Nezapomenutelný Franta Kanál (1/2)

Nebojte se překážek!
Ať žádná hora
není pro vás dost vysoká,
ať žádný cíl
není dost vzdálený,
ať žádná řeka
není dost široká…

František Venclovský

* * *

Je pátek 30. července 1971 – 16 hodin. Stopky se zastavily na 15:26 hodin! Porovnejme. Rekordman – famózní Watson potřeboval na jednu ze svých cest čas o čtyři a půl minuty lepší.

Ten den si bude František pamatovat do konce života.
Jeho boj s Kanálem, boj, který nezačal roku 1971, ale dlouho, dávno předtím, končí vítězně!
Nezazněly fanfáry, nečekají naplněné bariery.
Vyrovnal beze zbytku loňský účet.
„Já su tak šťastný…“ zní po moravsku v anglických vlnách.
„Já su tak šťastný…“ vyslovuje nejistě a kostrbatě, ale je v tom nesmírná radost i nekonečná úleva.
„Moc šťastný su…“
Odevzdal moři vše.
Při plavbě myslel na svůj domov – to není laciné slovo.
Angličané byli překvapeni, že jde z moře vztyčený, bez cizí pomoci, že neleze po čtyřech, jako se stává většině plavců. Dokonce se proběhl kolem doverských skal.
Kde se v něm bere ta energie po téměř šetnácti krutých hodinách?
„Já su tak šťastný…“ zní navzdory všem malomyslným.
Za chvíli už budou doma vědět, že máme prvního, který přišel, viděl a zvítězil.

(Z knihy Fr. Venclovského La Manche můj osud)

* * *

30. července je tomu 49 let, kdy František Venclovský přeplaval z Francie do Anglie jako první Čechoslovák kanál La Manche. Během 15 hodin 26 minut naplaval 56, 5 kilometrů. Nebyla to jeho první plavba. Dne 6. září 1970 se pokusil poprvé přeplavat tuto úžinu, ale bezúspěšně – pro špatné větrnostní podmínky byl nucen, ač za žádnou cenu nechtěl a byl se silami na úplném dně, svůj první pokus po dvanácti hodinách ukončit. Jeho dramatický boj s přírodou mohli diváci Československé televize a mnoha dalších zemí uvidět ve velmi zdařilém dokumentárním snímku režiséra a scenáristy Josefa Vlacháře „Poražený vítěz“. Jistě si mnozí pamětníci budou tento pravdivý a napínavý filmový dokument ještě dnes dobře pamatovat. Po odvysílání si většina diváků, i nesportovních, Františka oblíbila a moc mu přála, aby jeho další pokus vyšel. V obou případech byly jeho plavby uskutečněny na počest Československé komunistické strany a přes to všechno po zhlédnutí filmu jeho příznivci mu tuto politickou angažovanost odpustili a tolerovali – hodnotili jeho výkon. Většinou ji považovali za nutnost, aby se mohl jako důstojník Československé armády dostat do Anglie. Bohužel ale František nic na veřejnosti nehrál a byl až do konce svého života do morku kosti a z přesvědčení skálopevným komunistou.

Franta Kanál, jak ho nejbližší přátelé nazývali, řadil přeplavání průlivu svou obtížností k horolezeckému výstupu na Mount Everest a měl pravdu. V době, kdy se mu pokus nezdařil, tak z více jak dvou tisíců plavců, kteří se pokusili La manche zdolat, uspělo jen 168.
Mé úplně první setkání s tímto plaveckým borcem se uskutečnilo na podzim 1970 v Praze Braníku – těsně po jeho neúspěchu na kanálu La Manche. Pamatuji se dobře, že byl hodně smutný, až jsem chvílemi měl pocit, jak by se za svůj nezdar styděl. Bylo mi ho tenkrát moc líto. Věděl jsem dobře, co všechno předtím musel obětovat.

Rád bych dnes a zítra, jako jeho bývalý sportovní kolega, přítel a pamětník zavzpomínal na tohoto houževnatého Moraváka, sportovce s tvrdohlavou „palicí“, na kterého se nedá jen tak zapomenout, se kterým mne o 4 roky později spojil náš společný osud v dálkovém plavání.
František Venclovský byl voják z povolání a navíc byl, velkou ambiciózností jemu vlastní, nadějným boxerem. Měl své velké cíle, že se zúčastní Olympiády v Římě, ale ty se beznadějně rozplynuly na jednom vojenském tělovýchovném cvičení, na kterém se z odrazového můstku odrazil víc, než bylo třeba, a vletěl celou svoji vahou do zrádné mezery mezi dvěmi žíněnkami. Následky byly strašné: těžký úraz páteře s perspektivou na invalidní vozík. Měl ale štěstí, patřil mezi lidi s neuvěřitelnou vůlí, kterou jsem já u něho obdivoval. Rok času, co ležel v nemocnici, se pozvolna soustavným cvičením hlavně ve vodě dopracoval k tomu, že začal pomalu a jistě chodit. Prakticky mu voda a plavání navrátilo zdraví, ale vrátit se k rohovnictví nepřipadalo vůbec v úvahu, a tak se František jako své díkůvzdání zázračné vodě, která ho postavila na nohy, rohodl pro otužování a plavání na otevřených vodách. Hned od samého začátku se tragický úraz odrazil ve jeho stylu plavání kraulem; když od čerstvě vyrostlých vousů si v průběhu mnoha hodin plavby v jednom zátahu rozedřel až do krve své pravé rameno.

Když začal s plaváním, dal si za svůj cíl, že jako první Čechoslovák přeplave kanál La Manche. To se mu podařilo při druhém pokusu právě dnes před 49 lety.

* * *

„Pro vás uděláme všechno, pane Židku. Jenom po nás, proboha, nechtějte povolení k proplavání turbínami Štěchovické přehrady!“ smál se guvernér Povodí Vltavy, ředitel Schmidt. O rok později jsem totiž přišel s novou žádostí plavat ze Slap do Prahy, ale až do centra, na Občanskou plovárnu. Trať měla měřit rovných 40 kilometrů a místo dřívějších dvou zdymacích komor to měly být teď tři – třetí v propusti na Smíchově. Bylo to necelý rok po mém sólovém plavání Slapy – Praha a pro změnu to měla být plavba společná. Několik měsíců předtím jsem totiž napsal Františku Venclovskému, jestli by nechtěl plavat se mnou. František nabídku přijal a vzal ji současně jako přípravu na svou třetí plavbu přes kanál La Manche, tentokrát v kategorii veteránů.

(Z knihy autora „Sám ve víru zdymadel“)

Václav Židek

Pokračování zítra…

* * *
Koláž © Olga Janíčková
Fotografie z archívu © Václava Židka

Zobrazit všechny články autora