Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Nikola,
zítra Albert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

„Co je to Potlatch, mami?“

Joeyuv otec byl dlouho nemocný ne¾ zemøel. Joey si uvìdomil, ¾e jeho otec odešel do jiného svìta - svìta duchù. Z jeho tváøe zmizel výraz bolesti. Ted u¾ byl další den a maminka mluvila se èleny rodiny o Potlatchi.
„Co je to Potlatch, mami?“ zeptal se.

„To je, kdy¾ ka¾dý nìco pøinese a mají veèeøi spoleènì?“

„Ne, synu, to je Potluck, veèeøe. Ale Potlatch je speciální. To je velká slavnost, která je po pohøbu. Pamatuješ se na pohøeb dìdeèka Henryho?"

Ó ano, vzpomnìl si teï. Potom co mìl dìdeèek pohøeb, sešli se všichni v Community Hall a udìlali si velikou slavnost. Tehdy to byla „vraní“ slavnost.

„To bude tátova poslední párty pro lidi, viï mami? A je Vlk, nebo Vrána?“

„Tvùj otec je z Vlèího rodu, synu. Musí být rozdílný ode mne a já jsem Vrána. Vlci se musí ¾enit s Vránami a Vrány si berou Vlky. To je starý indiánský zpùsob. Kdy¾ Vlk zemøe, tak vlèí rodina najme Vrány, aby mu udìlaly velkou slavnost. To je stejné pro Vrány, jen¾e ty musí najímat na práci Vlky. Hrobníci, èíšníci, kuchaøi a další musí být Vrány.

„A ty jsi co je tvá máma, viï? Co byla babièka? Vlk? Aha, proto táta byl Vlk. A teta Jenny a teta Mary - to jsou také Vlci, viï? Jak to, ¾e já taky nejsem Vlk?“

Proto¾e dítì v¾dycky následuje matèin klan. To je tak odev¾dy. Joey si vzpomnìl, jak mu máma prvnì vyprávìla o jejich klanu - Vránách. Tenkrát si myslel, ¾e se mù¾e dokonce nauèit lítat. Jednou pozoroval svého pøíbuzného, Havrana. Díval se na jeho èerné peøí a vidìl, ¾e má stejnou barvu jako jeho vlasy. Pták se mi líbil a byl pyšný, ¾e je s ním pøíbuzný.
 
Ale naše duše mohou létat, viï mami? To je jak se dostaneme do svìta snù. A dostaneme se tak do jiného svìta, mami?“

„Naše tìla se nedostanou tam, kam a¾ se dostane náš duch. Je to nìco jako snìní. Nemù¾eš snít, kdy¾ nepùjdeš spát. A stejnì to je se svìtem duchù. Nemù¾eš tam jít, dokud neumøeš. Kdy¾ umøeme, náš duch opustí naše tìlo a jde zpátky tam, kde byl Stvoøitelem stvoøen. A to je èas veliké oslavy. Jsme nauèeni neplakat moc pro ty, co nás opouštìjí, proto¾e pak by chtìli zùstat na tomto svìtì s námi. Pamatuješ, kdy¾ dìdeèek umíral, tak øekl tetì, aby moc neplakala. Øekl jí, ¾e neumí plavat!“ Babièka øekla Joeymu, ¾e musí být silný chlapec, a aby zkusil porozumìt, ¾e takhle to chtìl stvoøitel. A také mu øekla, ¾e tatínka v jiném svìtì u¾ nic nebolí.

„Jenom tìlo cítí bolest“, øekla, „duše, ta je jako vzduch. Nemù¾eš ji vidìt, ale je tady. A kdy¾ jsi smutný, mysli na duše drahých, co nás opustily a ony ti pomohou. I kdy¾ odešly do jiného svìta, to ještì neznamená, ¾e tì nemilují.“

Joey si vybavil moudra babièèina slova a teï kdykoliv mu bylo smutno, zaèal myslet na tátùv spirit. Vzpomínal kdy¾ byl táta zdravý, jeho smích, jak si spolu hráli a dovádìli. Zjistil, ¾e kdy¾ to dìlá, cítí se znovu š»astný. Byl rád, ¾e mu babièka poradila. Na pohøbu všichni otcovi pøíbuzní sedìli pohromadì. Bylo to smutné bìhem obøadu a on si vzpomínal, ¾e nìjaký chlapík stal v pøedu a mluvil o otci. Co bylo zajímavé, ¾e ho neznal, ¾e nikdy nepøišel na návštìvu, ale rozhodnì mluvil o tátovi moc hezky. Potom pozval starou paní, aby se pomodlili v indiánštinì. Byla tak stará, ¾e její dcera ji musela vést.

