Pálení èarodìjnic
Datum 30. dubna vìtšinì z nás pøipomíná pálení èarodìjnic. Kolem mìst a obcí veèer zahoøely vatry a vypuklo ono tradièní veselí, jemu¾ se øíkalo pálení èarodìjnic. Byla to pøíjemná zábava, u ní¾ jsme za¾ili spoustu legrace.
Vzpomeòme ale doby dávno minulé, kdy v souvislosti s pálením èarodìjnic o legraci rozhodnì nešlo, by» podívaná pro diváky na dìji pøímo nezúèastnìné to rozhodnì byla. Velmi zvrácená podívaná. Ano, mám na mysli období tzv. "Honù na èarodìjnice", na sklonku patnáctého století a trvající prakticky do konce 17. století. Toto období mimo jiné patøí k nejtragiètìjším kapitolám dìjin spoleènosti.
Povìry o schopnostech a škodlivé èinnosti èarodìjníkù a èarodìjnic jsou staré snad jako dìjiny lidstva a po celou dobu byli provozovatelé magie tu a tam pronásledováni, zvláštì pokud páchali škody. Na druhé stranì víra v magii byla hluboce zakoøenìna a pramenila z neschopnosti ovlivnit urèité dìje v pøírodì èi spoleènosti èi prosadit zájmy lidí reálnými, pøirozenými prostøedky, tak¾e sahali k nadpøirozeným.
A¾ na pøelomu feudalismu a rodícího se kapitalismu dostalo pronásledování èarodìjnic skuteènì masovou podobu. Do druhé poloviny patnáctého století se procesy s èarodìjnicemi vyskytovaly ménì èasto. Byly zále¾itostí svìtských soudù èi smíšené - církevní a svìtské - jurisdikce a nezøídka se jednalo o soubìh povìreèných magických metod s travièstvím èi jinou kriminální èinností.
Pak se do vedení èarodìjnických procesù zapojila pøímo církev svatá katolická prostøednictvím svých inkvizièních tribunálù. Poèet obìtí je tì¾ké zjistit. Odhady historikù se pohybují od desítek tisíc do devíti miliónù, ovšem velmi rozumný odhad je kolem jednoho miliónu vìtšinou naprosto nevinných obìtí. V Evropì mìla zhruba tøetinu na svìdomí reformovaná evangelická církev, zbytek padá na vrub Øíma. Luteránství a kalvinismus toti¾ mìly zcela odlišné názory na nebe, ale v otázkách pekla a jeho úkladù se skvìle shodly. Zdá se paradoxní, ¾e k nejkrutìjšímu a nejrozšíøenìjšímu pronásledování dochází v západoevropských zemích právì v pomìrnì osvícené dobì, v snášenlivém duchu renesance a poèátkù empirického vìdeckého bádání.
Velkou roli v rozpoutání honu na èarodìjnice mìla nespornì spoleèenská situace v evropských zemích, církevní reformace a protireformace, ale pøedevším snaha pomocí teroru bránit existující spoleèenské pomìry a feudální výsady vèetnì nemalých výsad církve jako nejvìtšího feudála. Vyhasínání honu na èarodìjnice je spojeno pøedevším s rozvojem a upevòováním kapitalistického výrobního zpùsobu, spojeného zároveò s rozvojem vìdeckého poznání. Nejvìtší odpovìdnost za snad nejtemnìjší stránku dìjin nese pape¾i øízená inkvizice, pùvodnì urèená k pronásledování jinovìrcù, odpadlíkù od víry pravé a kacíøù. Spoluvinicí je i køes»anská teologie.
Ve druhé polovinì patnáctého století mìli u¾ otcové teologové v otázce èarodìjnictví zcela jasno, a aby mohli vyu¾ít inkvizièního zpùsobu vedení procesù, shledali, ¾e èarodìjové a hlavnì èarodìjnice jsou ïáblovou sektou, pøedstavují nejhorší druh kacíøství, proto¾e útoèí pøímo na církev svatou. Zaprodání duše ïáblu ještì nestaèilo, nutné bylo vytvoøení „organizace, tzv. ïáblova vojska“. Dùkazem existence zvláštní a velmi nebezpeèné sekty mìly být mytické reje èarodìjnic, je¾ obrazotvornost teologù vybavila brzy šokujícími detaily. Jakmile byla takto potvrzena existence ïáblova vojska, bylo mo¾né pustit se do èarodìjnic opravdu dùkladnì. Církevní otcové tak dlouho malovali èerta na zeï, a¾ se ho sami zaèali bát. Mnohde mìly èarodìjnické procesy jasný podtext procesù politických nebo byly vedeny s hami¾nými cíli obohatit se. Inkvizitoøi a jejich pomocníci nezøídka také ukájeli své sadistické choutky. Komu se podobná praxe nelíbila a troufl si kritizovat, za¾il nezøídka na vlastní kù¾i péèi o spásu své duše. Nebo» „nevìøit v èinnost èarodìjnic je nejvìtší kacíøství“, jak praví Kladivo na èarodìjnice.
Období masových èarodìjnických procesù není dìsivé jen poètem obìtí. Jejich nejtemnìjší stránkou byl samotný zpùsob vedení procesu. Z drápù inkvizice nebylo pro ubohou obì» úniku. Jakmile byla jednou v podezøení nebo bylo podezøení vykonstruováno èleny tribunálu byl její osud pøedem urèen.
Jestli¾e ob¾alovaná vedla špatný ¾ivot, dokazovalo to samozøejmì její spojení s ïáblem; byla-li poèestná a chovala se pøíkladnì, bylo jasné, ¾e se pøetvaøovala, aby svojí poèestností odvrátila podezøení ze stykù s ïáblem a z noèních cest na rej èarodìjnic.
Má-li pøi výslechu strach, je jasné, ¾e je vinna; svìdomí ji prozrazuje. Jestli¾e si poèíná klidnì, pøesvìdèena o své nevinì, je nepochybné, ¾e je vinna, nebo» podle názoru soudcù èarodìjnice se vyznaèují tím, ¾e l¾ou s drzým klidem.
Jestli¾e se hájí a ospravedlòuje pøed ob¾alobou proti ní vznesenou, svìdèí to o její vinì; jestli¾e ze strachu a zoufalství pøed nestvùrností falešných obvinìní klesá na mysli a mlèí, je to pøímý dùkaz jejího provinìní... jestli¾e neš»astná ¾ena nemù¾e muèení vydr¾et a divoce koulí oèima, znamená to pro soudce, ¾e hledá oèima svého ïábla; zùstává-li se strnulýma oèima napjatá, znamená to, ¾e vidí svého ïábla a dívá se na nìj.
Má-li v sobì sílu snášet hrùzy muèení, znamená to, ¾e ji ïábel posiluje a ¾e je nutno ji muèit ještì víc.
Kdy¾ to nevydr¾í a na muèení zemøe, znamená to, ¾e ïábel ji usmrtil, aby neuèinila výpovìï a neodhalila tajemství.
Text:Hana Kuchaøová
Ilustrace:Václava Arnoštová