Johann Sebastian Bach - nìmecký barokní skladatel a varhaník
28. èervenec - výroèí úmrtí
Je pova¾ován za jednoho z nejvìtších skladatelù, který se kdy narodil. Z nìho vycházela a vychází vìtšina hudebníkù klasické, ale i jiné hudby, kteøí se narodili po nìm. Byl virtuózem na všechny nástroje; nepova¾oval to za nìco mimoøádného, proto¾e øíkal: „Je jednoduché hrát na nìjaký hudební nástroj: vše, co musíte udìlat, je dotknout správné klávesy ve správné dobì a nástroj bude hrát sám.“
Johann Sebastian Bach se narodil 21. bøezna 1685 jako syn dvorního trumpetisty a šéfdirigenta mìstského orchestru v durynském Eisenachu - Johanna Ambrosia Bacha (1645 - 1695) a jeho man¾elky Marie Elisabeth, rozené Lämerhirt (1644 - 1694), dcery ko¾ešníka a radního mìsta Erfurtu. Bachovi rodièe mìli podle nìkterých pramenù celkem osm dìtí, ale prameny se nemohou shodnout, zda se Johann Sebastian narodil jako ètvrtý nebo jako poslední. Otcovi pøedkové byli hudebníky a kantory u¾ nejménì dvì stì let, a i rodina matky byla velmi hudebnì nadaná, proto¾e bratrancem Johanna Sebastiana z matèiny strany byl význaèný barokní lexikograf, hudební spisovatel a teoretik Johann Gottfried Walther (1684 - 1748). Rodina Bachova ¾ila v centru Eisenachu v rozlehlém domì s místnostmi i pro hudební ¾áky, viz obrázek.
Otec Johanna Sebastiana uèil hru na housle a na cembalo. Jeho strýc ho zaèal uèit høe na varhany. V osmi letech zaèal studium na místním gymnáziu. Jeho rodièe zemøeli brzy po sobì, a tak se stal u¾ ve vìku deseti let úplným sirotkem. Ujal se ho i s dalším bratrem starší bratr Johann Christoph Bach (1671 - 1721), který si nedávno zalo¾il rodinu a který byl varhaníkem ve mìstì Ohrdrufu. V Ohrdrufu bratr prohloubil jeho vìdomosti ve varhanní høe a høe na cembalo. Johann Sebastian studoval pøedevším hudbu bratrova uèitele Johanna Paschebela (1653 - 1706) a dalších barokních hudebníkù, nejen nìmeckých. V Ohrdrufu chodil do zdejšího gymnázia a jak bylo tehdy zvykem, zpíval na kùru sopránové party, v èem¾ prý vynikal. U bratra mìl mo¾nost se poprvé seznámit i se stavbou varhan.
Na jaøe roku 1700 získal stipendium pro chudé a nemajetné ¾áky, a tak odešel se svým kamarádem a spolu¾ákem do vzdáleného Lüneburgu, poblí¾ Hamburku na studia do tamìjší vìhlasné školy u svatého Michala, kde rovnì¾ zpíval ve sboru soprán, hrál na varhany, ale ve škole hrával na cembalo. Pøedpokládá se, ¾e se v této škole uèil francouzsky a italsky, teologii, latinu, dìjepis, zemìpis a fyziku. Mìl prý dovoleno se probírat školní hudební knihovnou, kde našel mnoho pøíkladù tehdejší vynikající nìmecké hudby. Nìkolikrát s dalším spolu¾ákem šel pìšky na výlet do Hamburku (pøes padesát kilometrù). Seznámil se i s místními varhaníky - v Hamburku s Johannem Adamem Reineckem (1643 - 1722) a v Lüneburgu s Georgem Böhmem (1661 - 1733). Ve škole byl dva roky a pak doufal, ¾e se u¾ mù¾e ucházet o místo varhaníka ve svém rodném Durynsku.
