky. Èerstvý jeèmen, dobytèí, sùl, oves, kukuøice, proso, mleté zrní, èesnek, vaøené brambory, rybí mouèka, zbytky masa, slimáci, krmná pšenice, vápník, fosfor, sodík, cukr, písek na trávení. Prostì témìø vše, po èem se kur celého svìta mù¾e utlouct. Uprostøed všech lahùdek fontána v podobì ètyø sedmihradských holokrèek nabízí všem èerstvé vody, co slepièí hrdlo ráèí. Ruku v ruce, toti¾ køídlo v køídle s dlouhým zobáním na sebe nenechala èekat dobrá zábava.
„Dala byste si èerva? Nebo deš»ovku?“
„Snad trochu omítky.“
„Kolik plotù jste musela pøeletìt?“
„Je libo misku mletých skoøápek?“
„Váš mu¾ má pøekrásná ocasní péra.“
„Vidíte, jak tamhleta pøibejvá? A zobe a zobe.“
„Také vás bolí bìháky?“
„Nemáte ¾ízeò?“
„Mám sklerózu. Dvì stì metrù odtud odejdu, a ztratím se.“
„Rozeznáte ètverec od kruhu?“
„Poznám i trojúhelník.“
„Podívejte se na tu mláde¾! Klofou se do høebínkù, do oblièeje, do týla! Jsou ètrnáct dní po vyklubání a u¾ takhle do sebe!“
„To víte, teta, puber»áci!“
„®ivot je boj. Oni tuší, co je èeká!“
„Podívejte, u¾ rozestýlají høady. Kurníky jsou útulné.“
Kdy¾ se na obloze objevily èervánky, kurové u¾ nemìli v ¾aludkách ani milimetr volného místa. Vydali se popelit do královských lázní. Slepice se zbavily cizopasníkù a spokojenì usnuly. Kohoutùm se to nìjak nedaøilo. Stále mysleli na princeznu. Ozývaly se výkøiky jako: „Lalùèek sladký!“ „Pipinuško moje!“ „Kvokalinko, pojï ke mnì!“ „Kdákaluško, poduško.“… Obklopeni stovkami slepic tou¾ili po jediné – po Kraslici. Rozhodli se o ni bojovat.
Druhý den brzy ráno - se slepicemi - kohouti vstali a ne¾ se dostavil král Kokrháè s rodinou, u¾ rozkohoucení nadskakovali vzrušením na zápasišti. Sotva král mávnul køídlem, lítý boj zapoèal.
Starší kohouti se ukázali bojovnìjší. Postavili se proti sobì. Jeden s rozèepýøeným peøím jako indiánský náèelník v boji útoèí na druhého. Slabší kohout ustupuje. Naøíká. Boj je bez slitování. Jeden vyskoèí, zobne druhého, ten mu to vrátí, pak aby získal èas, pøedstírá chvíli, ¾e zobe zrní, které tam ve skuteènosti není, pak zaútoèí. Ka¾dý má svou bojovou taktiku. Kdo ví, jestli ji nìkteøí zápasníci Homo sapiens od nich neokoukali a neuèili se od kohoutù, jejich otcù, dìdeèkù a pradìdeèkù v Indii, na Borneu, na Filipínách a na Sumatøe.
„Zásah!“
Bantamka Seibrightova, zakrslá slepièka s dvojitým høebenem, omdlela. A omdlévaly další. Boj byl èím dál urputnìjší. Sletìli se sem samí slavní bojovníci. Byli si vìdomi své popularity, lidé by za nì byli ochotni draze zaplatit. V královském slepièím archivu je záznam, ¾e za krále Jindøicha II. stál indický bojový kohout 50.000 liber. Však také byli zápasníci pìknì rozmazlení. Sezobli jen tak mimochodem dvìstì ¾loutkù s pi¾mem, mandle, semena borovic, šafrán, kuøecí hrách a spoustu cukru.
Spoleènost uzavírala sázky. Leckterá slepice vsadila všechna vejce, která snesla. Existence kuøat šla stranou, jen kdy¾ její oblíbenec zvítìzil.
