Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Neobyèejná setkávání s Eduardem Ingrišem

Svého èasu, ještì za hluboké totality, bývaly na naší škole v Jihlavì ve velké oblibì školní zájezdy. Tìšili jsme se na nì jako nemluvnì na dudlík, proto¾e to pro nás znamenalo nejen vyhnout se jednomu dni vyuèování, ale také za¾ít dobrodru¾ný výlet nìkam na hrady a zámky a do vzdálených mìst, kam jsme se normálnì nedostali. A také se trochu vyøádit a zazpívat si po cestì v autobusu spoustu písnièek. Byly to hlavnì ty trampské a nesmìla mezi nimi nikdy chybìt „Niagára".

A ta se mi líbila nejvíc. Jednou mi to nedalo a zaèal jsem se ptát zbìhlejších kamarádù, kdo vlastnì tuhle krásnou písnièku slo¾il. Dostalo se mi pouèení, ¾e autorem písnì je Eduard Ingriš, který ¾ije kdesi v Americe. No samozøejmì, autor Niagáry je urèitì nìkde blízko své milované øeky. V takové dálce dálek, ¾e ho urèitì nikdy nepotkám. A pøál jsem mu to, proto¾e realita v totalitní komunistické zemi nebyla vùbec veselá, dìly se tady vìci, se kterými jsem se nemohl v duši srovnat, pøesto¾e moje maminka mne k tomu v mém zájmu nabádala. ONI tu byli a tvrdili, ¾e budou tomuto národu a této zemi vládnout ještì alespoò tisíc let.

Koneènì po mnoha marných bojích, mi bylo jasné, ¾e s NIMI v této zemi ¾ít nemohu a nechci a ¾e musím uprchnout. Nakonec se mi to v roce 1984 podaøilo a já se pak po roce a mnoha prùtazích v Jugoslávii a Rakousku ocitl koneènì za oceánem na západì Spojených státù v nádherném San Francisku.

Krajané, které jsem tady potkal, mne informovali o èeských bohoslu¾bách, které se tehdy konaly na pùdì zdejší univerzity. Samozøejmì jsem se tam vypravil a k mému velkému pøekvapení jsem tam potkal autora mé oblíbené Niagáry - hudebního skladatele Eduarda Ingriše, kterému jsem se vyznal z lásky k jeho písni. Zjistil jsem, ¾e je to vlídný a dobrý èlovìk, snad nejlepší z tìch, které jsem tady potkal. A pøes rozdíl ve vìku jsme k sobì našli silný pøátelský vztah.

Byl jsem pozván k návštìvì v domì Ingišových v mìstì South Lake Tahoe u jezera v horách Sierry Nevady, kde na dosah ruky za hranicí s Nevadou u¾ byla velká kasína. V nich se ovšem nehrála jen ruleta, ale také v nich vystupovali znamenití ameriètí koncertní mistøi, kteøí, jak jsem zjistil pozdìji, hráli i vá¾nou hudbu mého pøítele Eduarda Ingriše.

Ta první návštìva byla ve znamení vzpomínek na dávná léta. Já mu vyprávìl o tìch prozpívaných školních výletech, kdy jsem si tolik oblíbil jeho Niagáru, zase o tom, jak tahle jeho známá píseò vznikla - byla souèástí jeho operety Trampské milování z roku 1931. Tìch operet napsal za svého ¾ivota nìkolik desítek, také jednu operu a symfonii. A samozøejmì stovky trampských a jiných písní, které se zpívají a hrají dodnes.

