Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Nikola,
zítra Albert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni

Italský sochaø, malíø, architekt a básník

 
(6. bøezna 1475  -  18. února 1564)

Byl jedním z nìjvìtších umìlcù všech dob. Jeho jméno se témìø v¾dy spojuje se slovem „mistrovský“ a „nesmrtelný“. Jeho dílo je nesrovnatelné, plné vnitøní krásy, vyjadøující všechny slo¾ky lidského ¾ivota a lidského konání. O jeho ¾ivotì jako první psal s nesmírným obdivem a zápalem slavný ¾ivotopisec mnoha renesanèních umìlcù, umìlcùv pøítel, malíø a architekt Giorgio Vasarí (1511-1574), autor díla „Vite de´più eccelenti pittori, scultori e architettori italiani, da Cinabue insino a´ tempi nostri“ (®ivoty význaènìjších italských malíøù, sochaøù a architektù od Cinabua do našich èasù). Cinabue, vlastním jménem Cenni di Pepo, byl florentský malíø, ¾ijící pøibli¾nì mezi roky 1240 a¾ 1302.

Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni se narodil v pondìlí 6. bøezna 1475 v Caprese, nyní nazývaném Caprese Michelangelo, nedaleko Arezza v Toskánsku. Byl druhým z pìti synù místního starosty Ludovica di Leonardo di Buonarotto Simoni a Francesky Neri del Miniato di Siena. Jeho pøedci bývali floretskými bankéøi a nedlouho po Michelangelovì narození se rodièe do Florencie vrátili. - Michelangelo se po celý ¾ivot cítil být Floren»anem.

Maminka mu zemøela, kdy¾ mu bylo sedm let a pak vyrùstal bez lásky, vzdálen od rodiny v mìsteèku Settignanu, nedaleko od Florencie, kde mìl jeho otec mramorový lom a malý statek. Michelangelo vyrùstal v rodinì lamaèe kamene a tam se poprvé seznámil s mramorem i s dlátem.

Chmurnost jeho dìtství se po celý ¾ivot projevovala v jeho povaze. Byl velmi citlivý, v¾dy uzavøený, odmìøený a nedùtklivý. Také byl velmi prchlivý a pak u¾íval i hrubých zpùsobù, ale za nìjakou chvíli se láskyplnì omlouval - byl rozpolcený. To také zpùsobovalo, ¾e byl po celý ¾ivot osamìlý. Nìkteré prameny uvádìjí pravdìpodobnost, ¾e trpìl autismem.

Otec si brzy povšiml jeho velké inteligence a tak ho poslal do školy Franceska Galeota di Urbino, který v té dobì uèil základùm humanitních vìd. Otec doufal, ¾e syn bude pokraèovat v tradicí úspìšných florentských obchodníkù a posílí rodinnou povìst. Ve škole se ale Michelangelo seznámil se starším spolu¾ákem Francescem Granaccim (1469 - 1543), který studoval umìní u bratøí Ghirlandaiù, hlavnì Domenica, vlastním jménem Domenico di Tommaso Curradi di Dolfo Bigordi (1449 - 1494). Ten pobídl Michelangela, aby se dále umìní vìnoval, a tak se k velké nelibosti otcovì stal Ghirladaiovým uèedníkem. Rok se uèil umìní freska a pak jeho uèitele po¾ádal vládce Florencie - Lorenzo Medicejský, zvaný Magnifico, neboli Nádherný nebo té¾ Velkolepý (1449 - 1492), aby do umìlecké sochaøské školy v zahradì kláštera San Marco, pod jeho patronací, poslal dva ze svých nejlepších ¾ákù. Vedle Michelangela byl vybrán ještì jeho pøítel Francesco Granacci. V sochaøské škole v zahradì San Marco ho uèil Bertoldo di Giovanni (asi 1435/40 - 1491), ¾ák slavného sochaøe Donatella (1386 - 1466). Na dvoøe Lorenza Medicejského mìl Michelangelo mo¾nost rozmlouvat s mladými Medicejskými, kteøí se pozdìji stal i pape¾i - Giovannim - pape¾em Lvem X. (1475 - 1521) a Giuliem - pape¾em Klementem VII. (1478 - 1534). Michelangelo se zároveò seznámil s jejich vychovatelem, básníkem Angelem Polizianem (1454 - 1494), dále souèasným humanistou a astronomem Marsiliem Ficinem (1433 - 1499) a filozofem - hrabìtem Picem della Mirandola (1463 - 1494).

