Nejkrásnìjší Vánoce? V polární záøi!
„Kdo za¾il Vánoce v Grónsku, nechce je trávit jinde. Odehrávají se uprostøed tøi mìsíce trvající mrazivé polární noci, kdy oblohu obèas protnou tanèící závoje polární záøe,“ shodují se Alena a Jaroslav Klempíøovi. Pøed jednadvaceti lety našli na nejvìtším ostrovì svìta svùj druhý domov.
Poznali nejen dobrodru¾ství, dech beroucí krajinu a pøírodu, pokorné, moudré a laskavé lidi, ale i pozoruhodné propojení se svou rodnou zemí, je¾ otisklo své stopy i na oslavách vánoèních svátkù.
Grónský Jan Amos Komenský
Vìtšinu jich Klempíøovi v posledních dvou desetiletích pro¾ívali buï v hlavním mìstì Nuuk, nebo 560 kilometrù severnìji, ve ètyø a pùl tisícovém Ilulissatu. “Døív se jmenoval Jacobshavn, dánsky Jakubùv pøístav. Pojmenovaný byl po svém zakladateli Jakobu Severinovi, zakladateli velké spedièní firmy, potomkovi èeskobratrských exulantù.
Kdy¾ po bitvì na Bílé Hoøe musely opustit vlast tisíce lidí èeskobratrského vyznání, poskytl. mnoha z nich azyl v saském Herrnhutu hrabì Zinzerdorf. Kdy¾ byl jednou pozván dánským králem do Kodanì (Grónsko je dodnes souèástí Dánského království), setkal se tam s Eskymáky. Napadlo ho, ¾e by k nim mohl vyslat jako misionáøe Moravské bratry. “Ti se tam roku 1733 po strastiplné cestì vylodili s pytlem jeèmene, aby ho zaseli a s pomocí bo¾í sklidili. Jen¾e na vìènì zmrzlé pùdì si z tìch zrn mohli upéct akorát placky. Bez pomoci Eskymákù by zahynuli,” pøipomíná Alena Klempíøová, která ve spolupráci s místními badateli zpracovala historii misií Jednoty bratrské v Grónsku. “Oni je zase nauèili mnoha øemeslným dovednostem, hlavnì stavaøským.”
Hlavní pøínos misionáøù však byl duchovní a kulturní: polo¾ili zde základy køes»anství a písemnosti. V roce 1736 vybudovali pøistìhovalci modlitebnu Nová Morava, která stojí dodnes. Po válce se v ní byla zalo¾ena první grónská univerzita, nyní slou¾í jako sídlo ombudsmana.
Dodnes je uctívanou osobností Samuel Kleinschmidt, misionáø Moravských bratøí v druhé generaci, pøezdívaný grónský Jan Amos Komenský. Sestavil stále platný grónský slovník a gramatiku, do místního jazyka pøelo¾il rovnì¾ Starý i Nový zákon.
“Ve zdejších kostelech zní chorály moravských bratøí a na Štìdrý den se v nich hraje Kleinschmidtùv chorál Vánoèní hvìzda vyšla, pùvodnì chorál Jednoty bratrské ” líèí Jaroslav Klempíø, døíve profesionální flétnista a dirigent. “Kleinschmidt tam pøivezl housle, malé varhany, a hlavnì ¾es»ové nástroje. Gróòané si je i pøes tuhý mráz, kdy pøimrzají nátrubky ke rtùm, oblíbili. Jsou nesmírnì muzikální, v ka¾dé osadì s pár desítkami obyvatel mají malý kostelní sbor.”
Èeská a moravská stopa je patrná i na vánoèních stromcích, které vedle grónských a dánských vlajeèek krášlí perlièkové ozdoby z Poniklé na Semilsku. “V Grónsku stromy nerostou, dlouho je nahrazovaly umìlé, v poslední dobì se dová¾ejí z Dánska,” vysvìtlují Klempíøovi.
Ajunnginniarna! Dobrou chu»!