Teta Jenny a strýèek Jack potom vstali a sundali deku z rakve. Byla to krásná deka a mìla na sobì pøišitou vlèí hlavu malými lesklými knoflíky. Slo¾ili ji a dali ji Joeymu dr¾et. Potom odnášeli nosièi rakev na høbitov. Tam všichni plakali, strýèek Petr dr¾el maminku, ta plakala také. Lidi házeli lopatièky hlíny do hrobu. Joeymu se to líbilo a rád by si hodil taky, ale všiml si ¾e ¾ádné z dìtí neházelo. Maminka mu podala rù¾i a pobídla ho, aby ji hodil do hrobu. A to se mu líbilo víc ne¾ hlína. Maminka hodila svoji rù¾i do hrobu také a øekla: „Sbohem Josefe! Zase se jednou setkáme. Dìkuji ti za náš spoleèný ¾ivot!“

Po pohøbu se všichni sešli v hale na èaj a kávu. Byl tam taky d¾us a keksy pro dìti. Joey si všiml, ¾e tam byla také dóza s cigaretami. A bylo tam nakouøeno!

„Kouøí za toho, kdo odešel“, vysvìtlila mu teta. I lidi co nekouøili si museli zapálit. A potom uslyšel nìkoho volat velice hlasitì: „Všichni Vrani staøí, pojïte jíst! Všechny staré Vrány, prosím pojïte si sednout na svá místa v Potlatchove hale! Všechny staré Vrány!“

„Jdeme teï mami?“

„Ne, staøí lidi jdou první. Rodina a¾ poslední!“ Staøešinové Vran se zaèali zvolna pohybovat k veliké hale, kde byl Potlatch, staøenky s kvìtovanými šátky na hlavách, opírající se o hùlky, staøíci s klobouky v rukách. Na konci haly byl povìšen veliký vlèí symbol. Male krabièky s indiánským vzorem byly polo¾eny na stole. Byl v nich bannock - chleba. Z kuchynì to vonìlo. Maminka øekla Joeymu, aby si oblékl vestu z losí kù¾e. Byla to zvláštní vesta a byla na ni vyšita velká èerná vrána. Joey si všiml, ¾e spousta staøešinù mìla na sobì také potlatchove obleèeni. Ta stejná staøenka, která pøedtím øíkala modlitbu vstala a po¾ehnala jídlo, ne¾ všichni zaèali jíst.

„Táta musel mít hodnì pøátel. To jsem rád, ¾e všichni pøišli!“

„Všichni Vlèí staøešinové! Všichni staøí Vlci! Prosím, sednìte si!“

Joey si všiml, ¾e všichni Vlci byli posazeni na jinou stranu haly od Vran. Potom šli ostatní lidé. Vrány napøed a za nimi Vlci. Tam bylo jídla! Losí maso, lososí, bílé ryby, krùty, šunky... Joey nevìdìl jak vùbec mù¾e všechno sníst ze svého talíøe!

„Co nemù¾eš dojíst, musíš vzít s sebou domù. Tak to budeš jíst další den a vzpomeneš na Potlatch“, vysvìtlila mu maminka. Pøekvapilo ho, ¾e mu¾i, kteøí mìli co do èinìní s hrobem, jedli první, dokonce ještì pøed starými Vranami. Všichni u¾ sedìli a nebo stáli u zdi a zaèalo se nosit jídlo. Všichni byli š»astni a chutnalo jim. Zaznìl hlasitý zvuk bubínku. Starý mu¾ stal vpøedu a chystal se nìco øíct o Joeyove tatínkovi.

