Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Al¾bìta,
zítra Nikola.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

DOPIS MILADY HORÁKOVÉ SVÉ DCEØI JANÌ

Na jedné z konferencí zhranièních Èechù jsem mìla mo¾nost si popovídat s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, zavra¾dìné komunisty. S paní Kánskou jsme se znaly od zaèátkù Èeského dialogu a tentokrát mi vìnovala právì vyšlý èlánek o své mamince. Minulý mìsíc 27. èervna bylo výroèí této neuvìøitelnì kruté události...
Eva Støí¾ovská

* * *

Má jediná dceruško Jano…

Motto: Zkoumej, promýšlej, kritizuj, ano, stále hlavnì sebe kritizuj, nestyï se pøiznat poznanou pravdu, kdy¾ jsi snad pøed chvílí ještì hlásala opak. Neustrò v názorech, ale kdy¾ pak poznáš, ¾e je nìco správné a pravé, pak buï rozhodná, ¾e se budeš umìt za to bít a i umøít…

(Líbám Tvé vlásky, oèi a ústa, hladím Tì a chovám ve svém náruèí, v¾dy» jsem se tak málo skuteènì Tebe nachovala, v¾dycky budu s Tebou a u Tebe.)
Prozøetelnost zamíøila mùj ¾ivot tak, ¾e jsem Ti, má dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má mysl a mé srdce pro Tebe pøipravilo. Nebyla toho pøíèinou snad malá láska k Tobì, ta je stejnì tak horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dìtem. Ale já jsem svùj úkol, tady na svìtì, chápala tak, ¾e prospívám Tobì a právì Tobì, kdy¾ se starám, aby ¾ivot byl lepší a aby se všem dìtem ¾ilo dobøe…
A proto jsem od Tebe èasto odcházela, proto jsme musely být od sebe i nadlouho oddáleny. Nyní je to u¾ podruhé, co nás osud od sebe odtrhl…
 
27. èervna roku 1950 ve 4 hodiny 9 minut ukonèil vìzeòský kat ¾ivot dr. Milady Horákové, odsouzené 8. èervna k trestu smrti za protistátní èinnost v inscenovaném procesu. O 14 let pozdìji byla dr. Horáková rehabilitována, po 40 letech dostala její dcera Jana Kánská dokonce finanèní „odškodnìní“. Kdo by se však mohl tìšit z penìz za matèinu smrt… Tak paní Kánská zalo¾ila Studijní nadaci Milady Horákové, která má za cíl vzdìlávat mladé ¾eny. To na památku své matky, která celý ¾ivot podporovala ¾enské hnutí. Bohu¾el na kontì nadace je stále ještì pouze vklad paní Kánské. ®e bychom tak rychle zapomínali?

My jsme s mojí mámou mnoho spoleèných let nepro¾ily. Byla to léta do té doby, ne¾ jsem zaèala chodit do školy, vlastnì do ukonèení mojí první tøídy, pak pøišla léta váleèné okupace a jejího vìznìní v koncentraèních táborech. Po válce se rodièe vrátili a ¾ili jsme zase spoleènì pouze ètyøi roky, ale ty byly pro moji mámu vyplnìny tak intenzivní veøejnou èinností, ¾e jsme se vídávaly prakticky také zøídka. Samozøejmì ¾e mám vzpomínky na moji mámu. Zcela jasnì si vzpomínám na dvì, zøejmì pro dítì velice nezapomenutelné chvíle, kdy moje máma byla nìjakým zpùsobem obleèena. Jednou odcházeli rodièe na nìjaký ples. A moje máma mìla tmavomodré sametové šaty a otec byl ve fraku. Na tu chvíli si snad budu pamatovat do konce svého ¾ivota, ¾e jsem mìla dojem, ¾e je princezna. A potom podruhé se pamatuju na takovou zajímavou chvíli, kdy odjí¾dìla na nìjaký ¾enský sjezd v Londýnì, a naše dámy se rozhodly, ¾e pro urèitou pøíle¾itost na tomto sjezdu vystoupí v národních krojích. Moje máma zvolila kroj hanácký, který jí moc slušel. Líbilo se mi, jakou mìla dlouhou bílou sukni a velký šátek. Vím, ¾e jsme se spoleènì fotografovaly na zahradì… Tak to jsou takové ty úplnì nejvzdálenìjší vzpomínky, které jsem na ni mìla.