Vánoèní idylu za polárním kruhem jim nekazí ani fakt, ¾e teplota nestoupne nad minus 30. “Pøed devíti lety se v Ilulissatu dr¾el po tøi týdny mráz na minus 42,” vzpomíná Jaroslav Klempíø a dodává, ¾e ani tak nebojují s chladem, ale s tím, co dìlá chlad s technikou: “Zamrzají fotoaparát a kamera, tak¾e je musím zahøívat v bundì, aby se nerozhodily èipy. Ka¾dá fotka ze zimy má cenu zlata.”
Pøípravy na vánoèní svátky neustávají ani v tak krutých mrazech. “Obchody jsou otevøené, peèe se chleba, dají se koupit všechny druhy potravin vèetnì ovoce i zeleniny. Jen se pak doma nedávají do lednièky jako u nás, ale do teplotních boxù, øíkáme jim teplièky,” vysvìtluje paní Alena, která se u¾ nemù¾e doèkat, a¾ se zase setkají s grónskými pøáteli, popøejí si Juullimi! (Hezké Vánoce), vymìní si drobné dárky, nejèastìji ruènì vyrobené, zajdou spoleènì do kostela a pak zasednou k bohatì prostøenému stolu.
Kapra na nìm nenajdete, štìdroveèerní veèeøi kralují alky (rackovití moøští ptáci), husy nebo kachny, k nim se podává èervenolistá lebeda, která na talíøi vypadá jako èervené zelí. Sladkou teèkou je dánský rý¾ový pudink s mandlemi, politý višòovou š»ávou s nasekanými mandlemi. “Kdo v nìm najde celou mandli, má nárok na dárek – vìtšinou amulet vyøezaný z kostí, proto¾e látky ani papír tam nemìli,” popisují Klempíøovi.
25. prosince dopøejí Gróòané za¾ívacímu ústrojí do pozdního odpoledne odpoèinek, aby se pøipravili na veèerní hostinu. “Nastanou úplné orgie,” líèí s jiskrou v oku pan Jaroslav.
“Servírují se uzené ryby, steaky z pi¾monì, co¾ je zvíøe z doby ledové pøipomínající bizona, polévka z ledního medvìda, velrybí maso s omáèkou a nesmí chybìt vaøený tuleò.” Paní Alena pøiznává, ¾e pøi jeho pøípravì odebírá podko¾ní vrstvu tuku: “Nesmím to ale øíkat, oni si ho hroznì cení.”
Podko¾ní tuk moøských savcù je ostatnì dùvodem, ¾e Gróòané pøes absenci èerstvého ovoce a zeleniny nikdy netrpìli kurdìjemi. Na rozdíl od polárních cestovatelù, kteøí si pak povšimli, ¾e èasto cucají podko¾ní tuk z narvala nebo velryby – má desetkrát víc vitamínu C ne¾ citron.
“Èerstvé ovoce a zelenina se tam také prodávají, ale jsou neskuteènì drahé,” poznamenává Alena Klempíøová. “V arktickém klimatu na nì ale nemáte takovou chu» jako tady. Eskymáci jedí ètyøi tisíce let samé maso a mají jiný metabolismus. Tak¾e èím víc tam proniká evropská strava, tím víc pøibývá civilizaèních chorob. Gróòané nikdy nejedli sladké, s pøíchodem cukru a sladkostí se mno¾í onemocnìní cukrovkou. V místní televizi stále bì¾í osvìtové poøady, varující pøed sladkým a nabádající, aby se lidé dr¾eli tradièní pøírodní stravy.”
Let se psím spøe¾ením
Toté¾ platí pro alkohol, který Gróòané stejnì jako Indiáni neumìjí odbourávat. “Na Vánoce ani Nový rok se bì¾nì nepodává. Hodnì se to hlídá,” upozoròuje pan Jaroslav. “Od pátku poledne a¾ do konce víkendu se nesmìjí alkoholické nápoje vùbec prodávat. A s opilci se nemazlí: odvezou je na záchytku, kterou si zaplatí, a pak musejí v oran¾ové vestì mést ulice a veøejná prostranství. Znamená to velkou ostudu, proto¾e v tìch malých komunitách se všichni znají.”
