Od uklízeèky a hereèky po spisovatelku
V tìchto dnech se objevil na kni¾ním trhu další román spisovatelky Blanky Kubešové pod názvem „Kapky štìstí a nadìje“ vydané pra¾ským nakladatelstvím Brána. U pøíle¾itosti vydání této knihy jsem po¾ádal spisovatelku paní Kubešovou o rozhovor, a tak ji blí¾e pøedstavit ètenáøùm SeniorTip, kde autorka také èasto publikuje.
* * *
Na kni¾ních pultech se objevil váš nový román „Kapky štìstí a nadìje“.
Pøed nìkolika dny vyšla pìkná a zajímavá recenze, (http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/5101-kapky-stesti-a-nadeje.html).
Mohla byste, paní Blanko, ètenáøùm magazínu SeniorTip nìkolika vìtami pøiblí¾it, o èem tento román pojednává?
Poté, co probìhla na stránkách nejen tohoto èasopisu ukázka, asi není nutné román zvláš» pøedstavovat. Vyšel k výroèí 2. svìtové války a sleduji v nìm osudy ètyø ¾idovských dívek v Polsku okupovaném nacistickým Nìmeckem.
Kterou svou knihu dnes pova¾ujete za nejlepší?
Nevím, zda za nejlepší, ale za nejpohodovìjší pova¾uji „Vltavìnku“. Ostatnì na té máte, Václave, lví podíl, proto¾e jste se mi o téhle svérázné postavièce ze ®dánì sám kdysi dávno zmínil a odstartoval tak naše další bádání o legendární hrdince od Svatojánských proudù. Vltavìnku jsem psala lehce a souèasnì s radostí, snad proto vyšly tyhle lidské, tragikomické pøíbìhy bìhem pouhých dvou let hned dvakrát.
Která byla pro vás nejnároènìjší?
Jednoduchá odpovìï. Nejvíc nároèný byl v ka¾dém pøípadì mùj román poslední, „Kapky štìstí a nadìje“. Poté, co jsem zaèala zpracovávat autentické a velice sugestivní zápisky ¾idovské dívky, které se ke mnì dostaly náhodnì a velice klikatou cestou, nastala toti¾ opravdová práce: Cílené vyhledávání informací, sbìr písemných podkladù a nové a nové ovìøování z vícera zdrojù. Pak koneènì - zejména na psychiku - nesmírnì nároèné zpracování literární, ve kterém jsem se sna¾ila krok za krokem pro¾ít se svými hrdinkami jejich pøevratné a dramatické osudy.
Nesrá¾ejí vás názory nìkterých ètenáøù, ¾e všechno tohle u¾ znají, ¾e o válce a této dobì toho bylo u¾ dost?
Tomu moc dobøe rozumím. Ne¾ jsem se zaèala zabývat touhle tématikou, byla jsem na tom podobnì. Autentické zápisky mì nejen znovu vtáhly do téhle doby, ale pøesvìdèily, jak je ještì i dnes – a mo¾ná právì dnes - potøeba toto téma znovu otevøít. Hrozba diktátorských re¾imù je stále ¾ivá, stejnì jako demagogie a následné vyu¾ívání a manipulace davu páchajícího zloèiny ve jménu této demagogie. Pøekvapilo mì, kolik mladých ètenáøù hledá koøeny, „jak to zaèalo, jak k nìèemu takovému mohlo dojít“ a kolik lidí naší i té starší generace – vzdor všem svým zkušenostem, anebo právì kvùli nim - má o práci zájem.
Jaké námìty vás oslovují a lákají?
Mám ráda skuteèné pøíbìhy, které jsou všude kolem nás. Sna¾ím se skloubit dokument a fikci a vìtšina mých prací je vlastnì nesmìlým pokusem o memoárovou literaturu.
Kdy¾ tvoøíte, jste k sobì pracovnì nemilosrdná, a to tøeba i na úkor rodiny?
Jestli¾e chci psát zodpovìdnì, pak to ani není jinak mo¾né. Nepíšu, kdy¾ mám chu» a èas, ale kdy¾ celý pøíbìh, celou výpovìï cítím jako naléhavou nutnost, jako nìco, co musí být napsáno. Nejlepší nápady ke mnì chodí v noci. Sdílí je a bdí se mnou i jezevèík Ferda.
