Nezapomenutelný Franta Kanál (2/2)

Nebojte se překážek!
Ať žádná hora
není pro vás dost vysoká,
ať žádný cíl
není dost vzdálený,
ať žádná řeka
není dost široká…

František Venclovský

 * * *

Rok po mé plavbě po Vltavě ze Slap do Prahy (33 km) přes zdymadla přehrad a 4 roky po úspěšném přeplavání kanálu La Manche Františkem Venclovským, jsem obdržel na mou propozici společné plavby kladnou odpověď, že se rád plavby zúčastní. Od této chvíle vznikl mezi námi pravidelný písemný kontakt a stali jsme se ještě většími přáteli. Přátelství mezi námi bylo sportovního rázu, založené na dálkovém plavání a sportovním otužování. Přestože naše politická přesvědčení byla odlišná, nikdy jsme nezaváděli na téma politiky diskuzi. Tento vztah vycházel ze vzájemné úcty a oba jsme si byli vědomi, že by jakákoliv debata na téma politiky mohla jen ublížit našemu přátelství.

Jelikož byl František o 14 let starší a plaval pomaleji, domluvili jsme se, že po celý čas poplaveme společně vedle sebe vzájemně se psychicky podporujíce a že i tak skončíme na Občanské plovárně v Praze. Také jsem nechtěl svého plaveckého kamaráda, jako úspěšného plavce přeplavání Kanálu, na veřejnosti v očích jeho příznivců, nějak poškodit.

Dne 26. července nadešel den naší společné plavby.

František, jako vždy před delším maratónem, si namazal silnou vrstvou indulony své pravé rameno, aby mu vousem obrůstající brada tak rychle neodřela kůži. Přestože se u nás doma pečlivě oholil, mohl očekávat, že mu za pár hodin po vyplavání vyroste na bradě ostrý porost, který mu při plavání rozedře rameno a způsobí palčivou bolest.

Pod vysokou hrází slapské přehrady pronesl krátký projev vrchní rozhodčí Robert Kovalčík a přesně v 6 hodin a 45 minut byl maratón odstartován.

Bylo poměrně chladno. Teplota vzduchu byla o dva stupně vyšší – 16 stupňů. Obojí ideální pro pokus uplavat, v těžších podmínkách pro otužilce, naši čtyřiceti kilometrovou trasu. Hodinu po startu, po odplavání několika kilometrů, se zvednul silný protivítr, který nám nevelkými vlnami znepříjemňoval plavbu. Ale netrval dlouho, zatažené nebe se začalo protrhávat a chvílemi vysvitlo slunko. Na břehu osady Ztracenka nás pozdravili svým máváním a vodáckým zdravením „ahóóój!“ její osadníci. Bylo to pro nás povzbuzení do dalších kilometrů – o naší plavbě se na Vltavě vědělo.

Po celou dobu můj společník neměnil způsob kraula a bylo vidět, že se mu plave dobře. Nikdy nepatřil mezi rychlé plavce a, jak by řekl známý plavecký rekordman Jon Erikson, je pomalý, ale silný jako vůl. Po celý čas jsme udržovali stejnou rychlost a při zdýmání v první komoře Štěchovické přehrady jsme využili devítiminutové pauzy k občerstvení hovězím bujonem. Ještě předtím jsme si museli oba založit na tělo korkové kotvy, které byly připevněny silným lanem k motorové lodi – bylo to podmínkou pro bezpečné zdýmání.

Za přehradou pokračujeme dále v stejně chladné 14° vodě, zatím sil nám oběma neubývá, jen u mne začala silná bolest v pravém rameni, která mi nahnala strach, že snad plavbu nedokončím. Bolest neustupovala, ale nechtěl jsem maratón vzdát a začal jsem bojovat sám se sebou. Za ostrovem Kilián na soutoku Sázavy s Vltavou se voda oteplila na 16 stupňů, vítr ale sílil a protivlny rostly, což nás oba stálo mnoho sil. Měli jsme pocit, že stojíme na jednom místě, a náš doprovod na veslici měl rovněž co dělat, aby plynul dopředu. V Měchenicích však bolest najednou sama od sebe přešla.

Když jsme vplavali do komory vranské přehrady, bylo již po poledni – za 14 minut jedna. Od druhého rozhodčího jsme se dověděli, že jsme úsek ze Slap do Vraného uplavali za 6 hodin a jednu minutu.

* * *

V komoře Vranské přehrady nás začali spouštět o 19 metrů níže. Přerušení plavby jsme využili k posilnění hovězím vývarem a čajem. Vrata se začala pomalu otevírat a my jsme vyrazili kraulem na druhou polovinu cesty. Byl jsem pár metrů v předstihu před Františkem, když se ozvalo volání doprovodníků.

Otočil jsem se a viděl Frantu, jak plaval, jako by ztratil orientaci; levou stranou těla se tlačil na stěnu zdymadla, pár metrů o ni dřel a občas udeřil hřbetem ruky o její slizké kameny. Trvalo to několik vteřin, pak mě začal dohánět.

Pod přehradou nám pomáhal silný proud vody z vypouštěné nádrže, a tu se Franta zastavil a stál na místě. Začínal jsem být značně nervózní a měl o něj starost. Zastavil jsem taky, šlapal vodu a z nervozity najednou pocítil silné prochlazení nohou. Začaly mi tuhnout, necítil jsem je. Pomalu se dostavil i strach. Musíme se sebou něco udělat. Dál plavat nešlo, a tak se vracím k Františkovi.