Zajímaly ho novì stavìné varhany v novém kostele v Arnstadtu, poblí¾ Erfurtu, a vzhledem k povìsti své rodiny doufal, ¾e místo získá.
Zatímco èekal na dostavìní varhan, nabídl své slu¾by do kapely mladšího bratra výmarského vévody. Zatímco v Lüneburgu byli hudebníci zamìøeni spíše na francouzskou hudbu, výmarská byla ovlivnìna hudbou italskou. Pùsobil zde jako zástupce dvorního varhaníka, který byl pøítelem Bachovy rodiny. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e zde byl houslistou a lokajem vévodova bratra, èi v jiném slu¾ebním postavení, co¾ bylo tehdy ve slu¾bì hudebníkù velmi obvyklé. Byl zde asi sedm mìsícù, pozdìji se sem vrátil.
V roce 1703 byl uveden na místo varhaníka k novým varhanùm v Novém kostele v Arnstadtu, zasvìceného svatému Bonifáci, který je uveden na dalším obrázku. Celkem mìl lehkou práci a pomìrnì dobrý plat, nové dobré varhany, a tak se mohl vìnovat skladbì a pøedevším kontrapunktu, v nìm¾ dvì nebo více melodií mohou být co do rytmu nezávislé, ale jejich melodie mohou být vzájemnì v protipohybu. Název je odvozen od latinského „punctus contra punctum“, co¾ znamená „nota proti notì“.
V této dobì pravdìpodobnì napsal Bach posluchaèi nejoblíbenìjší varhanní dílo „Tokátu a fugu d-moll - BWV 565.
V øíjnu r. 1705 získal od místní církevní rady povolení navštívit mìsto Lübeck, kde pùsobil v té dobì nejuznávanìjší nìmecký varhaník Dieterich Buxtehude (1637 - 1707). Po svém pøíchodu - uvádí se, ¾e skoro ètyøi sta kilometrù šel pìšky - nevynechal jedinou mo¾nost, aby Mistra slyšel. Navštìvoval místní chrám Panny Marie, kde Buxtehude veèer poøádával koncerty svých kantát. (Buxtehude je v kostele pochován.) A po besedách s Mistrem se rozhodl zùstat v Lübecku pøes vánoce a¾ do pøíštího února.
Vypráví se dokonce legenda, ¾e dva nejvýznamnìjší nìmeètí hudebníci té doby - vrstevníci - Georg Friedrich Händel (1685 - 1759) i Johann Sebastian Bach velmi tou¾ili po tom stát se Mistrovými ¾áky nebo minimálnì, pokud by mìl nìjakou dceru, o¾enit se s ní. Vliv této krátké doby pro¾ité s Buxtehudem na celou Bachovu tvorbu byl znaèný.
Bach se vracel do Armstadtu nadšen novými nápady pøes Hamburg a Lüneburg, v nich¾ navštívil i Reinecka i Böhma. - Pøednesl své hudební návrhy církevním hodnostáøùm, kteøí byli pøekvapeni, ale nelíbilo se jim to. Dokonce se církevní výbor rozhodl Bacha za tu podivnou hudbu pokárat a zrovna tak ho pokárali za nedovolené prodlou¾ení pobytu v Lübecku.
Ale rozpor se ještì prohloubil, kdy¾ Bach, øídì se svojí smlouvou, odmítl vést sbor neukáznìných ¾ákù, kteøí byli vybráni ani ne pro nadání, ale z dùvodù naplnìní pokladny církevního výboru. „Výboøi“ si našli ještì další pokárání, ¾e toti¾ vzal na kùr neznámou sleènu, kterou pravdìpodobnì byla jeho vzdálená sestøenice Maria Barbara (1684 - 1720) - jeho pozdìjší man¾elka. Po tomto incidentu poznal Bach, ¾e to, co na zaèátku vypadalo nadìjnì, se jaksi zvrtlo, a tak jakmile uslyšel, ¾e varhaník v kostele svatého Bla¾eje v Mühlhausenu zemøel, o místo se pøihlásil. O velikonoèní nedìli roce 1707 byl pøijat a v létì se s církevním výborem v Arnstadtu rozlouèil. Hned v roce 1707 byla svatba s Marií Barbarou, která se i za svobodna jmenovala Bachová. - Man¾elé mìli sedm dìtí, pouze ètyøi se do¾ili dospìlosti, tøi synové a jedna dcera. Dva synové se stali významnými hudebníky, tøetí - Johann Gottfried Bernhardt (1715 - 1739) sice byl také hudebníkem, ale hudby brzy zanechal a pokusil se o studia práv. Zemøel ètyøiadvacetiletý...