Gestapo
Potom se velice ¾ivì pamatuju na chvíle, kdy moji matku zatýkali, a to bylo velmi dramatické. Trávili jsme dovolenou v takovém penzionku, jmenovalo se to hotel Bradlo. A bylo to u Seèské pøehrady. Byly tam lesy, mùj táta mnì tam stavìl chaloupky, takové, jako abychom se tam mohli schovávat… Tam pøijelo za náma 2. srpna gestapo…
Poté jsou vzpomínky na návštìvy v kriminále. Jednak v Petschkovì paláci, kde máma se v¾dy dr¾ela velmi stateènì, to byly návštìvy, kdy samozøejmì jsme byly obklopeny dohledem ze strany gestapa, a chodívali jsme obyèejnì jenom já, mùj dìdeèek a moje teta.
Potom byla jedna velmi dramatická návštìva v drezínì. Moje máma s pomocí velmi stateèného èlovìka, pana Tuzara, posílala svým spolupracovníkùm ven zprávy z Terezína. A samozøejmì ¾e se také sna¾ila dostat zprávy zvenku. Ovšem celá tato akce se nepodaøila, tohoto èlovìka nìjak odhalili a zjistili, ¾e pronáší ven motáky, jak se tenkrát øíkalo, a máma za to dostala velmi tvrdý trest. Celá tato zále¾itost se provalila tìsnì pøed naší návštìvou a u¾ nám ji nemìli èas zakázat, a tak my jsme se doprostøedka celé téhle tragické zále¾itosti tam dostavili. Gestapácké vedení uva¾ovalo o tom, jestli nám tu návštìvu povolí, anebo nepovolí. Nakonec probìhla, máma tam byla pøipravená, otoèená ke zdi a èekala, ale bylo povoleno pouze deset minut rozhovoru. Pøitom se na apelplace pøed tou kanceláøí shromá¾dila spousta mu¾ù, kteøí zøejmì mìli být odvedeni nìkam na práci. Vidìla jsem skrz okno, jak s nimi bylo velice brutálnì zacházeno.

 

Návštìva byla velmi rychle skonèena, byl tam myslím pøítomen také Jöckl, co¾ byl šéf terezínské pevnosti, a byli jsme jaksi velice rychle eskortováni z vìznice, máma se vrátila zpátky do samotky v bunkru, a potom ji myslím zachránilo jenom to, ¾e u¾ se blí¾il její soud a ¾e byli s otcem odvoláni pryè z Terezína do Drá¾ïan. Byla odsouzena k trestu smrti, ten rozsudek byl pak zmìnìn, myslím na osm let. Zbytek trestu dopykala v nìmecké vìznici.
 
Nové nadìje
Po revoluci se pamatuju na ten velice euforický okam¾ik, kdy jsme se vidìly poprvé. Byla jiná, ne¾ jsem si ji pamatovala, ale bylo to strašnì emocionální. Celá rodina prostì tomu nechtìla ani vìøit, ¾e se zasee vrátila, ovšem stinná stránka tohoto setkání bylo to, ¾e otec byl v tu dobu ještì nezvìstný. Proto se moje máma s celou vervou vrhla do toho, aby ho mohla pøivést zpátky. Ovšem samozøejmì nikdo si nebyl jist tím, jestli vùbec mùj otec ještì ¾ije, ale naštìstí se všechno povedlo. Hrála jsem si zrovna venku s dìtmi a vidím, jak mezi takovými dvìma loukami pøichází jakýsi divný èlovìk s velkým rancem na zádech. Svého otce jsem dlouho nevidìla, a proto jsem nepøedpokládala, ¾e by to mìl být on. Poznala jsem ho, a¾ kdy¾ se pøiblí¾il na nìkolik metrù. Máma se samozøejmì hned dostavila a to bylo teprve jako takové to nejkrásnìjší shledání všech dohromady, pøesto¾e náš táta nebyl schopen nièeho jiného, ne¾ le¾et v posteli.
Pak se samozøejmì pamatuju na mnoho hezkých chvil doma, velmi krásnì u nás v¾dycky byl slaven Štìdrý den, na to si moje máma potrpìla, to jsme se scházeli celá rodina vèetnì maminky mého strýce, a v¾dycky se to slavilo dohromady.