Bìhem pobytu na védodovì dvoøe mìl Michelangelo mo¾nost studovat tehdy církví zakázanou anatomii. Pøevor kostela Santo Spirito - Fra Niccoló Bichiellini - dostal výmìnou za povolení studia èást krucifixu - Kristovu hlavu. Ale pøílišné studium mrtvých tìl pùsobilo Michelangelovi zdravotní problémy, tak¾e ho pravidelnì pøerušoval.

V roce 1492 dokonèil dva reliéfy, které byly na objednávku Lorenza Medicejského. „Battaglia dei centauri“ (Bitva kentaurù) bylo zobrazení legendární bitvy mytických Lapitù z øecké Thesálie a rovnì¾ mytických kentaurù, pololidí, o nich¾ se tvrdilo, ¾e byli divocí a nezkrotní, podle námìtu Polizianiho.

Druhým obrazem byla „Madona della scala“ (Madona na schodech), viz obrázek, kde v zamyšlené tváøi Panny Marie znázornil pocity matky, která ví, co syna oèekává.
V té dobì byl jeho spolu¾ákem rovnì¾ Floren»an Pietro Torrigiani (1472 - 1528), který se pozdìji stal významným sochaøem ve Španìlsku a který ho v hádce udeøil kladivem do nosu a nav¾dy mu nos zmrzaèil.

Avšak 8. dubna 1492 zemøel Lorenzo Medicejský, který doposud udr¾oval køehkou rovnováhu v Itálii a pøedevším zajiš»oval rozkvìt Florencie. Ve Florencii se dostaly ke slovu rùzné proudy. Byli to „arribiati“ (pominutí), kteøí chtìli návrat bur¾oazní republiky, vedené finanèními boháèi a tradièními šlechtici - s výjimkou Medicejských; druzí Medicejské obhajovali, ti se nazývali „paleschi“ (odkrytí) a poslední skupina byli „piagnoni“ (plaèky), které vedl dominikánský mnich Girolamo Savonarola (1452 - 1498), ti zastupovali všechny spoleèenské vrstvy a usilovali o èistì nábo¾enský stát. Nástupce Lorenzùv Piero Medici (1472 - 1503) nebyl schopen uhájit otcovu øíši a byl nucen uprchnout a hledat pomoc jinde. Hned po jeho úprku obsadil celkem bezbolestnì Florencii francouzský král Karel VIII.(1470 - 1498) s armádou dvaceti tisíc mu¾ù. Ale okupace netrvala a dlouho a brzy se svou armádou odtáhl.

Z té doby se traduje pøíhoda s Michelangelovými urá¾kami o generaci staršího Leonarda da Vinciho (1452 - 1519), který v Leonardovi vidìl soupeøe. Rovnì¾ s Rafaelem Santim (1483 - 1520) se za jeho ¾ivota pøíliš v oblibì nemìl.

Michelangelo v dobì politických zmatkù ve Florencii nejdøíve odešel z vìvodova obydlí do otcova domu. Mezi roky 1493 a¾ 1494 koupil mramorový kvádr pro svoji budoucí sochu Herkula, která byla pozdìji poslána do Francie králi Františkovi I. a která se kolem roku 1700 ztratila.

Pak pod vlivem bouølivých událostí odešel nejdøíve do Benátek a pak do Bolonì. V Boloni dostal objednávku na malý oltáø svatého Dominika pro stejnojmenný kostel. Pak se na krátký èas vrátil, pracoval pro Medicejské, pro nì¾ vytvoøil svatého Jana Køtitele jako dítì a spícího Kupida. Jana Køtitele, který vypadal jako staro¾itné dílo, koupil od Medicejských øímský kardinál Raffaele Riario (1461 - 1521), klam sice poznal, ale dílo se mu tak líbilo, ¾e pozval Michelangela do Øíma.

Mezitím ve Florencii nastaly v roce 1494 dokonce volby, v nich¾ na podzim pøesvìdèivì vyhrál Savonarola. Tehdy, jako vìtšina fanatikù a diktátorù, nejdøíve zaútoèil na umìní. Vytvoøil komise z dìtí, které byly odpovìdné za duchovní èistotu Florencie. Obleèeny v bílých hábitech mohly vstoupit kamkoliv - a jakékoliv dílo se jim nezdálo, mohly nechat spálit. Hranice mìly název „Falò della vanità“ (Hranice ješitnosti) a shoøelo v nich mnoho vzácných spisù i umìleckých dìl.