V roce 1708 si Johann Sebastian Bach v Mühlhausenu i finanènì polepšil a podmínky byly dobré, stejnì jako kostelní sbor. Církevní sbor odsouhlasil renovaci varhan v kostele, a tak po jejich opravì slo¾il Bach kantátu „Bùh je mùj král“ - podle „Seznamu Bachových dìl“ (Bach Werke Verzeichnis - BWV) má èíslo BWV 71. Byla poprvé provedena 4. února 1708 pøi inauguraci nové mìstské rady. I kdy¾ mìstští i církevní funkcionáøi byli spokojeni, skladatele dobøe odmìnili, dostal zanedlouho ještì výhodnìjší nabídku do Výmaru od samotného výmarského vévody Wilhelma Ernsta (1162 - 1728), staršího bratra jeho nìkdejšího zamìstnavatele, který ho slyšel v mühlhausenském kostele hrát. Tak z Mühlhausenu odešel i s tìhotnou man¾elkou ani ne po roce pùsobení. - Výmarský vévoda mu toti¾ nabídl lépe placené místo.
Ve Výmaru mìl Bach vlastnì dvojí pozici - byl dvorním varhaníkem, ale také hráèem komorní hudby. - Pøišel ale do velmi kulturního mìsta, kde i panovník - vévoda sám - byl velice umìnímilovný. Bach byl nadšen skuteènými hudebníky, kteøí pùsobili ve vévodovì kapele. Z té doby pochází velká vìtšina jeho varhanních skladeb, ale i nìkteré jeho kantáty i se svìtskými motivy. - Vznikla zde napøíklad BWV 208 „Lovecká kantáta“, ale i jiné kantáty s duchovními námìty napøíklad BWV 182 „Králi nebes, buï vítán“. Zaèal zde psát fugy i „Dobøe temperovaný klavír“, co¾ jsou dvì sbírky cembalových skladeb po ètyøiadvaceti preludiích ve všech stupnicích: „Dobøe temperovaný klavír aneb preludia a fugy ve všech tónech i pùltónech s podtitulem “pro u¾itek a potøeby uèenídychtivé mláde¾e...“. Zøejmì to napsal pøedevším s ohledem na své dìti.
Jeho díla byla tehdy ovlivnìna skladbami italských mistrù Antonia Vivaldiho (1678 - 1741), Arcangela Corelliho (1653 - 1713) a Giuseppa Torelliho (1658 - 1709).
Bydlel velmi blízko vévodova paláce - na v ulici Am Markt s man¾elkou - a pak i s dìtmi, se švagrovou a s jedním ¾ákem z Mühlhausenu. Dùm, ve kterém bydlel, u¾ nestojí - na domì, který vznikl místo nìj je ale pamìtní deska.
Ponìkud slo¾itìjší ne¾ pøed lety byly dvorské pomìry. Pøedtím vládl starší Wilhelm Ernst s Bachovým nìkdejším zamìstnavatelem Johannem Ernstem (1664 - 1707), který však nedávno zemøel, a spoluvládcem se stal synovec nynìjšího Bachova zamìstnavatele. Strýc byl pøísný a¾ puritánský a mladý pán mìl ponìkud jiné, svìtsky zamìøené názory na ¾ivot. Proto¾e vládli oba, bylo nìkdy tì¾ké vyhovìt jejich protichùdným rozkazùm. Starší zamìstnavatel dával dùraz na církevní skladby, mladší mìl v oblibì hudbu italskou. - Plat Bach dostal o dost vìtší ne¾ jeho pøedchùdce. Dokonce dostal k slu¾bì i vlastního sluhu. V tomto roce se narodila jeho první dcera.