 

Pamatuji se na nìkolik hezkých dovolených, dvì z nich byly v Ro¾mberku v ji¾ních Èechách, co¾ byl její volební kraj, a tam jsme v¾dycky pøijeli všichni tøi, ovšem dovolenou jsme pøevá¾nì trávili my dva s tátou a ona za námi dojí¾dìla ze svých misí po kraji. Ale samozøejmì strávila s námi daleko víc èasu ne¾ v Praze. Se skupinou jejích pøátel jsme byli jednou pozváni panem kastelánem na noèní prohlídku hradu Ro¾mberka. A jak víte, tam strašila Bílá paní a já jsem se strašnì bála. Moje máma mnì stále pøipomínala, abych byla opravdu opatrná, ¾e ta Bílá paní by tam nìkde mohla být. A mìla z toho myslím docela pobavení, ¾e já jsem se tak trošku bála.
Potom se pamatuju na krásné okam¾iky v dobì XI. Všesokolského sletu, který jsme pro¾ívali u nás v rodinì, zvláštì proto, ¾e jsme bydleli na Høebenkách tìsnì pod Strahovem, a zadruhé jsme u nás mìli spoustu všelijakých sokolských známých, kteøí k nám na tu dobu pøijeli. Pamatuji si, ¾e naše hospodynì, která byla skuteèná záchrana naší rodiny, proto¾e se o všecko bájeènì starala a byla mámì velkou pomocnicí, øíkala, ¾e vlastnì proè my vùbec máme uklízet ze stolu, kdy¾ tam poøád nìkdo je a poøád se tam støídají hosté. Proto¾e moje máma mìla velmi ráda lidi a velmi ráda lidi také hostila.
Pamatuji si také na jeden z koncertù, který poøádala myslím Rada ¾en. Byl to koncert Èeské filharmonie, která byla øízena Rafaelem Kubelíkem. Vím, ¾e jsem sedìla jen vedle otce. Máma tam byla s nìjakou státní delegací. Pamatuji si, jak hluboce na mne tento koncert zapùsobil. V druhé èásti se hrála Patetická symfonie od Petra Iljièe Èajkovského a od té doby mám tuto muziku opravdu ráda a nikdy se mi nepøeposlouchá. V¾dycky ji budu spojovat s tím momentem, ¾e to byl vlastnì první koncert, na který mì moji rodièe vzali.
No a potom ještì jedna krásná dovolená, a to byla dovolená vlastnì poslední pro moji mámu a ta byla na Moravì v Jeseníkách. Byli jsme tam s tetou, strýcem a s jejich jednou dobrou pøítelkyní a jejím mu¾em. A vím, jak máma si tam odpoèívala, jak se ráda slunila, jak ráda chodila po všech tìch procházkách, a jak poøád chtìla být venku v pøírodì, snad to bylo dobøe, ¾e si to tam opravdu tak u¾ila, proto¾e to byla její poslední dovolená.
 
