Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Drahomíra,
zítra Èenìk.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ivan Kolaøík – rozhovor
 
Proto¾e Ivan Kolaøík odpoèívá a relaxuje na své chatì, upozornil nás alespoò na rozhovor, který poskytl redaktorce Pozitivních novin. Rozhovor je zajímavý, jako nakonec vše od Ivana a o Ivanovi a zde je k pøeètení:
 
Ivan Kolaøík – Iveta Kollertová: „Ivane, s tebou je sranda jak s gumovým hovnem!“
 
Mé ka¾dodenní popíjení horké kávy je rituálem, spojeným se ètením nových i starších èlánkù na Pozitivních novinách.
Kolik osudù a zá¾itkù se zde skrývá. Leckdy bolestných s humorným podtextem, jindy ironických èi úsmìvných. A právì ty úsmìvné jsou pohlazením k rannímu moku èerné barvy.
Osvìdèeným optimistickým regulátorem jsou èlánky Ivana Kolaøíka. Ten poslední s názvem „Moje setkání s královnou“ probudil nejen chu» do nového dne, ale i zvìdavost. Kdopak je ten, kdo se mohl poklonit královnì Elizabetì a podívat se jí zpøíma do oèí?
Nedalo mi to a poprosila jsem Ivana Kolaøíka o rozhovor. Nebudu popisovat všechna slova, která mezi námi prošla, nedá se to, za prvé mne Ivan víceménì ke slovu nepustil, za druhé pøeètìte si sami o jeho lásce k cyklistice, rodinì, k vlasti, která jej pøijala za vlastní.
A zcela jistì pochopíte, proè jsem tak pyšná, ¾e Ivana mohu nazývat svým novým pøítelem.
 
Tedy, milý pøíteli, moje první otázka se na první pohled zdá prostá, ale pro mne je nesmírnì dùle¾itá. Co se ti vybaví pøi vyslovení slov jako je svoboda, nezávislost a štìstí?
 
Milá Ivetko, pokusím se odpovìdìt na tvoje záludné otázky. Slovo “svoboda” je kromì slova “¾ivot” a “štìstí” významovì to nejdùle¾itìjší slovíèko v mé, po ètyøiceti letech ¾ivota v cizinì, velice chatrné èeské slovní zásobì.
Jako mladý chlapec, kdy jsem ještì ¾il v tehdejším Èeskoslovensku, svoboda pro mne znamenala všechno smìrem na západ. Svobodu jsem ji¾ od mlada spojoval s demokracií, a tudí¾ s nìèím, po èem jsem jako èlovìk, ¾ijící v nesvobodì, kde byla komunistickým re¾imem pošlapávána základní lidská práva, silnì tou¾il.
 
Svoboda pro mne znamená svobodné ¾ití. I kdy¾ se nyní vyjádøím v ošuntìlé frázi, svoboda je “¾ivot bez okovù.” Znamená to mít mo¾nost se v mezích svých mo¾ností plnì a dùstojnì realizovat jako èlovìk na této planetì a to jak po stránce spirituální, tak po stránce profesionální. Jinými slovy, svoboda èlovìku zaruèuje nejzákladnìjší demokratické svobody jako napøíklad svobodu vyznání, slova, podnikání a výkonu povolaní, ani¾ by ti re¾im pøistøihl køidélka. Za svobodou jsem odešel prakticky pøi první pøíle¾itosti, která se mi v ¾ivotì naskytla - v roce 68 po vpádu spøátelených armád, kdy bylo nabíledni, ¾e je svobodì v naší zemièce od roku 1945 u¾ podruhé odzvonìno.
Pøi pøíjezdu do Austrálie jsem dýchal svobodu plnými doušky a ve svobodì jsem nalezl štìstí. Vìøím, ze èlovìk musí být pøipraven umìt se za svobodu bít, musí ji chránit, proto¾e svobodu lze pìknì rychle ztratit. Bude to znít jako paradox, ale i ve svobodné zemi jako je Austrálie, je v souèasné neutìšené dobì, kdy se, podle slov prezidenta Bushe, vede válka proti teroru, nutné svobodu v urèitých smìrech omezit. Právì proto, abychom si svobodu zachovali.
Obèané jsou si toho dobøe vìdomi a omezovaní svobody se nepøíèí, proto¾e chápou, ¾e jednou ztracená svoboda se tì¾ko nahradí.
 