Bìhem tohoto pobytu Bach i cestoval, vìtšinou za úèelem opravy nebo zasvìcování varhan. Pøi zkoušení varhan prý mìl zvyk zkusit nejdøíve „sílu varhan“, tak¾e si posluchaèi zacpávali uši. - Byl na revizích varhan v roce 1710 v malém mìsteèku Taubau, ale v roce 1713 navštívil Halle, kde krátce pøedtím zemøel význaèný varhaník, uèitel Händelùv Fridrich Wilhelm Zachau (1663 - 1712) a kde mu bylo nabídnuto místo, o kterém uva¾oval, ale pak si to rozmyslel.
Na jaøe 1714 ho vévoda jmenoval koncertním mistrem. K tomu pøibyly povinnosti jednou za mìsíc provést novou skladbu. Cestoval jako koncertní mistr i po jiných mìstech, kde dostával rovnì¾ nabídky na nové místo. V dobì výmarského pobytu vznikla tzv. „Varhanní kní¾ka“ (Orgel-Büchlein), sbírka sta ètyøiašedesáti luteránských chorálù sledujících liturgický rok. Bylo to dílo urèené pro jeho nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna (1710 - 1784).
V roce 1717 hádky mezi panovníkem a jeho synovcem vyvrcholily natolik, ¾e vyšel od vévody zákaz se vùbec s nìkým ze synovcova sídla bavit. Nadto ještì zemøel v zimì 1716 kapelník Johann Samuel Drese (asi 1644 - 1716). Bach oèekával, ¾e získá jeho místo, ale místo nìho byl jmenován prostøední syn jeho pøedchùdce. Také vévoda chtìl pøijmout dalšího význaèného hudebníka Georga Philippa Telemanna (1681 - 1767). Bach ¾ádal o audienci, proto¾e s tím vším nebyl spokojen, ale slyšení se mu nedostalo.
A mezitím se o pomìrech na výmarském dvoøe doslechl kní¾e Leopold von Köthen (1694 - 1728) a uèinil Bachovi velmi výhodnou nabídku dvorního kapelníka v malém mìsteèku Köthenu. Bach mìl mít volnou ruku ohlednì veškeré hudby na kní¾ecím dvoøe. Podle nìkterých pramenù Köthenovi Bacha dokonce pøedstavil synovec výmarského vévody. Smlouvu Bach podepsal 1. srpna 1717. Ale podle zemského výmarského zákona nesmìl nikdo bez výslovného povolení vévody Výmarsko opustit. To vyneslo Bachovi nìkolikatýdenní vìzení a tìsnì pøed vánocemi roku 1717 byl propuštìn jak z vìzení, tak mu bylo dáno neochotné povolení k opuštìní jeho místa.
Koncem roku 1717 se Bach pøestìhoval se svou man¾elkou a ètyømi dìtmi do Köthenu. Dùm, ve kterém Bachovi bydleli, není pøesnì znám. Aby mu vynahradil dobu strávenou ve vìzení, poskytl Bachovi kní¾e hned na zaèátku ètyømìsíèní plat. K dispozici mìl vynikající orchestr, ale také velmi dobrý sbor. Kní¾e Leopold nebyl jako ostatní Bachovi zamìstnavatelé luterán, ale kalvinista, co¾ znamenalo, ¾e se v kostelech duchovní hudba neprovozovala. Ale Bachùv mladý zamìstnavatel pøes to duchovní kantáty poslouchal. Jeliko¾ procestoval celou Evropu, oblíbil si hudební styly všech zemí, které navštívil. Proto¾e byl také hudebním „fajnšmekrem“, šla velká èást kní¾ecích pøíjmù na hudbu. Pøitáhl si dost hudebníkù i z bývalého berlínského orchestru, který rozpustil po svém nástupu na trùn berlínský Friedrich Wilhelm I. Pruský, který mìl pøedevším vojenské zájmy.