Tato situace ve Florencii pøesvìdèila Michelangela, aby kardinálovo pozvání v roce 1496 pøijal. Do Øíma dorazil 25. èervna 1496.

Brzy zaèal pracovat pro kardinála na soše pohanského boha Bacchai v nad¾ivotní velikosti, kterého tvoøil mezi lety 1496 a¾ 1498. Kardinál pohanské dílo odmítl a tak to zakoupil pro svou zahradu kardinálùv bankéø Jacopo Galli.

Po pohanském tématu zaèal Michelangelo v roce 1498 pracovat na své první Pietì, která je stále na pùvodním místì u chrámu svatého Petra v Øímì. Dokonèil ji pravdìpodobnì pøed svými pìtadvacátými narozeninami. - Pár dní potom, kdy bylo dílo postaveno pøed chrámem, zaslechl prý Michelangelo poznámku od nìjakého poutníka, ¾e dílo bylo vytvoøeno lombardským sochaøem Cristoforem Solarim (asi 1460 - 1527), zvaným il Gobbo (Hrbáè). Té noci, v divokém vzteku prý popadl kladivo a dláto a na Mariinu šerpu vytesal MICHAEL ANGELUS BUONAROTUS FLORENT FACIEBAT (Vytvoøil Floren»an Michelangelo Buonarroti). Je to jediné Michelangelovo dílo, které je signováno, ponìvad¾ pozdìji Michelangelo svého tehdejšího výbuchu vzteku litoval a u¾ kvùli tomu ¾ádnou sochu nepodepsal.

Po nìkolika letech politických zmatkù, kdy byl Savonarola roku 1498 popraven, byla 4. srpna 1501 ve Florencii vyhlášena republika. Dvanáct dní po vyhlášení se na Michelangela obrátil bohatý florentský øemeslnický cech Arte della lana (Spoleèenstvo vlnaøù) a objednal od nìj sochu starozákonního krále Davida. Jednalo se o symbol florentské suverenity a socha mìla, víceménì na Michelangelovo pøání, být postavena na námìstí Piazza della Signoria pøed Palazzo della Signoria (Palác vlády florentské republiky). Sochu Michelangelo vytvoøil z mramoru vytì¾eného v lomech Carrary a dokonèil ji v roce 1504. Socha zcela odpovídala Michelangelovì vlastenecké pøedstavì hrdého Floren»ana, pro nìj¾ pøedstavoval David symbol odporu, odvahy, která je z celé sochy patrná. Davidovo vnitøní napìtí a soustøedìní pøed bojem s obrem Goliášem a jeho víra v Boha mìly posílit florentské obèany, i kdy¾ v této chvíli svobodné, ale stále èelící rùzným vyhrù¾kám. Sám Michelangelo popsal sochu následovnì „... Oèi ostra¾ité, krk... býèí šíje..,ruce zabijáka..., tìlo zásoba energie. Stojí pøipraven se bít.“

V té dobì namaloval Michelangelo tondo (renesanèní kruhové sochaøské dílo nebo malba; vychází z italského slova „rotondo“ = „kulatý“) „Sacra Famiglia e San Giovannino“ (Svatá rodina a Jan Køtitel) pro význaèného florentského mìš»ana Angela Doniho, nazvané podle nej „Tondo Doni“.

V roce 1504 maloval Michelangelo protìjšek Leonardovy „Bitvy u Anghiary“ ve florentské radnici. Dílo zùstalo pouze na kartonu; byla to „Battaglia di Cascina“ (Bitva u Castina)

Roku 1505 byl Michelangelo novì zvoleným pape¾em Juliem II. (1443 - 1513) opìt povolán zpìt do Øíma, pùvodnì kvùli objednávce stavby a výzdoby pape¾ovy hrobky. Pape¾ Julius II. byl velmi cti¾ádostivý a umìnímilovný. Byl také hodnì aktivní, co se týká výbojù. Velmi ovlivnil øímské umìní, proto¾e se obracel na nejvýznamnìjší umìlce té doby, kteøí pro nìj pracovali.

V té dobì bydlel Michelangelo v Øímì nedaleko místa, kde se zaèal v roce 1507 stavìt kostel Santa Maria di Loreto. - Dùm ale u¾ dávno nestojí.