Svoboda se samozøejmì dá chápat také v jiných, ne tak zcela vá¾ných souvislostech.
Ale pøece…
Ruku na srdce…
Po ètyøiceti letech man¾elství obèas uvítám novì nabytou svobodu, kdy¾ man¾elka na týden odjede za vnouèátky. V tìchto ne pøíliš èastých pøípadech si zrovna tak vá¾ím novì nabyté, leè tuze krátké svobody, jako svobody politické. Po omezenou dobu bez man¾elky si zkrátka a dobøe mohu dìlat to, co se mi zlíbí. To, co jinak dìlat nemohu. Proto¾e by byl prùšvih a oheò na støeše. Tìchto svobod si nesmírnì vá¾í snad ka¾dý chlap. A jistì i ka¾dá ¾enská. A tak to nìjak o té svobodì je.
 
Kdy¾ u¾ mluvíme o svobodì, myslím, ¾e je ohromnì dùle¾ité si uvìdomit, ¾e svoboda není nikdy úplná. ®e si zkrátka a dobøe nemù¾eme libovolnì dìlat, co se nám chce, co si zamaneme. ®e i ve svobodì se øídíme lidskými pravidly.
Kdy¾ jsem v roce 1990 poprvé opìt navštívil rodnou zemi, nestaèil jsem se divit, jak lidé nedokázali pochopit, ¾e i ve svobodné, demokratické zemi není svoboda úplná. Jak se ve sdìlovacích prostøedcích vedly sáhodlouhé debaty o tom, ¾e svoboda neznamená, ¾e si mù¾e obèan dìlat, co chce bez ohledu na spoluobèany a na zákony jako takové…
 
Nu, a copak si pøedstavuji pod slovíèkem “nezávislost?”
 
Bez váhání a jedním dechem odpovím: “Dùchod”.
Nebo» ji¾ nejsem závislý na denním docházení do práce, kdy bych radìji byl zakutlán v teple peøinì nebo se opaloval na zlaté plá¾i pod zelenou palmou. Kdy nemusím vykonávat pracovní, které se mi nelíbí nebo se kterými nesouhlasím. Kdy nemusím poslouchat pøíkazy nadøízených, o kterých dobøe vím, ¾e jsou mamlasové. Kdy nejsem prakticky na nikom pøímo závislý. V dùchodu si mohu dìlat, opìt v mezích zákona a s ohledem na bli¾ní, co chci.
Navíc si kliïánko mohu pustit pusu na špacír, veøejnì kritizovat politiku vlády a vlastnì kohokoliv, ani¾ bych se kvùli tomu dostal do maléru. Avšak, musím se pøiznat.
I v nezávislém dùchodu jsem vlastnì hodnì závislý. A to pøednì na ¾enì Mánì, která se o mne krásnì stará, a kdyby se v tìchto pøípadech dávaly nìjaké medaile, tak bych ji bì¾el navrhnout. Po ètyøiceti letech man¾elství jsem toti¾ tak zpohodlnìl, ¾e bez starostlivé Máni nedoká¾i existovat. Vaøit umím tak ještì chleba s máslem a hoøèicí. A hbitì dodávám, ¾e si umím udìlat buøta s cibulí, tláèu nebo si na barbeque usma¾it biftek.
Ale jinak tvrdì zastávám názor, ¾e v man¾elství neexistuje ¾ádná nezávislost, ale pravý opak. Proto také doufám, ze odejdu do vìèných loviš» pøed ¾enou Máòou, proto¾e kdyby tomu bylo naopak, tak bych zahynul hlady…
 