Kní¾e Leopold von Köthen hrál na cembalo, housle a violu gamba a celkem volnì bez etikety si zval dvorní muzikanty k provozování skladeb. Brzy si oblíbil svého nového koncertního mistra, kladl sice na nìj velké po¾adavky, ale radíval se s ním i o provozování hudby. - Èas v Köthenu plynul klidnì, ¾e mohl Bach vìnovat dost èasu skladbì. V této dobì Bach napsal hodnì svých komorních skladeb - houslové koncerty, sonáty, klavírní skladby, skladby pro violoncello.
V listopadu 1718 se Bachovùm narodil další syn, který se ale nedo¾il ani roku.
Jako koncertní mistr Bach pomìrnì dost cestoval. Byl v Lipsku, Berlínì, kní¾e ho bral i s orchestrem pøi svých léèebných pobytech v Karlových Varech. A právì pøi jeho druhém dvoumìsíèním pobytu v Karlových Varech v létì 1720 zemøela pravdìpodobnì na komplikace v tìhotenství Bachova man¾elka Marie Barbara. On sám našel po pøíjezdu pouze její hrob. V listopadu 1720 se Bach pøi své cestì do Hamburku zajímal o mo¾nosti nového místa. Zøejmì tou¾il po provozování varhanní hudby a také mu vadilo, ¾e kní¾e dost èasto mìnil ve své hudbì ¾ánry.
Není zcela jasné, kde se Bach setkal se svou druhou ¾enou Annou Magdalenou Wilcken (1701 - 1760), dcerou dvorního trumpetisty. Svatba byla v zimì roku 1721, nikoliv v kostele, ale v malém prostoru doma. Mladá paní byla po nìjaký èas kní¾ecí pìvkyní. Man¾elé spolu èasto provozovali hudbu. Traduje se, ¾e Anna Magdalena byla velmi dobrou matkou pro nevlastní i své vlastní dìti. Byla dobrou hospodyní a dost èasto i rozepisovala party. Mìla tøináct dìtí, ale vìtšina z nich zemøela malá. O první Bachovì ¾enì je velmi málo zmínek, o druhé je známo pomìrnì dost. - Roku 1925 napsala o ní toti¾ britská spisovatelka Esther Hallam Moorhouse (1878 - 1955) velice oblíbenou ¾ivotopisnou kroniku „The Little Chronicle of Magdalena Bach“ (u nás pøelo¾eno jako Malá kronika Anny Magdaleny Bachové). - Celkem se dospìlosti do¾ilo z obou jeho man¾elství deset Bachových dìtí. - Bachovi potomci ale vymøeli u¾ v devatenáctém století.
Pro svou man¾elku v Köthenu Bach napsal jakousi uèebnici „Klavírní kní¾ka Anny Magdaleny Bachové“ (Notenbüchlein für Anna Magdalena Bach). V Köthenu dopsal Bach první díl svého „Dobøe temperovaného klavíru“. U¾ v r. 1719 poznal v Berlínì pøi nákupu nového cembala pro kní¾ecí dvùr braniborského markrabìte Christiana Ludwiga (1677 - 1734), pro nìho¾ slo¾il skladby, známé dnes jako „Braniborské koncerty“ BWV 1046 - 1051, které patøí k vrcholným dílùm barokní hudby. V roce 1722 velmi intenzívnì hledal jiné uplatnìní. Jeho synové dospívali do studentských let a on pro nì chtìl dobrou školu a v Köthenu univerzita nebyla.