Jak vás bere Èeský svaz spisovatelù? Nepoci»ujete, ¾e je k vám, coby k Èešce ¾ijící trvale u¾ mnoho desítek let ve Švýcarsku, tak nìjak diskriminaèní?
Tohle je to poslední, co sleduji. Jistì bych mìla snadnìjší pozici a snadnìjší cestu ke ètenáøùm, kdybych ¾ila doma, ale tady mám rodinu, a tak mi to bylo souzeno.
Nemohu opomenout, ¾e jste jako scénáristka debutovala v ÈT televizním scénáøem Modrý kámen (2004) v re¾ii Víta Olmera a v roce 2006 jste se scénáøem „Pøeplavu i Dunaj“ zapojila do dokumentárního cyklu Luïka Navary „Útìky ¾eleznou oponou“. Zatím Váš poslední byl námìt a scénáø „Bílý støelec“ (2014) https://www.youtube.com/watch?v=S06vYTIWs-g ve spolupráci s Ivou Tajovskou v rámci seriálu Stopy ¾ivota, kteý realizoval re¾isér Tomáš Magnusek. Hlavní roli si v tomto filmu zahrála Simona Postlerová a Jan Tøíska. Byla to zcela jiná práce a jistì bylo nìco, co v ní takzvanì nedopadlo – anebo jinak ne¾ jste si pøedstavovala?
Samozøejmì! Bílý støelec mìl všechny pøedpoklady k tomu, aby se stal celoveèerním snímkem. ®e byl zaøazen do seriálu Stopy ¾ivota, byl jeden z ústupkù, ten nejzásadnìjší, proto¾e tím došlo k silnému zkrácení a okleštìní pøíbìhu, který musel být zhuštìn a o mnohé ochuzen. Pøesto dostáváme velmi pozitiví ohlasy, asi i dík nádhernému a silnému obsazení. V¾dy» Jana Tøísku zaujala role natolik, ¾e kvùli ní pøiletìl z Ameriky.
Pokládáte se za optimistického, pozitivního èlovìka?
To rozhodnì ne. Pøíliš na mne doléhá situace kolem nás a nìkdy se propadám se svými hrdiny do jejich beznadìjí. V¾dycky je tu ale mùj mu¾, který mi podá pomocnou ruku a vytáhne mì na svìtlo.
Kdy jste pro¾ívala nejhezèí období vašeho ¾ivota? A naopak, co bylo pro vás nejt쾚í?
Tì¾ká období støídají období lehká. Oboje souvisejí s exilem. Tady se narodily moje dcery a bezesporu mi mateøství a dìti pomohly pøekonat poèátky exilu a pocity vykoøenìní, strach, ¾e domov a své blízké u¾ nikdy neuvidím. To byla nejt쾚í doba temna, jakou jsem pro¾ívala.
Mìla jste nìkdy pøi své literární tvorbì nìjakou krizi, nebo nìco jako kocovinu?
V tom se nevymykám z øady jiných autorù. Krize, pocity prázdnoty nebo ztroskotání se u mne dostavují pravidelnì s ka¾dou dokonèenou prací.
Èím jste si pøála být v dívèím vìku? Bylo psaní odjak¾iva vaším snem, anebo jste chtìla být nìkým úplnì jiným?
Aèkoli jsem od dìtství vnímala krásu èeské øeèi a odjak¾iva byly mým nejvìrnìjším pøítelem knihy, tu¾ka a papír, napadaly mì všechny jiné profese od uklízeèky a hereèky a¾ po lékaøku. V èeštinì jsem nijak nevynikala a paní profesorka by se jistì zhrozila, kdyby jen tušila, èím budu.
Máte pocit, ¾e jste na vrcholu své literární tvorby, nebo ¾e ještì vás nìco ve psaní mimoøádného èeká?
O tom, ¾e u¾ nebudu psát, ¾e je to moje práce poslední, ujiš»uji svoji rodinu pravidelnì. Dám se pøekvapit.
Existuje nìco, z èeho máte strach, a» u¾ v osobním ¾ivotì anebo v profesi spisovatelky?
Mám strach z budoucnosti jako takové, z toho, co èeká naše dìti. Jen¾e ka¾dá doba mìla svoje – a ne právì malé – problémy a pøíští generace se s nimi bude muset vypoøádat, podobnì jako to udìlali i naši dìdové.