Štìstí je ®ÍT!
Štìstí je být bez neduhù, obklopen lidmi, které mám rád, se kterými se cítím dobøe. Jsem š»asten za ka¾dé nové ráno.
Štìstí nalézám hlavnì v pøírodì, v opuštìné krajinì bez lidi, kteøí ji devastují odpadky a kteøí ruší moje štìstí hlasitou mluvou. Pohled na azurovou oblohu a nedozírné zlaté plá¾e, omývané bílými vlnami Pacifiku, mne naplòuje hlubokým pocitem míru a štìstí zároveò.
A» se sna¾ím sebevíce nebýt materiálnì zalo¾eným èlovìkem, moc se mi to nedaøí a koupì nového auta mì naplní zrovna takovým štìstím jako koupì nového karbonového kola, i kdy¾ si uvìdomuji, ze toto štìstí je záludnì pomíjivé. Oproti štìstí být s rodinou a kamarády, kterým mù¾eme dùvìøovat.
Rodinné štìstí je vìtšinou trvalé.
Pokud vám man¾elka nevynadá, ¾e zase moc pijete, nezouváte si doma boty nebo koukáte po lehce odìných mladších ¾enách. To pak se štìstí zvrhne pìknì rychle v neštìstí,  jenom kdy¾ sekáte delší dobu dobrotu, tak se pomalouèku - polehouèku zase nastolí štìstí, jaké má být.
Rodinné štìstí ka¾dý rok nacházím v kruhu rodinném u vánoèního stromeèku, pokud ho však naneštìstí svíèièka nezapálí a barák vám nelehne popelem. Ale jak øíkám - štìstí je ¾ít a ¾ít ve svobodné, krásné zemi jako je Austrálie. A kdy¾ se vám podaøí bìhem meditace pohrou¾it se do sebe natolik, ¾e se spojíte s vlastním JÁ, naleznete to pravé štìstí. O to se pokouším ji¾ 25 let. Neøíkám, ¾e bezvýslednì, ale takto nalézt štìstí by se mìlo daøit vícekrát…
 
Tak do kolen jsem se mockrát v ¾ivotì tedy nedostal.
Snad jenom po tì¾kých cyklistických závodech, pøi kterých jsem se tak znavil, ¾e nejenom mne neunesly nohy, kdy¾ jsem z kola slezl, ale veèer, místo výkonu man¾elských povinností, jsem poka¾dé usnul jako špalek.
Do kolen jsem nadšením, nikoli únavou snad padnul doopravdy jen jednou.
To kdy¾ jsem dostal oficiální oznámení od guvernéra Austrálie, ¾e mi bylo udìleno vysoké státní vyznamenání - Order of Australia Medal (OAM) souèasnì s otázkou, jestli jsem vyznamenání ochoten pøijmout. To jako ne¾ se návrh pošle naší královnì Elizabetì ku schválení. Proto¾e, kdybych se èirou náhodou rozhodl øád nepøijmout, tak by byl malér a královna se nesmí mást.
Já však nikoho nezmátnul, medaili jsem s velikánskou radostí pøijal a teï se s ní pyšním. Bohu¾el ji mohu na hrudi vystavit jenom pøi výjimeèných pøíle¾itostech, èili málokdy. Co¾ mne mrzí, proto¾e kdy¾ má èlovìk medaili, tak si vás lidé nìjak více vá¾í. Co¾ mne pøivádí k tomu, ¾e by si vás lidé mìli vá¾it za to, co pro komunitu dìláte a jak se na tomto svìtì chováte ne¾ za kus pozlaceného ¾eleza.  
Jinak do kolen bohu¾el nechodím.
Obèas na nì v zoufalství padnu, ale to jenom kdy¾ na ¾enì Mánì škemrám bankovky na pivo nebo na nìjaké drahé hejblátko na kolo…
 
Po této naprosto vyèerpávající odpovìdi jsem se dívala na písmenka pøed sebou, která na»ukaná na klávesnici vypadala tak obyèejnì, ale jejich síla zpùsobila mé vlastní zamyšlení nad sebou a svým pojmem štìstí. Pro nìkoho je to nový domek, narození dítìte nebo jen kvìtina, podaná v tu pravou chvíli. Hýèkáme si to naše štìstíèko, nezávislost a svobodu dostateènì?
 