Patøièné presti¾ní místo se naskytlo v první pùlce roku 1722, kdy zemøel lipský øeditel kùru u svatého Tomáše (St. Thomaskirche) Johann Kuhnau (1660 - 1722) v Lipsku. Na konci tého¾ roku vyslala lipská mìstská rada svého posla, aby Bachovi toto místo nabídl. Bach zahrál 7. února 1723 svoji kantátu „Je¾íš vzal k sobì onìch dvanáct“ - BWV22. Byl ale vybrán a¾ jako tøetí, ale oba jeho konkurenti z nìjakých dùvodù svùj zájem o místo odvolali, a tak v dubnu dostal od mìstské rady smlouvu. S kní¾etem Leopoldem se nerozešel ve zlém a pro svého døívìjšího zamìstnavatele skládal dál k jeho narozeninám kantáty a byl mu i ponechán titul dvorního kní¾ecího kapelníka. Kní¾e zemøel mladý v r. 1728 a Bach napsal pro nìj smuteèní hudbu „Naøíkejte, dìti“ BWV 244a.
V Lipsku zaèal Johann Sebastian Bach své pùsobení v kvìtnu 1723. Jako zamìstnanec mìsta byl odpovìdný za církevní hudbu ve ètyøech kostelích ve mìstì i za hudbu pro další spoleèenské události. Zároveò byl Bach kantorem ve škole svatého Tomáše (Thomasschule zu Leipzig). Byla to škola pro chudé dìti, jak døíve bylo zvykem, ¾e nadaní chudí chlapci za to, ¾e mohli získat nìjaké vzdìlání, zpívávali pøi bohoslu¾bách v kostele. Budova byla zchátralá, byly v ní krysy. Podle sdìlení Bachova pøedchùdce jeho ¾áci mìli svrab! Ve škole mìl Bach i svùj byt, který byl oproti celé budovì krátce pøed jeho pøíchodem zrenovován. - Jeho povinnosti byly jasnì dané - v pondìlí, úterý a støedu uèil ètyøi hodiny dopoledne a jednu hodiny odpoledne zpìvu, ve ètvrtek míval volno, v pátek se se svými ¾áky zúèastnil bohoslu¾eb, v sobotu odpoledne byly zkoušky na nedìlní mši a v nedìli mše. Dost èasto to byla jediná zkouška jeho nové kantáty. O své pilnosti sám øekl: „Jsem povinen být pilný... Kde je zároveò pilnost, bude úspìch... stejnì dobrý“, a: „Jestli¾e bude nìkdo pracovat tolik, jako já, dosáhne tého¾“.
Bìhem prvních let v Lipsku se narodilo z jeho dvaceti dìtí dalších pìt dìtí, z nich pouze dvì pøe¾ily útlé dìtství.
Mìl ve mìstì, co se hudby týèe, rozhodující pozici, dostal se do styku s význaènými aristokraty. Znamenalo to, ¾e se ponìkud dostal i do politiky, co¾ nìkdy vyneslo nìjaké napìtí mezi ním a mìstskou radou, pøedevším ohlednì vedení školy. Bach jednak mìl studenty uèit zpìvu, ale zároveò s nimi mìl provést jednou týdnì církevní zpìv ve dvou místních kostelích - u svatého Tomáše a u svatého Mikuláše (St. Nikolaikirche), skladby v druhých dvou kostelích byly podle urèitého rozpisu. Byl povinen rovnì¾ uèit studenty latinsky, ale mohl si k tomu zjednat svého zástupce. Bìhem následujících pìti let napsal ka¾doroènì cyklus kantát, z nich¾ se dva cykly bohu¾el ztratily. Zpívaly se pøi nedìlních a sváteèních evangeliích, napøíklad to byl hymnus „Wachet auf! Ruft uns die Stimme“ (Vstaòte! Volá nás hlas - nìkdy se u nás pøekládá jako Proci», proci», lide Pánì) - BWV 645 nebo „Nun komm, der Heiden Heiland“ (Teï pøijï, pohanù Spasiteli) - BWV 659. Ještì si i pøivydìlával i s hudebníky na svatbách a pohøbech. Psal moteta, první rok napsal ka¾dý týden jednu novou kantátu, ale nejvýznamnìjšími díly jeho lipského období jsou mezi velkou spoustou drobnìjších skladeb jeho „Janovy pašije“ (Johannespassion) - BWV 245 a „Matoušovy pašije“ (Mathäuspassion) - BWV 244, z nich¾ pouze „Matoušovy pašije“ vyšly za jeho ¾ivota tiskem.