Komunisté…
No a pak pøišly poslední chvíle s mojí mámou. K tomu mù¾u øíct jenom to, ¾e to bylo samozøejmì zase pod dohledem a zase strašnì krutý a zase strašnì beznadìjný.
Všechny ostatní maminky ¾ily docela jiný ¾ivot, ne¾ ¾ila moje matka. Samozøejmì ¾e jsem vìdìla, proè je jinak zamìøená ne¾ ostatní matky. Vìdìla jsem, ¾e je poslankynì, vìdìla jsem, ¾e je velmi zaanga¾ovaná v ¾enském hnutí, kde je pøedsedkyní Rady ¾en. Pamatuji se na nìjakou oslavu, kde byla odhalena busta myslím paní Charlottì Masarykové. Máma mì pøedstavila Janu Masarykovi a pamatuji se na to, ¾e mnì øekl: No, tak ty jsi Honza, já jsem Honza, tak jaký je to rozdíl? To bylo velmi roztomilé.
No potom mì máma vzala na ustavující schùzi parlamentu, kde hovoøil prezident Beneš, tam jsem mohla jít na galerii se podívat, tak to byla taky velmi pro mì taková vzácná chvíle. Byla jsem nìkolikrát pøítomna tomu, kdy¾ moje máma øeènila na veøejnosti, zvláštì právì pøi tìch dovolených, které jsme trávili v ji¾ních Èechách, proto¾e to jsme nìkdy s ní na ty její schùze jezdili. Byla velmi dobrá øeènice, byla velmi vøelá a velmi taková otevøená vùèi lidem. A myslím, ¾e lidi ji mìli rádi.
No a potom se pamatuju na ty dramatické chvíle, kdy se vzdávala svého poslaneckého mandátu. To bylo v den, kdy zemøel Jan Masaryk. Do té doby si moje máma myslela, ¾e se ještì nìco dá cestou zachránit, ale po této tragédii opouštìla poslaneckou snìmovnu. Rodièe spolu samozøejmì diskutovali a já jsem cítila tu napjatou a velmi vá¾nou atmosféru. Kdy¾ se vzdala své funkce, nastaly problémy, ponìvad¾ se vrátila do svého pùvodního zamìstnání. Její postavení bylo velmi labilní, proto¾e u¾ bylo jasno, ¾e nepùjde s proudem… Sice ji umístili, ale u¾ bylo jasno, ¾e to dlouho nepotrvá. Zatímco mùj otec zakrátko nato ztratil zamìstnání, ona se ještì udr¾ela. Vlastnì se udr¾ela a¾ do posledního dne, ponìvad¾ prakticky ji pøišli zatknout do její kanceláøe.
Den pøedtím, ne¾ moji mámu zatkli, jsme byly ještì spolu v taneèních, proto¾e pokud mohla, tak v¾dycky se mnou do taneèních šla a dìlala mi garde.
 
Moji spolu¾áci v tom roce 1950 se chovali ke mnì opravdu velmi mile. Den po popravì matky vìtšina profesorù nepøišla do tøídy a byli jsme ponecháni s mými spolu¾áky sami. Rovnì¾ tak byli strašnì milí spolupracovníci na II. zubní klinice, s kterými jsem potom patnáct let pracovala po své maturitì, a tam jsem také našla velmi pøátelské a pøívìtivé prostøedí. Odtamtud jsem potom odcházela do emigrace v Americe, kam jsem následovala svého otce, který tam u¾ byl od roku 1954. Já jsem v Americe ráda, proto¾e se mi teprve zaèínaly splòovat všechny moje osobní cíle a osobní tu¾by, které jsem si od ¾ivota jaksi v¾dycky pøála. A ještì jsem strávila osm rokù se svým otcem, který s námi byl pohromadì a doèkal se obou svých vnouèat, tak¾e to byla pro nìj velká vìc a velké zadostiuèinìní.

(Z rozhlasového poøadu A léta bì¾í, vá¾ení. L. Vrkoèová)

 
Jana Kánská


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.07.2021  09:59
 Datum
Jméno
Téma
 18.07.  09:59 Von
 18.07.  09:53 olga janíèková
 18.07.  06:37 Václav Nìco neuvìøitelného!
 18.07.  00:19 Ivan