V roce 1505 se na provádìly na území Øíma vykopávky, z nich¾ nìkteré mìl Michelangelo posuzovat. Tak se mohl seznámit v roce 1506 s antickým sousoším nalezeným ve zøíceninách Neronova paláce „Láokoón a jeho synové“, znázoròujíci epizodu z období Trójské války, které bylo vykopáno 14. ledna 1506. - Pape¾ si prý pøál, aby Michelangelo sousoší, které bylo poškozené, opravil, ale Michelagelo odmítl s poukázáním, ¾e takové dílo je nad jeho mo¾nosti.

V zaèaté tvorbì na výzdobì pape¾ovy hrobky byl Michelangelo stále vyrušován dalšími po¾adavky a zakázkami od pape¾e, tak¾e na ní pracoval po ètyøicet let.

Jednou z tìchto dalších pape¾ových zakázek byla výzdoba klenby Sixtinské kaple v Apoštolském paláci ve Vatikánu. Pùvodnì mìl namalovat dvanáct apoštolù na hvìzdnaté obloze, ale prosazoval mnohem slo¾itìjší objekt - znázornìní stvoøení, pádu èlovìka, potopy svìta, popisované v Genesis, ale i Pokoušení Krista z Nového zákona. Mezi nejvýznaènìjší fresky ze stropu Sixtinské kaple patøí „Stvoøení Adama“, „Adam a Eva v zahradì Edenu“ „Potopa“, „Prorok Izajáš“. Plošný rozmìr Michelangelových maleb je asi pìt set metrù ètvereèních.

Michelangelo trávil celou dobu ètyø let vle¾e na zádech na lešení, bez stálých pomocníkù; práce sice zaèal s Giulianem Bugiardinim (1475 - 1577), Aristotelem da Sangallem (1481 - 1551) a se svým starým pøítelem Francescem Granaccim (1469 - 1543) a spoustou dìlníkù, ale nakonec pracoval hlavnì sám, proto¾e práce nepokraèovaly, jak si pøál, tak namalovanou èást odstranil a všechny pomocníky, s výjimkou toho, který mu míchal barvy, vyházel. - Nemìl také ¾ádné ¾áky. Pøesto, ¾e i pape¾ Julius II. byl nekompromisní a tvrdohlavý, jedno mìli s umìlcem spoleèné, ¾e se chtìli dobrat hloubky vìci a právì tento Michengelùv vhled do biblických pøíbìhù, jeho nadšení, se pape¾ovi líbily. V roce 1506 ale dokonce Michelangelo pøed Juliem II. uprchl do Florencie, ale v Boloni se opìt smíøili.

Je sice pravda, ¾e Michelangelo si nepøál, aby jeho dílo nìkdo uvidìl pøed dokonèením, ale pape¾ sám na lešení nìkolikrát k velké Michelangelovì zlosti vylezl. - Práce ale nepokraèovaly i proto, ¾e pape¾ byl na váleèných výpravách a Michelangelo nemìl dost prostøedkù na dokonèení. - Nakonec Michelangela tlak okolí pøinutil, ¾e v srpnu 1511 své dílo ukázal ještì pøed dokonèením k velkému nadšení mnohých umìlcù.

Ètyøi roky nelidské døiny popsal sám Michelangelo takto: „Z té trýznì krk mi zduøel, vole vláèí, to kocourùm tak roste v Lombardii èi jinde kdes, kde škùdnou vodu pijí, a pupek vzdýmá se a k bradì tlaèí. K nebesùm vousy je¾ím, témì stáèí v týl se mi, prsa mám jak od harpyjí, a štìtec, jak se z nìho barvy lijí, pøejnou mì strakatinou shùry smáèí. Kyèle mi vyhøezly v bøich a dech mu ou¾í a na zadek mì rovnováha zmáhá a jak bych bez oèí byl, vrávorám. Kù¾e má povislá se v pøedu dlou¾í a vzadu zase na dost nedosahá, jak syrský luk se køivím, napínám. A tak, co v hlavì mám, vyjde co tvar jen potvorný a zlý. Kdo z hlavnì køivé rovnì vystøelí? Ten výtvor mrtvý, mdlý, ty, Giovanni, obhaj, èest mou a mé chtìní. Nejsem zde na místì. A ve mnì malíø není.“

Ještì jinde se zmínil: „Po ètyøech muèivých letech, více, jak ètyøech stech postavách v ¾ivotní velikosti se cítím otrávený jako Jeremiáš. Bylo mi pouhých sedmatøicet, ale pøátelé mì nepoznali, jak starým mu¾em jsem se stal“. - Prorok Jeremiáš trávil dlouhá léta v babylonském zajetí, byl èasto muèený a Michelangelo jeho pocity rovnì¾ na fresce znázornil, jak ukazuje obrázek: Koneèné odhalení díla bylo koncem øíjna 1512 a celý Øím ¾asl nad dílem umìlce, který se sám za malíøe nepokládal.