Nadechla jsem se a pokraèovala v otázkách:
 
Vím o tobì, ¾e máš za sebou studium na universitì, procházel ses mezi knihami v knihovnì a finále svého „aktivnì pracovního ¾ivota“ zakotvil u policie.
Tìch èlánkù, vysvìtlujících všechny etapy tvého dosavadního ¾ivota, je víc ne¾ dost, vezmeme to tedy z jiného soudku.
Pro mne je štìstí pøedevším zdraví a jakási samostatnost a potøebnost, zajisté mám jiný úhel pohledu a co jinému pøipadá jako samozøejmost, je pro mne pøání a sen. Zmínil ses o pøírodì, o volnosti… zùstaòme u ní.
Slovo pøíroda navozuje pestrobarevnost. Nemyslím tím pouze pøedstavu dalekých plání, kde koòùm vlají høívy, kopyta se dotýkají zelené trávy, modré nebe s malými nadýchanými mráèky zve do dálek. Nemyslím tím ani zlaté plá¾e s nakadeøenými vlnkami a vzdáleným obzorem, který je zrù¾ovìlý zapadajícím sluncem. Vím, ¾e ty doká¾eš v nìkolika vìtách popsat nádheru kolem sebe od køídel kormoránù po malého kovovì modrého brouèka, který spìchá pod lístek, aby se skryl pøed kapkami deštì. Já myslím nìco jiného.
Ty a barevnost, pestrost povah? Jakými lidmi se rád obklopuješ, s kým zajdeš na pivo (øádnì chlazené), ke komu zajdeš, aby sis uchlácholil bolavou dušièku a kdo nebo co tì nejspíš rozesmìje?
 
Èím je èlovìk starší, tím se mu zu¾uje okruh pøátel.  Ne, ¾e by náhle pøedèasnì odcházeli z tohoto svìta. Spíše se okruh vytøíbí natolik, ¾e zùstává hrstka ryzích pøátel – kámošù, které bìhem èasu èlovìk dobøe pozná a kteøí za tu dobu osvìdèili.
Zde poukazuji na lidi, kteøí pro mne nìco znamenají, v jejich¾ spoleènosti je mi dobøe, proto¾e vím, ¾e je na nì spolehnutí, ¾e mi nesvedou ¾enu Máòu, ¾e jim mohu otevøít srdce, jich¾ bych se musel obávat, ¾e mne nìkdy zradí: jsou to prostì kamarádi, kteøí jsou rozumovì i emocionálnì na více-ménì stejné rovinì jako jsem i já, jsou to lidi dobøí, kteøí ti v ¾ivotì nìco pøinášejí a kteøí naopak od tebe nìco do ¾ivota dostanou. Zkrátka a dobøe, jsou to lidé, kteøí náš ¾ivot obohacují. Osobnì jsem zjistil, ¾e právì takové pøátelství se utvoøí v mládí, ba v dìtství.
Dodnes poèítám mezi malou hrstièku pravých kamarádù pár klukù (dnes samozøejmì dìdkù) z gymplu, z dìtství a z dob závodìní na kole. I pøes ú¾asnou zemìpisnou vzdálenost jsme si poøád blízcí. A i kdy¾ samozøejmì nemù¾u jen tak k nim zaskoèit na pivo, ka¾dý email, ka¾dý rozhovor po skypu mì udìlá š»astným. Tohoto kamarádství si hluboce vá¾ím. Zrovna tak jako nìkolika pravých kamarádù, které mám tady.
 
Èlovìk se v lidech bìhem ¾ivota trpce zklame.
Kdysi, vlastnì tomu není zas tak dávno, jsem si bláhovì myslel, kolik mám kamarádù v práci. Hlavnì u policie. Samozøejmì, ¾e to nebyli ¾ádní opravdoví kamarádi. Byli to obyèejní kolegové, kteøí kalkulovanì a prohnanì vyu¾ívali mého pøátelství k osobním úèelùm. Kdy¾ si èlovìk toto uvìdomí, zùstane hoøkost v ústech. Tito „kamarádi“ však dávno zmizeli ze scény a zùstala jen hrstièka tìch ryzích, se kterými v¾dycky pivko chutná, i kdy¾ je tøeba ohavnì teplé.
 
