Jak jinak nazvat èlovìka, který má v sobì snad všechny talenty, které existují. Jiøí Suchý mìl 1. øíjna 90 let. U jiných se píše, ¾e se do¾il…ale tady to je nevhodné, proto¾e on se k tomu prozpíval, protanèil, probásnil a ještì s tím nekonèí, co¾ mu všichni pøejí.
Je urèitì zbyteèné vypisovat, co všechno byl, je bude tento neobyèejný èlovìk. Jsou toho plné èasopisy, televize a rozhlas. A ka¾dý gramotný to zná. SEMAFOR, líheò talentù, proplouvání s celým divadlem nelehkými èasy idiotismu komunismu, stovky pøenádherných písnièek, divadelních pøedstavení, básní, kní¾ek…a tisíce š»astných lidí všech generací, kteøí mìli a mají mo¾nost ho sledovat.
Na jednom z prvních pøedstavení Èlovìk z pùdy jsem byla v patnácti letech. Vystála jsem frontu na vstupenky. Jednu pro mì a druhu pro moji tøináctiletou, divadlem dosud nepolíbenou sestru. (To já u¾ mìla za sebou celý repertoár operetní Fidlovaèky, od které jsem se postupnì posunula i k operám.)
Kdy¾ jsme spolu stály frontu do divadla ve Smeèkách, moc jsme se obì tìšily. Kdy¾ jsme však koneènì vystoupaly po schodech a¾ k trhaèce lístkù, vypukla panika. Vstupenky tu nebyly. Vysypala jsem kabelku, ale kde nic, tu nic. Ale já jsem opravdu ty lístky mìla, štkala jsem tak zoufale a nahlas do celého svìta, ¾e se ke mnì pøidala nejen moje mladší sestra, ale i nìkteøí další èekající ve frontì za námi. Nakonec jsme byly vpuštìny. Mo¾ná jsem si pamatovala i do které øady lístky byly nebo nás usadili na pøístavky, to u¾ si nepamatuji. Štìstí nás neminulo, pøedstavení jsme za¾ily.
Sestra u¾ ne¾ije, ale já si dovolím panu Suchému popøát ještì hodnì elánu a radosti na svìtì.