Teï právì proti sobì nastoupili dva kohouti z Argentiny. Èíhavì stojí proti sobì. Bièují se ostruhami. Mají na nich nasazené trny, jeden z mìdi, druhý ze støíbra, aby to víc bolelo. Vyskakují, klovou se zobany a ukazuje se, ¾e borec s malajskými pøedky je neporazitelný. Vysoké bìháky, široká prsa, u¾ stojí všemi obdivován na ¾ebøíèku vítìzù. Dìlá si nadìje, ¾e mo¾ná získá nì¾ný paøát princezny Kraslice.
Proto¾e král Kokrháè pøi posledním svém kokrhání málem pøišel o hlas, povìøil svého synovce Bergského Kokrháèe, aby kohoutí zápasy ukonèil. Bergský Kokrháè poslušnì vyletìl na hradby, zatøepal køídly, postavil se, natáhl kaštanovì hnìdý krk a hlubokým hlasem „kykyryký“ ohlásil slavnostnímu slepièímu shromá¾dìní poslední bod programu. Ohlásil ceremoniál sudby.
„Kokoko“, vyzvala sudièka Sonnerati, aby všichni ztichli. Sudièka Galus Galus z domoviny slepic pozdravila všechny zúèastnìné „keri keri“, co¾ také znamenalo: „A teï dávejte pozor!“
Sudiè Gangegar pøisedl k sudièkám, zakokrhal „kykrý“ a potom tato vyhlášená trojka zamhouøila svá kuøí oèka a soustøedila se, aby podle svého nejèistšího svìdomí a vìdomí seznámila všechny pøítomné s osudem krásné princezny, tak, jak ho vidìla v duchu pøed sebou.
Slepice a kohouti sotva popadali dech zvìdavostí a napìtím, kdy¾ Gangegar zaèal vykokrhávat: „Slyšte, slyšte! Natáhnìte ušní laloky, a» vám sudba neuteèe. Pøedkládáme tímto osud princezny: V krátkém èase pøiletí z dalekého Japonska princ Fénix Biliontý První, jeho velevá¾ený rod pochází ze Šikoku. Princ Fénix má tøi metry dlouhý ocas, jeho poddaný kohoutek Chabo, rovnì¾ z Japonska, mu musí ocasní pera nadnášet, jako vleèku nevìstì, aby si je princ neobrousil. Tentokrát mu pera natoèí na papírové natáèky a princ bude mít lokny. Král Kokrháè mu pøedstaví svou dceru princeznu Kraslici, Zatím Poslední. Princ Fénix je tak urozený, ¾e ¾ije pouze na bidle, zkrátka má dobré bydlo. Na první pohled se zamiluje do Kraslice. Bude tokat. Vezme do zobáku èerva, ale nespolkne ho, pustí ho a zase zvedne. Upozorní tak na sebe princeznu, aby nepøehlédla jeho jednání. Princezna se zvìdavì pøiblí¾í a nabízeného èerva spolkne. Fénix jí bude holdovat. Obìhne ji kolem dokola (slu¾ebník s vleèkou s ním) a bude se pøed ní naparovat se spuštìnými køídly. Pak si dodá odvahy a tìsnì kolem ní zabrousí s jedním køídlem spuštìným (ve støedovìku toto dvorné chování asi okouká od kohoutù vìtšina dvoøanù). Princezna mu jeho dvoøení neuvìøí. Bude si myslet, ¾e zájem o ni jen pøedstírá. Fénix se zamraèí a dohoní ji. Princezna se pøikrèí a dojde k páøení. (Stane se tak pravdìpodobnì 1. kvìtna 2014.) Ze spojení vzniknou jednovajeèná dvojèata, kohoutkové Kyky a Ryky. Jeden bude hezèí ne¾ druhý. Nebo druhý ne¾ první?“ zakoketovat Gangegar.
Slepice a kohouti nadšenì zatleskali. Ještì se trochu posilnili a po všeobecném louèení se zase rozletìli po celé naší planetì. V¾dy» svìtoobèané by se bez slepic a kohoutù vùbec neobešli. Obzvláš» o Velikonocích.
A to je konec pohádky.
Text a ilustrace: Ludmila Lojdová