Pak zbývají známí.
Tìch má èlovìk v¾dycky moøe. Jsou to lidé, se kterými se vidíš jednou za uherský rok, lidi, se kterými, kdy¾ se louèíš, tak si obyèejnì slibujete, ¾e si rozhodnì musíte zavolat a brzièko se vidìt. A pøitom víte moc dobøe, ¾e ani vy, ani oni telefon nezvednou…
 
Jsem starý morous. Ne¾li chodit na dýchánky ke známým, radìji jsem sám. Vùbec nechápu, co lidi vidí v neustálých návštìvách, kde èlovìk pøes hluk stejnì nic neslyší a kde se vedou pøevá¾nì hlavnì plytké øeèi.
Ne, ¾e bych snad nedovedl mluvit blbosti o nièem, ale èím dále tím více mne to nebaví. Je to ztráta èasu, který mù¾e èlovìk vyu¾ít mnohem produktivnìji. Dám pøednost být sám v pøírodì.
Vùbec mne stále více a více baví být sám. Je to do jisté míry zpùsobeno meditaèní jógou, kterou s man¾elkou intenzivnì dìláme u¾ dobrých 25 let. Pohrou¾eni se do sebe samého, do vnitøního JÁ, je ú¾asná vìc. Zrovna tak jako rychlá jízda na kole, kdy se dostanu do stavu podobnému  hluboké meditaci. A tak èert vem nic neøíkající návštìvy.
Vím, ¾e se moje chování ¾enì nelíbí – vyèítá mi, ¾e se straním spoleènosti. Ano, trochu se straním. Vím však dobøe proè.
 
Kdy¾ na mne padnou chmury, tak bolavou dušièku uchlácholím sám meditací. Samozøejmì, ¾e si o vìcech, které mne trápí, otevøenì promluvím se ¾enou. Jsou však v ¾ivotì vìci, které vlastní ¾ena nemù¾e pochopit.
Zrovna tak jako ¾enská potøebuje ¾enskou na prodiskutování rùzných zále¾itostí, tak chlap potøebuje chlapa, proto¾e je to zase jenom mu¾, který dovede vìci pochopit z jiné stránky ne¾ ¾ena. To je asi ono, proè nesmím se ¾enou chodit na schùzky „babince“.
Dìdkové nejsou vítáni! A já bych hroznì rád chtìl být moucha na zdi a poslouchat, o èem si ¾enský asi povídají. Urèitì to bude o nemravnostech, i kdy¾ tvrdì zatloukaj. Ale, co já vím…?
 
Kdy¾ jsem byl mladší, tak jsem se dovedl smát èasto. Hlavnì pitomostem. Èím je èlovìk starší, tím ménì se smìje. Proto¾e na svìtì kolem nás toho zrovna moc k smíchu není. Spíše naopak. Ale i teï si vychutnávám tøeba chytré slovní høíèky.
Jako napøíklad: „Po trávì se nechodí, po trávì se smìje!“ Nebo: „Všude dobøe, doma man¾elka!“
Èeština je na tyto blbùstky fantastická a dovede rozesmát. Mám rád èeský a britský humor. Mám rád, kdy¾ si nìkdo dovede dìlat srandièky ze sebe samého. Anglièani jsou na to mistøi. Amerièani se berou moc vá¾nì. Nesnáším humor americký, kde si myslí, ¾e je hroznì smìšný, kdy¾ se navzájem kopou lidi do zadnice. Ale pøi takových televizních inscenacích jako je nezapomenutelný britský seriál „Fawlty Towers“ se dovedu tak smát, ¾e se mi kutálejí slzy po tváøích. Mám rád pøízemní humor. Moc rád jsem koukal na èeský televizní seriál „Hospoda“. To bylo, paneèku, ze ¾ivota. Tak se v hospodì lidé chovají, takové nesmysly se v hospodì kecají a tolika piva se tam taky vypije. Prima!
 