 

V dobì mezi obìma svìtovými válkami patøil k nejúspìšnìjším èeským skladatelùm. Znal se s Jaroslavem Je¾kem, Karlem Hašlerem i Rudolfem Frimlem, mezi pøátele, kteøí ho èasto navštìvovali v jeho „muzikantské chatì " na Svatojánských proudech, patøili i tehdejší významní herci, napøíklad Zita Kabátová. Láska k pøírodì a s tím související tramping a v jeho pøípadì sjí¾dìní øek na kajaku,se pak èasto odrá¾ela i v jeho písnièkách. Patøila k tomu samozøejmì i hra na kytaru. A proto¾e Eduard Ingriš byl znamenitým skladatelem, rozhodl se, ¾e napíše jednoduchou a zábavnou formou pøíbìhù školu hry na kytaru. Nakonec z toho byly dva díly - pro zaèáteèníky a pokroèilé. A podle nich se pak uèily hrát na kytaru generace trampù. Jedním z nich byl i Waldemar Matuška, jak se mi pozdìji pøiznal pøi setkání na koncertu v Kalifornii.

Na mé další cestì ze San Franciska pøes hory Sierry Nevady mi na kopcích nad South Lake Tahoe vypovìdìlo slu¾bu díky øídkému vzduchu mé vyslou¾ilé auto. Snad jen díky setrvaènosti jsem dojel ještì posledních pár metrù k domu Ingišových v nádherné oblasti lesa nedaleko jezera. Eduard tam na mne èekal v doprovodu svých ètyø milovaných jezevèíkù a jen se usmíval. „Zavolám do opravny, pro auto si pøijedou a seøídí ho - zaplatím svou kartou a pak mi to pošleš." Na díky jen mávl rukou.

A pak jsme si povídali. O tom, jak k nìmu nìkdy v roce 1931 pøišel tehdy ještì málo známý mladý skladatel Jaromír Vejvoda se svým novým foxtrotem Škoda lásky. A jak ho po¾ádal, jestli by mu ten foxtrot nìjak neupravil. Eduard Ingriš mu vyhovìl a z pùvodního foxtrotu nakonec v jeho podání vznikla polka, která pozdìji dobyla svìt. Vejvoda umìl ocenit skladatelskou práci a nabídl tehdy známému skladateli, ¾e ho uvede jako spoluautora. To Ingriš odmítl, proto¾e nechtìl dìlat lacinou reklamu mladému a zatím vcelku málo známému skladateli. Bude-li dobrý, jistì se prosadí sám. Byla to zøejmì chyba. Polka se ve válce dostala do svìta a v roce 1946 získal za ni Vejvoda od Amerièanù za autorské právo asi tøicet tisíc dolarù, za které si pak koupil kdesi hospodu - o kterou ovšem pøišel po komunistickém puèi v roce 1948.

 

„Ale nechme toho, radìji si zazpíváme," ukonèil to Eduard Ingriš, sedl si ke svému milému starému klavíru - pøesto¾e tou dobou u¾ mìl moderní japonský keyboard Yamaha - a zaèal z pùvodních not hrát svou Niagáru. Zaèal zpívat a já se pak pøidal, to dueto nám docela ladilo a mnì nic nechybìlo ke štìstí.

Pøi dalších návštìvách jsem mìl pøíle¾itost vidìt suvenýry z cest svìtem - bambusová kopí s pìknì vyøezávanými hlavicemi z tvrdého døeva, které si pøivezl od Indiánù z Amazonky v Peru, foukaèky s jedovatými šipkami, sošky z Velikonoèního ostrova i ostrova Pitcairn a hlavnì mno¾ství fotografií a také unikátní barevné i èernobílé filmy. Proto¾e Eduard Ingriš byl u¾ od mládí vášnivým filmaøem a fotografem. A to mu zùstalo i do pozdìjších dob, kdy se v emigraci v Peru stal dokonce profesionálním fotografem a pak pracoval i jako kameraman pro holywoodské filmové spoleènosti, které natáèely v peruánských d¾unglích dobrodru¾né filmy.

Stal se dokonce poradcem Ernesta Hemingwaye pøi natáèení filmu „Staøec a moøe" a mezi jeho pøátele patøili nìkteøí ze známých hercù, jako napøíklad John Wayne a jeho ¾ena Pilar nebo také Marilyn Monroe.

V domì Ingrišových, kde jsem obvykle trávil dva dny, jsem si pøipadal jako v bájeèném muzeu. Na stìnì obývacího pokoje visela Ingrišova kytara, která ho provázela pøi jeho moøeplavbách v letech 1956 a 1959, kdy jako kapitán balzového voru pøeplul na popud svého pøítele Thora Heyerdala pøes Paciifik z Peru a¾ na ostrovy Tahiti.