 
  

Dalším dílem, které mìlo být souèástí pape¾ské hrobky, byla socha Moj¾íše v nad¾ivotní velikosti, kterou umìlec tvoøil mezi lety 1513 a¾ 1515. Pùvodní pape¾ská hrobka, pro kterou bylo dílo urèeno, mìla být v chrámu svatého Petra. Nakonec je socha Moj¾íše s ostatními sochami umístìna v menším kostele sice také svatého Petra, ale nazývaného San Pietro in Vincoli, neboli svatého Petra v øetìzech, nacházejícího se na jenom ze sedmi posvátných øímských pahorkù.

Moj¾íš je zobrazen, jak dr¾í Desatero v podpa¾í a pohráva si pravou rukou s dlouhými vousy. Pohled má upøený do dálky a na hlavì má jakési rohy. Výklad této ozdoby je odvozován ze starých pøekladù bible, èasto nejasných, a rohy mají pøedstavovat záøící paprsky.

V té dobì vytvoøil Michelangelo další dvì sochy, které jsou nyní umístìny v Louvru - „Sciavo ribelle“ (Odbojný otrok, u nás uvádìno jako Spoutaný otrok) a „Sciavo morente“ (Umírající otrok). Ze stejného období jsou ještì sochy dalších otrokù, urèených pùvodnì prý pro výzdobu pape¾ovy hrobky.

V roce 1513 zemøel pape¾ Julius II. a jeho následovník Lev X., se kterým se Michelagelo znal u¾ z mládí, objednal rekonstrukci fasády chrámu San Lorenzo ve Florencii se sochaøskou výzdobou, co¾ pøíliš Michelangela netìšilo. Na návrhu soch pracoval tøi roky, objednal mramor z nového lomu v Pietrasantì, ale zakázka byla odvolána. Další objednávka od Medicejských se týkala rodinné pohøební kaple v tomto chrámu v nové zákristii. Byly zamýšleny hrobky pro Lorenza de´ Medici, vévodu z Urbina (1492 - 1519) a Giuliana de´ Medici, vévodu z Nemours (1479 - 1516), kteøí zemøeli mladí a tím také nebyli pøíliš významní. - Zde opustil Michelangelo zcela køes»anské symboly a znázornil lidstvo, jak ho vidìl v symbolech Dne a Noci, Rozbøesku a Soumraku.

V roce 1520 navrhl Michelangelo prùèelí medicejské knihovny Laurentiany (Biblioteca Medicea Laurenziana), pøilehlé k chrámu San Lorenzo, které bylo dokonèeno a¾ o deset let pozdìji.

Ve Florencii opìt nastala zmìna vlády, Medicejští byli roku 1526 vyhnáni a Florencie se opìt prohlásila republikou. Byla pøitom obklíèena nìmeckými ¾oldáckými vojsky.

 
  

Michelangelo byl pøinucen zanechat všech prací a v roce 1528 ho po¾ádala nová florentská vláda o pøípravu plánù na obranu mìsta. Desátého ledna 1529 se Michelangelo stal èlenem Nove della milizia (pøibli¾nì Vojenská devítka), seskupení devíti lidí, kteøí mìli za úkol vyøešit opevnìní. Michelangelo vypracoval úspìšné, velmi chytøe vymyšlené návrhy pro ochranu pahorku San Miniato.

Proto¾e se ale domníval, ¾e ohro¾ení cizáckými vojsky je bezprostøední, uprchl Michelangelo roce 1530 do Benátek a byl pova¾ován za zrádce. Rok na to opìt byli Medicejští vládci mìsta a s jejich návratem byl i Michelangelo omilostnìn medicejským pape¾em Klementem VII., s ním¾ se také znal u¾ od mládí, a pokraèoval na svých pracích na dokonèení Laurentiany a Medicejské kaple.