Ètenáøi mých fejetonù si myslí, ¾e musím být samá legrácka. Jednou nìkdo dokonce prohlásil: Ivane, s tebou je sranda jak s gumovým hovnem!“  Dovedu si ¾ivì pøedstavit, jaká musí být s touto hraèkou ú¾asná legrace. A tak jsem výrokem poctìn.
Ano, srandièky dodnes dìlat dovedu. Co si budeme namlouvat. Kdy¾ chci a je k tomu pøíle¾itost.
Ale jak øíkám, dnešní svìt je tak smutná zále¾itost, ¾e humor èlovìku nìjak dochází.
A proto si myslím, ¾e Pozitivky hrají ve spoleènosti dùle¾itou úlohu.
A smekám klobouk pøed všemi tìmi lidmi, kteøí tyto výborné noviny, které nám pøinášejí dobrou náladu, nezištnì dìlají. Myslím si, ¾e je to sakramentsky zapotøebí! Jinak by nám zbyly jen oèi pro pláè. To je také dùvod, proè se sna¾ím svými fejetony udìlat lidem dobrou náladu. Humor je koøením ¾ivota. Kdy¾ ho úplnì ztratíme, tak to mù¾eme rovnou zabalit.
A to pøece nechceme, ¾e?
 
Pousmáli jste se?
Já doufám, ¾e ano, proto¾e uznávám, co slovo to perla ukrytá v pootevøené škeblièce vyta¾ené ze dna moøe. Pøedstavivost mi pracuje naplno a v duchu vidím Ivana, jak se prochází mezi klokany, popíjí studené pivko a rozdává druhým tak potøebný humor a smích. Nechce se mi konèit, ale je na èase trochu bilancovat. Ka¾dý by si mìl obèas najít koutek (je jedno, jestli v lese nebo na plá¾i) a zamyslet se nad tím, co se mu povedlo a co lidovì øeèeno zpackal. A je nasnadì moje poslední otázka:
 
Milý pøíteli Ivane, jsi spokojený se svým dosavadním plodným ¾ivotem a co plány do budoucna?
Jak jsem tì poznala, tak u baèkor a kamen to nebude…
 
Není to pouhá fráze, ¾e ¾ivot ubíhá jak voda. To je prostý fakt. Smutné na této skuteènosti je, ¾e zatím, co i pamatuji nejmenší detaily i vìci, které se v mém ¾ivotì odehrály øeknìme pøed ètyøiceti lety, nepamatuji si, co jsem mìl vèera k veèeøi.
To je však údìl nás dùchodcù. No, èlovìk bilancuje se ¾ivotem na prahu smrti.
Mì je teprve 62 let, a i kdy¾ mi ochabují svaly a narùstají prsa, za která by se nemusely ani krasavice hanbit, trápí mne více a více staøeckých neduhù a bez odpoledního spánku nedám ani ránu, do hrobu se ještì nechystám.
A tak bilancování???
Nevím.
Kdy¾ však nedáš jinak…
 
Kdy¾ se poohlédnu na to, co jsem v Austrálii dokázal, tak si myslím, ¾e se nemám za co stydìt. Je mi však nepøíjemné se holedbat vlastními úspìchy. Staèí øíci, ¾e jsem jako emigrant nìco pro svou novou zemi a spoleènost u¾iteèného udìlal.
Austrálii jsem nesmírnì vdìèný za to, jak nás pøijala do své náruèe. Jak nám udìlala první krùèky co mo¾ná nejsnadnìjší. A proto mne tìší, ¾e jsem to mohl této ú¾asné zemi odvést.
Napøíklad jsem byl prùkopníkem knihovnických slu¾eb pro pøistìhovalce.
Toto odvìtví knihovnictví je od dob, kdy jsem ho zde zaèal, tedy asi od roku 1975, nyní zcela samozøejmou, integrální souèástí knihovnických slu¾eb v Austrálii.
Zrovna tak jsem v Austrálii rozvinul specializovanou policejní práci namíøenou na pøistìhovaleckou problematiku. To jsem zaèal v roce 1982 jako vùbec první policejní poradce pro etnické otázky v Austrálii. A podobnì jako v oboru knihovnictví, tak i na poli policejních slu¾eb je toto nyní integrální souèástí ka¾dé policejní organizace v této zemi.
O tìchto vìcech se zmiòuji jenom proto, abych ilustroval, ¾e jsem š»astný, ¾e jsem Austrálii mohl svým zpùsobem oplatit to, co nám poskytla v dobì, kdy se naše rodná zemì dusila pod komunistickým jaømem...
Do dùchodu jsem odešel pøi první mo¾né pøíle¾itosti, kdy mnì bylo pouhých 55 let. Domníval jsem se, ¾e jsem Austrálii splatil svùj dluh a ¾e nastal èas radovánek. Stres, spojený Austrálii splatil svùj dluh a ¾e nastal èas radovánek. Stres, spojený s výkonem práce, náhle pøestal.
A zaèal nový ¾ivot, kdy si koneènì mohu dìlat vìci, na které døíve nebyl èas. Tøeba takové malièkosti, pøímo blbùstky, které však èlovìku osladí ¾ivot, jako napøíklad nemuset ráno vstávat do nepøíjemného poèasí a trávit hodiny v autì bìhem špièky na cestì do práce. Jezdit do pøírody, poznávat nové krásné vìci a nemyslet na problémy, spojené s prací.
Moc rád bych cestoval.
Samozøejmì, ¾e se chci opìt po deseti letech podívat do Èeska. Ale nejenom tam. Na svìtì
je mnoho ú¾asných zemí s ú¾asnou kulturou, které by stály za vidìní. Rád bych se podíval do Ji¾ní Ameriky. Magické kouzlo má pro mne Asie a hlavnì Indie se svojí hlubokou spiritualitou.
A hroznì rád bych køí¾em krá¾em procestoval zemi nejú¾asnìjší, zemi milovanou – Austrálii. Vím, ¾e se asi opakuji, ale pro mne znamená vrchol štìstí být na osamìlé zlatobílé plá¾i. A tìch je tu nepøeberné mno¾ství
A tak doufám, ¾e mi tyto sny zdraví a finanèní prostøedky, kterých dùchodce nikdy nemá dost, dovolí splnit.
 