Nový rok se uprostøed polární noci vítá sice bez alkoholu, ale hned dvakrát: v osm veèer dánský, o pùlnoci místní. “Oblohu ozáøí bezpoèet spousta ohòostrojù. Vypadá to, jako by u¾ pøivolávali svìtlo,” míní Klempíøovi a hned pøipomínají pitoreskní Tøi krále, kdy ulicemi chodí koledníci ve vlastnoruènì vyrobených maskách, které musí vypadat co nejstrašidelnìji.
Sami nikdy nezapomenou na novoroèní projí¾ïku psím spøe¾ením, kterou od pøátel dostali jako vánoèní dárek. “Dost nás pøekvapilo, ¾e se neodehrála na zamrzlé moøské hladinì, jak si ji obvykle u¾ívají turisté, ale v horském prùsmyku. Eskymácký psovod skoèil dozadu, psy pøepøáhl na stranu, aby netáhli, ale brzdili. Letìli jsme asi tøikrát vzduchem, psi vyli radostí, my v duchu strachem, ale nakonec jsme š»astnì pøistáli na zamrzlém jezeøe. Díkybohu to tím skonèilo, proto¾e psovod prohlásil, ¾e mu je zima. Bylo minus 40 a ještì foukalo. Psi se k nám choulili, asi jsme pak moc nevonìli, proto¾e tím, jak ¾erou ryby, mají hodnì výrazný odér. Tak zmrzlí jsme nikdy nebyli.”
®ádnou rýmu tam však nikdy nedostali. “Jednak se stravujeme jako Gróòané, tak¾e nám není zima, jednak arktické podnebí pùsobí ozdravnì, proto¾e je v ovzduší hodnì kyslíku,” vysvìtluje paní Alena. “Grónsko je pøíznivé i pro psychiku, proto¾e tam ještì nedošlo zbìsilé tempo, kterým ¾ijeme v Evropì. I kdy¾ v Nuuku jsou u¾ chapadla globalizace patrná. Pøesto tam nepotkáte lidi se sluchátky v uchu, nepøetr¾itì hledící do mobilu.“
I v moderní dobì jsou tak v Grónsku mnohem èastìji pøíèinou úmrtí úrazy ne¾ civilizaèní choroby, su¾ující evropskou populaci. “Chùze po ledovce je opravdu nebezpeèná, i kdy¾ si obuv opatøíte tuleními pásy nebo tzv. maèkami. Nejhorší je, kdy¾ teplota stoupne k nule a zaène pršet,” shrnují své zkušenosti man¾elé Klempíøovi. “Nejsou øídké pøípady, kdy medvìd roztrhá èlovìka, hodnì lidí zahyne na moøi, kde lodì a rybáøské èluny ohro¾ují ledové kry. Gróòané však umìjí projevy pøírody pokornì pøijímat.”
Naka¾eni polárním virem
“Na 56tisícovém ostrovì známe hodnì lidí. S mnohými jsme se sblí¾ili, vyprávìli nám o svých pøedcích, mýtech a povìstech. Máme nekoneènì studijního materiálu,” pochvalují si Klempíøovi. Navázání tak úzkých osobních kontaktù by nebylo mo¾né bez znalosti grónštiny. Jak se ji nauèili?
“Kdy¾ jsme se pøed 21 lety rozhodli ¾ít v Grónsku, vybrali jsme si jako geograficky a etnograficky ideální místo pro náš výzkum Ilulissat, sousedící s nejproduktivnìjším ledovcem na severní polokouli. Jednou jsme šli po hlavní tøídì a prozpìvovali jsme si úvodní sbor z Verdiho Traviatty Jen výše, jen výše ty èíše… Pøedbìhl nás chlapík, na první pohled Evropan, a perfektní italštinou zazpíval druhou sloku. Ciao, bambini, pozdravil nás. Hned nás pozval k sobì na sklenku chianti do malé turistické kanceláøe,” vypráví Jaroslav Klempíø. Tak jsme se poznali se Silveriem, absolventem milánské konzervatoøe pùvodem z Carrary. Nabídli mu anga¾má v Nuuku a naprosto si to tam zamiloval. U¾ tam ¾ije 35 let, o¾enil se s Eskymaèkou Mariou. Ta nás se svou sestrou zaèala uèit grónštinu, nepøedstavitelnì slo¾itý jazyk, který se nedá k ¾ádnému jinému pøirovnat. Tì¾ký je i na výslovnost.”
