„Mìøítkem naší lidskosti je, jak zacházíme se zvíøaty. Zvíøata se rychle stávají posledními skuteènými obì»mi. Jedinými otroky a jedinou koøistí. Podle zvíøat definujeme èlovìka. Bez zvíøat by nebylo lidstva ani lidskosti. Bez zvíøat bude lidstvo, ale ne lidství.“
Chuck Palahniuk
Teï si uvìdomuji, ¾e jsem vám úplnì zapomnìla pøedstavit svého druhého psího kamaráda! Jmenuje se Ferda a má podobu èistokrevného rotvajlera.
Moc nechybìlo a skonèil s kulkou v ko¾ichu. Jako by za to mohl, ¾e byl jeho pán pìkné kvítko, dr¾el ho v kleci a všemo¾nì ho týral, a¾ zbyla jenom nesnesitelná bolest, co nejde rozkousat, ani vyštìkat, i kdyby by se stokrát sna¾il. A Ferda se nesna¾il stokrát, ale sto tisíckrát. Stále znovu a znovu. Dokud neztratil poslední kousíèek nadìje a bezmála i hlas.
Tehdy mìl ještì jiné jméno. Jeho pán mu øíkal Fredy, podle nìjaké postavy z hororu, co si libovala v zabíjení lidí. Fredy lidi nezabíjel, ani nemohl, celý ¾ivot trávil v nevelké kóji. Na krku mìl silný obojek posetý ostrými kovovými hroty, v oèích vztek a za ním beznadìj.
Kdy¾ díky èetným podvodùm skonèil jeho páníèek ve vìzení, vyvstala otázka, co s psem.
Nikdy nezapomenu na vydìšený výraz mojí kamarádky Helenky, kdy¾ za mnou pøibìhla se slzami v oèích a srdceryvnými vzlyky: „Oni ho zabijí! Oni ho zabijí!“
Pøesnì to toti¾ mìli policisté v plánu. Odbouchnout ho pøes møí¾e jako nìjaké zvíøe.
Pøišla jsem právì vèas. Na trávníku vedle vily, v bezpeèné vzdálenosti od bìsnícího psa, stála trojice policistù v èerných stejnokrojích a vzrušenì se domlouvala, kdo tu bestii oddìlá. Pøítomný veterináø stál ještì o nìkolik krokù dál a jenom èekal, a¾ bude moct mrtvého psa ulo¾it do pytle a odvézt ho do nenávratna.
Do téhle konstelace nakráèela dívka Bianka se svým psím druhem. Griz-Li zaujal významnou pozici vedle skupinky strá¾cù zákona, dívka se vydala rovnou ke kleci s odsouzeným.
To, co se událo v následujících minutách, vypravují s patøiènou dávkou mlèení pøítomní policisté dodnes: „Normálnì nakráèela ke kleci, ta holka jako jako, chvíli tam tiše sedìla, pak øekla pár slov. My ruce na bouchaèkách, posraní a¾ za ušima, a ta holka, osm rokù, nebo kolik, no víc jí urèitì nemohlo být, chápeš to, a ona ho uklidní pár slovy! Vá¾nì nekecám.
Pes ztichl, jako kdy¾ utne, místo toho se ozval pláè. Ta holka plakala, normálnì breèela, pøitom mu poøád nìco tiše øíkala. Pes nic jenom na ni zíral.
Pak se nìco stalo a pes zaèal kòuèet. Holka sáhla na møí¾e, on jí olízal ruku. Pak dala Bianka k møí¾i hlavu a on jí zaèal lízat slzy pøímo z tváøí.
To u¾ bylo pøíliš. Ale neudìlali jsme nic. Z té dívky šel takový, ale takový klid a ten pes byl najednou tak milý, ¾e jsme vùbec neprotestovali, kdy¾ otevøela dveøe a pustila psa ven.
V klidu mu z krku sundala obojek s hroty a pøivázala mu místo nìho obyèejný šátek.Ten druhý pes, Griz-Li jako, na nás pøestal civìt a šel se s ním pozdravit. Pak všichni tøi spokojenì odkráèeli.
Asi bych to popsala trochu jinak, ale tak nìjak to skuteènì bylo. ®ádné hrdinství v tom ale nehledejte. Jenom lásku, pochopení a špetku soucitu.
Pochopit, proè se druhý chová tak, jak se chová. Nesoudit a neporovnávat. Nepøidávat k jeho tí¾i další tíhu. Tøeba tím, ¾e si o nìm myslíme, ¾e je zlý.
Sna¾it se pøiblí¾it. Aspoò o krùèek. A ještì blí¾. A¾ na místeèko, kde jsme všichni spojeni. Tam, v našem srdci. V tom místì není nic ne¾ láska. To místo se jmenuje Vesmír.
Pro mnohé je tì¾ké si pøedstavit, ¾e se celý Vesmír mù¾e vejít do nìèeho tak malého, jako je lidské srdce. Ale srdce není vùbec malé, rozhodnì není nièím omezené, tak jako nemù¾e nic omezit lásku.
Michal Èagánek
* * *
Ukázka z knihy „Bùh jede na dovolenou“, kterou vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE.
https://www.databazeknih.cz/autori/michal-caganek-7940
Zdroj fotografií pro ST: https://www.piqsels.com/cs Zvukový záznam Michala Èagánka - Spisovatel a písnièkáø byl vším mo¾ným, kromì jiného pracoval jako policista, Vyprávìní v rádiu Vysoèina.rozhlas.cz Zobrazit všechny èlánky autora