Kroužil jsem kolem něj, abych byl pořád v pohybu a svaly na nohou mě ještě víc neprochladly. Moje bláznivé kroužení najednou přerušil Franta. Stál na místě a s udiveným výrazem na mě křikl: „Vendóó, co blbneš!“ – Zasmál jsem se a věděl, že je zase v pořádku. Dodnes nevím, co bylo příčinou těch dvou krizí a nikdy jsme se o tom s Frantou nebavili. Domnívám se, že to byla momentální indispozice, způsobená náročností maratónu. Po doplavání se František novinářům k téhle krizi nepřiznal, a je možné, že o tom vůbec nevěděl, mohlo to být takzvané „okno” z vyčerpání. Ten samý rok měl odjet na oslavy 100. výročí prvního překonání kanálu La Manche kapitánem Webbem, kde měl plavat přes kanál v kategorii veteránů, který později opět přeplaval.

(Z knihy autora „Sám ve víru zdymadel“)

* * *

Když jsme měli za sebou 27 km, na Občanskou plovárnu v Praze nám scházelo ještě kilometrů třináct – byli jsme již za zbraslavským mostem, který byl plný diváků a nás v ledové vodě hřál pocit, že do cíle máme již kousek. Voda se držela na 16 °C a vzduch vystoupil na třiadvacet. Nasazené tempo jsme oba opět udržovali stejné, jako když jsme ráno vyplavali. František byl opět ve své formě.

Když jsme v Braníku minuli most „Inteligence“ a proplavávali kolem klubovny otužilců, dostali jsme šílený hlad, termosláhve se vyprázdnily do poslední kapky a my jsme byli rádi, že doprovodníci měli ještě suchý chleba, který nám přišel velmi vhod a pochutnali jsme si na něm. Za Vyšehradem pod železničním mostem křičeli naši doprovodníci na most, kde stáli naši lidé z oddílu a známí, aby něco pro nás připravili k jídlu do smíchovské komory, tak velký byl ten náš hlad.

Jako třetí a poslední zdymadlo bylo u Dětského ostrova. Tady nám už bylo oběma jasné, že náš nelehký 40 km maratón zcela jistě doplaveme. S blížícím se cílem se nám oběma jakoby navracela všechna energie, kterou jsme za celou plavbu ztratili.

* * *

Asi dvacet minut jsme museli čekat, než se otevřela brána komory. Spolu s námi tam vplulo několik cizích lodí, které se k nám přidaly ze zvědavosti po cestě. Konečně se otevřela i druhá vrata a nám zbývaly poslední desítky metrů k cíli. Na Karlově mostě se u kamenného zábradlí tlačili diváci, nad nimi dominovalo sousoší svatých. Pod jedním obloukem mostu stála motorová loď s exotickým názvem „Africká královna“ a na její palubě byl sportovní redaktor Pavel Kovář. Z Občanské plovárny se na uvítanou neslo nepřetržité zvonění z místního zvonu.

Za jeho šňůru tahala většině Pražanům známá postava Občanské plovárny – pan Platil. Zbývající metry do cíle jsme plavali těsně vedle sebe až k dřevěným schůdkům a současně se dotkli pravou rukou plovárenského plata.

Diváci nás vítají obrovským potleskem a my se na sebe šťastně usmíváme. V duchu obdivuji Frantu, toho tvrdohlavého moravského paličáka – vždyť je o čtrnáct let starší!

(Z knihy autora „Sám ve víru zdymadel“)

* * *

František miloval nade vše řeku Bečvu, kvůli které se nechtěl ani měnit své město Přerov za jiné. Je velmi smutné, že právě tato řeka se mu stala, na konci jeho života plného dobrodružství, osudnou. Koncem měsíce listopadu 1996, po rozdílení přerovských vyznamenání, šel si do ní zaplavat, aby svému novému sportovnímu příteli z armády ukázal, co umí v ledových vodách. Po jednom vynoření z hlubin Bečvy náhle ztuhnul a nemohl se pohnout. Když ztuhnutí trochu povolilo, dostal se na břeh, kde usednul a zůstal nehybně sedět. Jeho přítel zpočátku myslel, že to asi patří k nějakým otužileckým rituálům. Když došel k plavci a zeptal se ho, jestli je vše v pořádku, dostal od něho jen stěží vyslovenou odpověď: „Dneska to bylo tuhýýý…“

Bohužel byla to jeho poslední plavba a tím také rozloučení s Bečvou.

Týden proležel v nemocnici, pak se vrátil domů, ale po několika dnech se musel pro silné bolesti do nemocnice vrátit. Když Františka otevřeli, zjistili, že už mu není pomoci.

13. prosince 1996 skončil svůj celoživotní maratón, opustil naši společnou pevninu života a odplaval se svou doprovodnou lodí stále plnou neutuchajících předsevzetí do nenávratna.

Touto mojí vzpomínkou na naši společnou plavbu jsem chtěl vzdát hold tomuto odvážnému plavci vytrvalci, který mnoha lidem dokázal, že stojí zato žít a hned nepodlehnout dočasné životní tragédii, ze které se může člověk leckdy sám silou své vůle vykřesat a tím najít své spásné východisko…

Václav Židek

Nazapomenutelný Franta Kanál 1/2

* * *

Fotografie z archívu © Václava Židka
Některé fotografie z archivu © Václava Židka  se dají rozkliknout na větší formát

Zobrazit všechny články autora