Kde získáváte energii ke psaní, neboli co je vaší hnací silou?
S inspirací se dostavuje i energie, o které èlovìk pøedtím nemìl zdání.
Nedávno jste se vrátila z Prahy, kde jste se zúèastnila Kni¾ního veletrhu. Jak to na vás všechno zapùsobilo a co vaši ètenáøi?
Jela jsem na veletrh na pozvání ÈD, promítání Èeských koøenù a besedu s hosty. Nakonec se z toho vyklubala malá autogramniáda jak v ÈD, tak v nakladatelství Brána, ve kterém vyšel mùj poslední rukopis. Navázala jsem nová pøátelství a pøivezla si kufr knih. Setkání se ètenáøi mì v¾dy nadlouho nabije energií.
Taky máte pocit, ¾e lidem mladým, zdravým a dravým dnes patøí svìt?
Naše doba klade dùraz na pomíjivé hodnoty. Jakoby hodnota èlovìka klesala s jeho ztrátou zubù a vypadalými vlasy. Neškodí si obèas pøipomenout, ¾e právì tito lidé dávají ¾ivotu jeho pestrost.
Vím, ¾e máte osm vnukù. Kde nacházíte èas pro svou rodinu a vùbec - jak všechno staèíte?
V rodinì mám pevné zázemí. Mùj mu¾ se umí postavit k jakékoli práci a je mi obrovskou pomocí i oporou.
Prozradíte ètenáøùm ST plány do budoucna?
Moje pracovna je plná poznámek, nedokonèených povídek, nerealizovaných scénáøù... Ráda bych se tím prokousala, uspoøádala nebo vyházela, aby dìti jednou nemusely na odpad pøistavit kontejner.
Èasto navštìvujete svou rodnou Prahu. Vidíte nìjaké zmìny?
Nejen Praha, ale celá ÈR jako kdyby se vyloupla ze skoøápky nìjakého zakletého oøíšku pro Popelku. Ka¾dé mìsto a mìsteèko, ka¾dá ves neuvìøitelnì prokoukly. Opravují se památky a zmizela lešení. V¾dy kdy¾ po èase pøijedu, tak obdivuji, jak Èechy zkrásnìly.
Cítíte hrdost, ¾e jste Èeška, máte vùbec pocit nìjaké èeské, národní výjimeènosti?
Samozøejmì! Ne¾ijme jen a jen negativními zprávami, jen a jen politikou. ÈR nejsou jen aféry a korupèní skandály. Úspìchy Èechù ve svìtì se nezastavily u lodního šroubu a kontaktních èoèek, jen se o nich nemluví. Neptejte se mì, proè se tolik hovoøí o primátu v konzumaci piva a ne tøeba o prvenství v zavedení bezdrátového kardiostimulátoru pøímo do srdce, já to nevím. Nechápu, proè nám média vnucují o sobì co nejhorší obraz. Nepøi¾ivujme ho. Pracujme radìji ka¾dý na sobì, zbavme se závisti a nauème se radovat z drobných úspìchù i z úspìchù druhých. A být na nì hrdí.
Na závìr bych vám rád podìkoval za rozhovor a popøál vám mnoho inspirace do další práce.
Václav ®idek
* * *
Knihy Blanky Kubešové:
Deník Leošky Kutheilové (1987, pod titulem Od školy se práši, 1993) - Romance pro ®or¾ínu (1985, pod titulem ®or¾ína, 2008) - Koèièí dla¾ba (1988 a 1991) – Horror Hill (1995, pod titulem Brácha Jerry, 2009) - Perlový svìt (1996) - Èerná v bílé (2. cena Kni¾ního Klubu, 1999) - ®abky na vodì (2000) - Vltavìnka (2004 a pod souhrnným názvem Vltavìnka a Mùj otec s velkým O, 2006) - Kolja... to neznáte mého psa (ve spoluautorství s Václavem ®idkem a kolektivem autorù, 2004) - Baletky v modrém (2011) - Nevìsta z Filipín (2014) - Kapky štìstí a nadìje (2015)
* * *
Zobrazit všechny èlánky Blanky Kubešové
Zobrazit všechny èlánky Václava ®idka