Ale návratem Medicejských si nepomohl. Pánem mìsta se stal Alessandro de´ Medici, zvaný „Moro“ (Èerný), který neskrýval vùèi nìmu své nepøátelství, a rovnì¾ se spoluobèany si umìlec pøestal zcela rozumìt. Rozhodl se tedy, znechucen jejich nevdìèností, v roce 1534 k odchodu z milované Florencie nav¾dy, i kdy¾ jeho pøáním zùstalo, aby zde byl pochován.

Odešel do Øíma, kde si ho vá¾ili. - Pape¾ Klement VII. si u nìj v roce 1534 objednal fresku Posledního soudu pro Sixtinskou kapli. Vyobrazení mìlo být pro vìøící vá¾né varování pøed podkopáváním vá¾nosti církve. Avšak u¾ na podzim 1534 Klement VII. zemøel. Pape¾ùv následovník Pavel III. (1468 - 1540) zakázku odsouhlasil, Michelangelo pokraèoval na návrzích a v dubnu 1535 zaèaly práce na lešení. Michelangelo pojal svoji práci jako mo¾nost záchrany lidstva. Je¾íše Krista znázornil v plné síle jako pøísného a spravedlivého soudce.

U¾ pøi malbì protestoval pape¾ský ceremoniáø Biagio da Cesena proti nahotì všech postav a tak se mu Michelangelo pomstil, ¾e ho vymaloval ve zvláštì nelichotivé podobì krétského krále Minóa v pekle, který tam podle Danta soudil ty nejponí¾enìjší - viz další obrázek. Sám sebe Michelangelo zobrazil v podobì sedøené kù¾e svatého Bartolomìje.

K odhalení došlo 31. øíjna 1541. Avšak po odhalení nastalo pozdvi¾ení všech mravokárcù, proto¾e Michelangelo namaloval všechny postavy tak, jak je Pán Bùh stvoøil. Nìkteøí obvinili Michelangela z kacíøství. Zachovala se i jména odpùrcù - byli mezi nimi knì¾í, ale také básník Pietro Aretino (1492 - 1556). Ale nahota na fresce nevadila ani Pavlovi III., ani jeho následovníkovi Juliu III. (1487 - 1555), který se stal pape¾em v roce 1550. A¾ krátce pøed umìlcovou smrtí se rozhodnutím Tridentského koncilu, který probíhal v Trentu mezi roky 1545 - 1563 postupnì za vlády tøí pape¾ù, podaøilo schválit rozhodnutí fresku pozmìnit a postavy „obléknout“. Práci vykonávali „correttori di vergogne“ (napravovatelé ostudy).

Souèasnì s pracemi na Sixtinské kapli maloval Michelangelo další výzdobu pro Capellu Paolinu (Pavlova kaple) ve Vatikánì, kde namaloval v roce 1541 „Ukøi¾ování svatého Petra“ a „Obrácení svatého Pavla“. Dílo ale bylo celé dokonèeno a¾ v roce 1550.

Ještì za prací na „Posledním soudu“ se v roce 1538 setkal Michelangelo s ovdovìlou markýzou z Pescary, básníøkou Vittorií Colonnou (1490 - 1547), jednou z hlavních postav tzv. Viterbského okruhu, co¾ byla skupina lidí, kteøí usilovali o církevní reformy ve smyslu, ¾e v køes»anství má mít hlavní roli bo¾í milost a nikoliv lidské sna¾ení. Vittoria Colonna následovala ve svých básních Petrarkùv zpùsob poezie. Její básnì, v poètu skoro tøí set padesáti sonetù, byly uveøejnìny ve sbírce „Canzoniere“ (Zpìvník).

Mezi Vittorií Colonnou a Michelangelem vzniklo platonické hluboké pøátelství, kde si hned od roku 1538 vymìòovali jednak dopisy a jednak se setkávali v kostele San Silvestro il Quirinale, té¾ nazývaném San Silvestro i Capite na øímském pahorku Quirinal. - Jejich dopisy se týkaly hlavnì víry a poezie.

Nejvýznamnìjším obdobím jejich vztahu byla léta od roku 1544 do smrti básníøky v roce 1547. Bylo to období pro básníøku zvláštì tì¾ké - sama nemocná, dozvìdìla se o smrti svého schovance, proto¾e vlastní dìti nemìla, a Colonnové byli v té dobì pronásledováni pape¾em. - Spolu s Michelangelem plánovali rekonstrukci kláštera na svazích pahorku Quirinal. Michelangelo Vittorii vìnoval tøí své kresby „Ukøi¾ování“, „Snímání z køí¾e“ a „Máøí Magdalena“. Své pocity Michelangelo básnicky vyjádøil ve svých sonetech a madrigalech jako zbo¾òování výše postavené paní. Po její smrti v dopise napsal: „Smrt mi vzala velkého pøítele.“- Jeho básnì vyšly a¾ dlouho po jeho smrti.