Jinak bych chtìl pokraèovat ve psaní fejetonù.
Jen doufám, ¾e mi nedojde dech, inspirace. Rád píši o vìcech všedních, o kterých by lidi snad ani psát nenapadlo. A rád píši s notnou dávkou nadsázky. Mùj cíl je vykouzlit úsmìv na tváøi ètenáøe. Musím øíct, ¾e bych byl š»astný, kdyby se našel vydavatel mých fejetonù.
Avšak, kdo ví?
Je nabíledni, ¾e v dùchodu mù¾e èlovìk duševnì zakrnìt. ®e se z nìho pouhým rybaøením, golfem, cyklistikou nebo vysedáváním u piva s jinými dùchodci mù¾e stát duševní naháè. Øíkám tomu „Bistra“. Tak aby mne "Biafra"  nepostihla, hroznì rád bych opìt pøednášel na policejní akademii nebo univerzitì, jako jsem to dìlával døíve. Intelektuální zapojení má na èlovìka blahodárný úèinek. Zrovna tak jako to, kdy¾ je obklopen mladými lidmi a studenty. Vím, jak jsem duševnì pookøál, kdy¾ jsem nedávno mìl mo¾nost dát pøednášku…
Kdo ví, tøeba se stane zázrak a nìkdo z mých døívìjších „kamarádù“ u policie mi nabídne místo lektora. Slibovali mi to pøece, kdy¾ jsem odcházel do penze…
 
Já snad jen dodám malou doušku, Ivan není penzista a dlouho jím ještì nebude. Dùvod je jednoduchý a do oèí bijící. Ten, kdo má mladé srdce a mladý náhled na svìt, není nikdy starý v pravém slova smyslu. Pevnì vìøím, ¾e se s Ivanovým vyprávìním budeme setkávat na Pozitivních novinách nadále a za sebe mám jedno pøání spojené s podìkováním:
Ivane, pøíteli, pøeji vítr v zádech pøi cestách na kole, pøeji mnoho inspirace pøi dalším poznáváním nejen naší nádherné zemì a nech si chutnat u vychlazeného piva.
Dìkuji ti za rozhovor i pøátelství. 


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.10.2008  11:09
 Datum
Jméno
Téma
 18.10.  11:09 Iveta Kollertová Ivan
 14.10.  23:05 Václav
 14.10.  07:19 Ludmila fejeton
 13.10.  20:33 Rù¾ena
 13.10.  20:06 Mila
 13.10.  13:11 wiki
 13.10.  10:31 Kopøiva. Díky