„Matoušovy pašije“ byly poprvé provedeny na Velký pátek roku 1729. Je to hudba trvající tøi hodiny pro dvoje varhany, dva sbory a dva orchestry. Pøi prvním provedení pøíliš kladnou kritiku neza¾ily - posluchaèùm se nelíbilo teatrální podání. V Lipsku také existovalo duchovní hudební sdru¾ení Collegium musicum (Hudební spolek), kde úèinkovali pøedevším studenti místní slavné univerzity. Dva z jeho døívìjších èlenù se stali významnými hudebníky - pøedevším Georg Phiilipp Telemann, který byl pøi pøijímání na místo u svatého Tomáše prvním Bachovým konkurentem a pak Johann Friedrich Fasch (1688 - 1758). Bach se stal vedoucím Collegia v roce 1729. Collegium musicum mívalo své schùzky v Zimmermannovì kavárnì. Bach mìl zøejmì kávu rád, tak¾e jsou známé i jeho citáty o ní: „Oj! Jak chutná sladká káva, milejší ne¾ tisíc polibkù“. Dokonce pro spolek slo¾il „Kávovou kantátu“ (Kaffee Kantate) - BWV 211.
Kolem roku 1730 vyvrcholila Bachova nespokojenost s hudebním církevním ¾ivotem v Lipsku. Zjiš»oval znaènou hudební neznalost u tìch, se kterými mìl pracovat v tomášském sboru (Thomaschor). Z nedostatku dobrých hudebníkù shánìl Bach hudebníky i odjinud.
Situace se zhoršila ještì více kolem roku 1734, kdy nový svatotomášský rektor chtìl omezit církevní hudbu, ¾e jejich spor dokonce rozhodoval drá¾ïanský soud. Význaèná je z této doby Bachova skladba „Mše h-moll“ - BWV 232, která za jeho ¾ivota nebyla provedena. - Rukopis „Mše h-moll“ pøedvedl Bach v písemné formì r. 1733 saskému kurfiøtovi Augustovi III. (1695 - 1763), který byl v té dobì také polským a litevským panovníkem, a ten mu nabídl místo dvorního královského skladatele.
V roce 1742 vznikly „Goldbergovské variace“ - BWV 988, údajnì skladba pro jednoho drá¾ïanského šlechtice, který nemohl spát a tak mu po nocích hrával Bachùv ¾ák, cembalista Johann Gottlieb Goldberg (1727 - 1756). Roku 1747 jel Bach do Postupimi ke dvoru pruského krále Friedricha II. - u nás známého jako Bedøich Veliký (1712 - 1786), který byl dobrým hudebníkem. Král zahrál Bachovi téma a vyzval ho a aby zamprovizoval na toto téma fugu. Bach zahrál na králùv klavír tøídílnou fugu a pozdìji králi vìnoval „Hudební obìtinu“ (Musikalisches Opfer) - BWV 1079, která sestává z fug, kánonù a tria, na toto královské téma. - Bachova návštìva se uskuteènila v souvislosti s tím, ¾e druhý nejstarší Bachùv syn - Carl Philipp Emanuel (1714 - 1788) se stal na královském dvoøe hudebníkem.
Od roku 1745 pracoval Bach na svém slavném díle „Umìní fugy“ (Die Kunst der Fuge) - BWV 1080, které ale u¾ nedokonèil. V souèasné dobì je toto dílo podrobováno zkoumání. Violoncellista Hans-Eberhard Dentle (*1947), èlen Svìtové akademie umìní a vìd (The World Academy of Art & Science), znalec Bachova díla, který mimochodem nejdøíve vystudoval lékaøství, je pøesvìdèen ¾e „Umìní fugy“ je zobrazením Pythagorových filozofických zásad. Ve ètyøicátých letech osmnáctého století se s dílem Pythagorovým pravdìpodobnì Bach seznamoval.