„Josef byl dobrý mu¾. Ka¾dému v¾dycky pomohl a dával maso starým lidem. Jeho otec byl také dobrý mu¾. Byl to mùj pøítel, kdysi dávno. Jeho dìti jsou po nìm, to je jisté. Všichni jednou musíme jít, všichni jdeme na ta stejná místa. Teï po¾ádám svoji ¾enu, aby pøišla sem a zazpíváme píseò v naší øeèi. Tahle písnièka je písnièkou Josfova otce. A od nìj ji znám.“

Joyemu se a¾ zachvìlo srdíèko, kdy¾ stará dvojice bouchala na bubínek a zpívali písnièku pro jeho tátu. Stará paní mìla opravdu vysoký hlas a mu¾ùv hlas byl stále ještì silný. Kdy¾ skonèili, všichni jim tleskali. Další vstala jedna velmi stará ¾ena z rodu Vlkù. V rukou mìla talíø plný oblíbeného jídla Joeyho otce. To byl zvláštní talíø, zvaný „ohnivý talíø.“ Stará ¾ena ve svém rodném jazyce vysvìtlila, ¾e talíø bude spálen a ten kdo ho bude pálit, musí poslouchat, co oheò øekne. Vybrán byl Joeyho bratranec, Martin. Joey si velice pøál, aby jeden den byl také takhle vyznamenán.

Spousta dalších lidí mluvila o otci, nìkteøí zpívali a hráli na bubínek. Joey byl pyšný, ¾e je Indiánem a ¾e jeho lidé se tady sešli, aby si pomohli v zármutku. Všichni u¾ byli najezení a byl èas na vybírání Potlatchoveho poplatku. Babièka, maminka a Joey sedìli vpøedu a dívali se jak lidi pøicházejí. Napøed Vlci. První z nich daroval 100 dolarù a všichni zatleskali. To bylo napínavé. Všichni chodili a dávali peníze a starý Indián vyvolával jejich jména a kolik dali. Joey pøemýšlel jak bílí lidi vlastnì zjiš»ují ke kterému klanu vlastnì patøí. Mo¾ná nemají klan a prostì dávají. Kdykoliv pøišel s penìzi bìloch, starý Indián, který pøijímal peníze, velice pìknì dìkoval a vyjádøil taky dík za to, ¾e svou pøítomností poctil Potlatch.

Pak se ozval potlesk a výkøiky, Starý Indián oznámil, ¾e bylo vybráno 7 tisíc dolarù a všem podìkoval. Ted u¾ byl èas zaplatit všem lidem, kteøí tam pracovali, ale napøed dali stranou cenu rakve a cenu jídla. Zbytkem penìz se zaplatí hrobaøùm, nosièùm, kuchaøùm a èíšníkùm. Lidé, kteøí pøijeli zdaleka dostanou peníze za benzín na zpáteèní cestu.

„Indiánská ¾ivotní pojistka“, øekl jeden z Joeyho strýcù a poznamenal, ¾e je to fantasticky zvyk a ze doufá, ¾e nikdy nevymizí. Lidé zaèali odcházet, louèili se. Mnoho z nich si bralo jídlo sebou domù a Joey teï pochopil, proè byly bìhem veèeøe rozdávány bílé papírové sáèky. Slyšel znovu babièèin hlas: „Co nemù¾eš sníst, vezmi s sebou!“ Kdy¾ dojí¾dìli domù, byl Joey velmi unaven, ale byl š»astný. Byl š»astný proto¾e byl na takové slavnosti, která se jmenovala Potlatch. Byl to pìkný den a jak se tak koukal z auta nahoru, na oblohu, byl si jist, ze táta si to mysli taky.
 
Alena Kennedy,Yukon, Kanada
 
Vzkaz redakce: Pokud jste doèetli a¾ do konce, musím vám bohu¾el sdìlit smutnou zprávu. Alenka ji¾ není mezi námi. Odešla tento mìsíc tiše ve spánku a posíláme jí tam nahoru mnoho pozdravù.  Ludmila (Zprávu nám poslal man¾el a synové.)
 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.04.2021  16:55
 Datum
Jméno
Téma
 15.04.  16:55 Blanka K.
 15.04.  13:49 Ivan
 15.04.  11:34 Blanka K.
 15.04.  09:56 olga janíèková
 15.04.  08:29 Von