Také dokázal velmi poutavì vyprávìt. O tom, jak koncertoval v roce 1928 na klavír na pra¾ském hradu na banketu k narozeninám prezidenta Masaryka, kde získal vzácný suvenýr -prezidentùv podpis na jídelním lístku z veèírku. Proto¾e jako jediný z pøítomných mìl tu odvahu zajít za státníkem, po¾ádat ho o podpis a promluvit si s ním. Ta odvaha ho neopouštìla ani za války, kdy musel èelit nìmeckému gestapu. A samozøejmì ani po válce, kdy mu bylo jasné, ¾e se do èelných pozic všude dostávají komunisté a sna¾í se ovládnout celou zemi. A to dost bez skrupulí hlavnì po roce 1946, kdy bohu¾el vyhráli ve volbách.

Jak mi Eduard Ingriš vyprávìl, svolal si v roce 1947, kdy u¾ komunisté plánovali pøevrat, jeden z komunistických èinitelù hudební skladatele a v nabubøelém projevu jim líèil, jakou budou muset skládat hudbu. Jako vzor jim pouštìl ruské èastušky. Byli velmi znechuceni a zdìšeni, tím co se zøejmì chystá.

A tehdy si prý øekl, ¾e pro toto nové panstvo skládat nebude, ¾e radìji odejde ze zemì. Zaèal si vyøizovat pas, co¾ u¾ prý tenkrát nebylo zrovna jednoduché, proto¾e rozhodující místa i v policii obsazovali komunisté rychle svými lidmi. Ale podaøilo se a Eduard si umínil, ¾e se vydá hodnì daleko, do Ji¾ní Ameriky, kam ho lákaly u¾ døíve pøeètené cestopisy. Nakonec se mu podaøilo odjet na konci roku 1947, kdy u¾ komunistický puè byl na spadnutí.

Pøi jedné z návštìv, kdy jsme spolu strávili krásné odpoledne na bøehu menšího jezera Fallen Leaf Lake v horách Sierry Nevady, mi mùj pøítel vyprávìl o své dvoutýdenní plavbì lodí, kde pro¾il krátkou a samozøejmì beznadìjnou lásku k brazilské dívce Enile - a mnoho dalších pøíhod, které by mo¾ná vydaly na kratší román. O tom, jak zùstal nìjaký èas v Rio de Janeiru,kde se mu líbilo a kde mìl pøíle¾itost jako hudebník pracovat pro èeskoslovenského velvyslance a diplomaty, jakým otøesem byl pro všechny rok 1948. Zùstal v Brazílii a vydal se tam, kam ho srdce v¾dycky táhlo - na Amazonku do Peru. Tam pro¾il mnohá dobrodru¾ství- fotografoval a filmoval Indiány v d¾unglích kolem Amazonky, provázel na jeden z ostrovù cestovatele Hanzelku a Zikmunda, kteøí tam tehdy pobývali na své velké cestì a ve kterých získal pøátele na celý ¾ivot. A pùsobil také jako dirigent peruánského symfonického orchestru, vydal tam i gramodesky se svou hudbou a vdìèní Peruánci ho zaøadili do svých školních uèebnic a pozdìji obdr¾el posmrtnì i státní vyznamenání.

Pøi tìch návštìvách v domì Ingrišových, na které jsem se v¾dycky nesmírnì tìšil, mi mùj pøítel nìkdy pøehrával své písnièky z pùvodních nahrávek a nìkdy jsme spolu vyjeli do mìsta, kde mìla jeho ¾ena paní Nina Ingrišová obchod se zdravými jídly a pochoutkami, vyzdobený na stìnì krásným peruánským ¾enským krojem a dalšími suvenýry z cest. A také modelem jeho balzového voru Kantuta. A zatímco jsem si prohlí¾el tu neobvyklou výzdobu, namíchala mi paní Nina výteènou ovocnou zmrzlinu, abych zapomìl na horko tam venku.