V roce 1747 se stal Bach èlenem Dopisující spoleènosti hudebních vìd (Korrespondierenden Sozietät der Musikalischen Wissenschaften), zalo¾ené jeho ¾ákem a pøítelem Lorenzem Christophem Mizlerem (1711 - 1778), který objednal malbu nejznámìjšího Bachova portrétu od malíøe Eliase Gottloba Hausmanna (1695 - 1774), uvedeného v úvodu tohoto èlánku.
Kolem roku 1749 ztratil Bach kvùli šedému zákalu zrak, ale i jeho zdraví se zaèalo zhoršovat. Na jaøe 1750 byl na oèi operován, ale operace se nezdaøila. Jeho operatérem byl za svého lipského pobytu stejný britský lékaø, který neúspìšnì operoval i Georga Friedricha Händela, John Taylor (1703 - 1772), kterého ¾ivotopisci znaènì kritizují pro jeho chvástání a pro dìvkaøství. Podle nìkterých pramenù operace dokonce zpùsobila Bachovu smrt. Novìjší prameny uvádìjí jako pøíèinu jeho smrti mrtvici, spojenou se zápalem plic.
Posledním dílem, které Bach dokonèil ji¾ na smrtelné posteli spolu se svým zetìm Johannem Altnikolem (1720 - 1759), který byl Bachovým opisovaèem a vyøizovatelem jeho poslední vùle, bylo chorálové preludium „Stojím nyní pøed Tvým trùnem“ (Vor deinen Thron tret ich hiermit).
Zemøel tiše, v kruhu své rodiny 28. èervence 1750. Jeho hrob je v chrámu svatého Tomáše v Lipsku.
Za svùj ¾ivot napsal asi jeden tisíc ètyøi sta skladeb.
Pìt synù se stalo významnými hudebníky. Byli to vedle ji¾ uvedených Wilhelma Friedmanna a Carla Philippa Emanuela, kteøí v hudbì vynikli, ještì výše uvedený Johann Gottfried Bernard z Bachova prvního man¾elství. Z man¾elství s Annou Magdalenou Bachovou byl syn Gottfried Heinrich (1724 - 1763) sice geniální hudebník, ale byl pova¾ován za ponìkud slaboduchého - do¾il u své sestry Elizabeth Juliane Friedericii (1726 - 1781), která byla man¾elkou Altnikolovou. Významnými hudebníky byli i nejmladší dva Bachovi synové Johann Christoph (1732 - 1795) a Johann Christian (1735 - 1782).
Tak jako u vìtšiny velkých umìlcù se na Bachovo dílo v prvním pùlstoletí po jeho smrti skoro zapomnìlo, aspoò mezi veøejností; zaèalo se objevovat víc a¾ ve století devatenáctém, kdy velcí umìlci byli nadšeni a inspirováni velikostí jeho hudebního odkazu. Zaèalo to Ludwigem van Beethovenem (1770 - 1827), pøes Johannesa Brahmse (1833 - 1897), pøes brazilského skladatele Hectora Villa-Lobose (1887 - 1959) a ruského Dmitrije Šostakovièe (1906 - 1975). Jeho dílo dnes inspiruje i mnoho umìlcù moderních hudebních ¾ánrù.
Konají se rùzné festivaly s jeho jménem, od roku 1950 poøádají v Lipsku na jeho poèest Mezinárodní hudební soutì¾ J. S. Bacha. V Nìmecku pùsobí od roku 1850 Bach Gesellschaft (Bachova spoleènost). V Lipsku je Muzeum a archiv J. S. Bacha. Muzeum je rovnì¾ v jeho rodném Eisenachu. Jak v Eisenachu, tak v Lipsku jsou Bachovy pomníky.