Arktická zemì man¾ele uchvátila hned na první setkání, kdy, jak se shodují, byli naka¾eni „polárním virem“, který prý zasáhne 99 procent návštìvníkù Grónska. „Laskavostí Gróòanù se v¾dycky nasytíme a tady z ní pak ¾ijeme. V¾dy» grónština a¾ do 20. století neznala slovo válka,“ øíká výmluvnì paní Alena. „V tamních drsných podmínkách by nepøe¾ili, kdyby se nemohli spolehnout na vzájemnou pomoc a nebyli ohleduplní k sobì i k fascinující pøírodì, která je obklopuje a na které jsou zcela závislí. Hluboce to pùsobí i na nás: Pohybujete-li se v té nádherné krajinì, nalézáte inspiraci ke krásným vìcem, a hlavnì si uvìdomíte, na jaké pozoruhodné planetì ¾ijeme.” Splnìný klukovský sen
Jako kluk hltal Jaroslav Klempíø kní¾ky o Nansenovi, Amundsenovi, Cookovi, Rasmussenovi a dalších polárních dobyvatelích a snil o vlastním poznávání arktických pustin. Zároveò tíhnul ke klasické hudbì, nejvíce mu uèarovala flétna, kterou vystudoval a nastoupil jako flétnista do karlovarského symfonického orchestru. Táhlo ho to však do svìta a tak v roce 1969 pøijal nabídku do rakouského orchestru, se kterým sjezdil celý svìt. „Vystupovali jsme i pøi operních recitálech José Carrerase, který mu nabídl, aby ho sólo doprovázel pøi jednom pøídavku. Velmi dobøe jsme si rozumìli,“ vzpomíná na slavného španìlského tenoristu.
V roce 1972 se mu poprvé naskytla pøíle¾itost podívat se do Grónska. Dánsko-francouzská etnografická výprava toti¾ s sebou potøebovala nìjakého hudebního znalce. „Nemuseli mì ani trochu pøemlouvat,“ líèí Jaroslav. „Naštìstí jsem nemìl díky zahraniènímu anga¾má potí¾e s cestovním povolením. Dostat se do Grónska bylo i tak nepøedstavitelnì slo¾ité. Letecky se ještì nedalo, existovala jen lodní doprava. Byli jsme skoro tøi mìsíce na severu Grónska, doprovázeli nás tøi Eskymáci se psím spøe¾ením.“
Po 35 letech úspìšné hudební kariéry, kdy pùsobil i jako hudební øeditel karlovarských symfonikù, se ji rozhodl ukonèit a naplnit svùj klukovský sen. To u¾ po jeho boku stála paní Alena, která se pro arktický svìt nadchla hned pøi prvním pobytu: „Ohromily mì ledovce, plavba lodí mezi ledovými krami, nádherná úsporná krajina Dá se tam ale nádhernì ¾ít, proto¾e lidem je vzdálená honba za penìzi a majetkem,“ øíká.
Dana Braunová
Alena (73) a Jaroslav (79) Klempíøovi patøí k pøedním svìtovým znalcùm Grónska, které zkoumají z hlediska historie, sociální geografie a klimatologie. Vydali øadu publikací, v lednu pøedstaví své poznatky na velké výstavì v Národním zemìdìlském muzeu v Praze.
Vydejte se zprostøedkovanì pøes zá¾itky Aleny a Jaroslava Klempíøových na cestu za poznáním Grónska, zemì kouzelné pøírody, ¾ivota, historie, kultury, umìleckých projevù, zemìdìlství.