Mìl jsem radost, ¾e jsem pomohl „dát dohromady" Eduarda Ingriše s Waldemarem a Olgou Matuškovými. Stal se jejich poradcem pøi sestavování LP gramodesky „Niagára“, kterou vydali v emigraci. Pøesto¾e se s ním u¾ osobnì nestaèili sejít-na rozdíl od velkého trampa a zpìváka Jana Vyèítala, který mu ještì pøi návštìvì Kalifornie zazpíval. Ale to u¾ byl autor Niagáry velmi nemocný. Mìl radost, kdy¾ jsem mu po návratu z Peru líèil, jak jsem v Limì navštívil hrobku jeho celo¾ivotní patronky, svaté Rù¾enky z Limy, jak jsem jí v duchu vyøídil jeho pozdravy. Proto¾e tato svatá patronka prý nad ním celý ¾ivot dr¾ela ochrannou ruku a pomáhala mu. A pak jsem ho mohl potìšit ještì v roce 199O, kdy jsem zase poprvé navštívil Prahu a setkal se tam s jeho sestrou Melánií Ingrišovou. Bydlela stále v jejich pùvodním bytì na Smetanovì nábøe¾í s nádherným výhledem na Vltavu a Hrad. Kdy¾ jsem mu pak pøedal fotografii pohledu z jeho okna, rozzáøily se mu oèi.

Ta poslední návštìva u mého pøítele byla nejsmutnìjší. Eduard Ingriš zemøel v roce 1991 a já pøi mé cestì do jeho rodištì Zlonic navštívil místní památník, kam umístili urnu s popelem a nìkteré památky na jeho skladatelskou dráhu i cesty svìtem. A pøi té pøíle¾itosti poøídil jeden z mých známých mùj snímek u urny s popelem. Na fotografii je vidìt zvláštní mlha, která se zdá být obrysem lidského tìla. Mo¾ná se mùj pøítel Eduard pøišel tehdy rozlouèit, kdo ví? Já tomu pevnì vìøím...

Pøi jedné z posledních návštìv v South Lake Tahoe mne vzala paní Nina Ingrišová do jednoho z velkých kasín na nevadské stranì. Ve velké koncertní síni tam právì mìli na programu vá¾nou hudbu z díla Eduarda Ingriše. Známá americká virtuozka na housle, se kterou jsem po koncertu hovoøil se mi svìøila, ¾e se cítí být velmi poctìna tím, ¾e mù¾e hrát skladby tak velkého umìlce, jakým byl Mistr Ingriš. A tak jsem si øíkal, ¾e by tato její slova mìli slyšet všichni u nás doma, kde stále není plnì docenìn. Velice mile mì proto pøekvapili pøed nìkolika lety výborní ochotniètí herci z Rynárce u Pelhøimova, kteøí nastudovali jeho operetu „U panského dvora". Na pozvání paní Niny jsem se mohl zúèastnit slavnostní premiéry a po ní si pak zazpívat s herci Niagáru. Jak mi sdìlili, všech 18 plánovaných pøedstavení operety bylo u¾ dopøedu vyprodáno.

O propagaci díla vynikajícího skladatele, cestovatele a moøeplavce Ingriše se starala nejen paní Nina Ingrišová, ale také nìkteøí naši cestovatelé, zejména ing. Miroslav Zikmund, který se z velké èásti postaral o to, aby se památky na Eduarda Ingriše dostaly do cestovatelské expozice muzea ve Zlínì.
 

Vladimír Køí¾
***
Anotaèní foto: Eduard Ingriš v San Francisku roku 1987, autor V. Køí¾
Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlínì
Další fotografie archiv Vladimíra Køí¾e a Niny Ingrišové
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.02.2022  04:43
 Datum
Jméno
Téma
 22.02.  04:43 Vladimír Køí¾
 18.02.  12:31 Václav
 18.02.  03:13 Stanislav Vanìk
 17.02.  22:34 Vesuviana
 17.02.  22:20 Jaroslava
 17.02.  10:41 Von