Mezi roky 1538 a¾ 1539 zpracoval Michelangelo plány na úpravì námìstí Piazza del Campidoglio na nejvýznamnìjším øímském pahorku - Kapitolu. Pøestavba byla dokonèena dlouho po jeho smrti v 17. století. Zároveò námìstí vyzdobil antickou jezdeckou sochou Marka Aurelia, pøenesenou od lateránského paláce, a navrhl schody.
V tomto období a¾ do své smrti se Michelangelo vìnoval hlavnì architektuøe. V roce 1546 byl jmenován architektem chrámu svatého Petra ve Vatikánu, na kterém pracoval a¾ do své smrti. Ve stavbì byl následovníkem Antonia da Sangallo mladšího (1484 - 1546), také mìl dokonèit návrhy pro stavbu Palazzo Farnese.

Práce na chrámu svatého Petra zaèal ve svých jedenasedmdesáti letech. Z poèátku odmítal, proto¾e pøedevším mìl pøevzít odpovìdnost za konstrukci kupole, co¾ byl velmi obtí¾ný úkol. Aby se nevyskytl názor, ¾e práci pøevzal ze zištných dùvodù, prohlásil, ¾e dílo bude konat pro slávu Bo¾í. Pøedevším se obával zášti následovníkù svého pøedchùdce.

Sám umìlec psal o tom synovci Lionardovi: „ Mnozí vìøí - a já vìøím, ¾e jsem byl pro toto dílo jmenován Bohem. Navzdory svému stáøí toho nechci nechat; zpracovávám to z lásky k Bohu a všechny své nadìje skládám v Nìho.“ Skuteènì vzniklo dílo pro slávu Bo¾í - tak byla, jest a bude obdivována kupole tohoto chrámu pro svou velkolepost. 7. prosince 2007 byla ve vatikánském archivu nalezena Michelangelova èrta èásti konstrukce svatopetrské kupole, nakreslená rudkou.

Záš» nìkterých lidí ho skoro vyhnala zpátky do Florencie a prý Vasari ho uklidòoval a sna¾il se ho povzbudit, aby v díle pokraèoval. Sám Michelangelo by ale podle svého vlastního dopisu Vasarimu pova¾oval útìk od prací na chrámu svatého Petra za selhání a ostudu.

Podle nìkterých pramenù však ve „volných chvílích“ dál tesal sochy. Zpracovával pøedevším období konce Kristova ¾ivota a tvoøil Piety.  Z roku 1550 je Pietà Palestrina.
Po smrti Vittorii Collony a dalších pøátel a po smrti svého slu¾ebníka Urbina v roce 1556 zùstal Michelangelo ještì osamìlejší a zabýval se koncem Kristova ¾ivota ještì více. Sám si navrhl a vytesal Pietu Florentinu pro svùj vlastní hrob, ale proto¾e nebyl se svou prací spokojen, nìkteré èásti z ní urazil.

V roce 1560 navrhl úpravy v kapli Sforzù ve chrámu Santa Maria Maggiore. Následovaly úpravy na bránì Porta Pia ve starodávných aureliánských hradbách. Michelangelo mìl tøi rozlièné návrhy; pape¾ si prý vybral ten nejlevnìjší. Práce probíhaly od roku 1561 do umìlcovy smrti.

Zaèal s návrhy chrámu Santa Maria degli Angeli e dei Martiri (Panna Maria andìlù a muèedníkù, krátce Panna Maria andìlská) nedaleko nìkdejších Diokleciánových lázní. Chrám zde mìl být postaven proto, ¾e jakýsi knìz ze Sicílie mìl vidìní andìlù na zøíceninách tìchto lázní a proto pape¾ Pius IV. (1499 - 1565), rovnì¾ z rodu Medici, naøídil stavbu kostela. Pravdìpodobnì Michelangelo navrhl i klášter, ke kostelu patøící.

Posledním sousoším Michelangelovým, zaèatým v roce 1562, je Pietà Rondanini, nyní umístìná v hradì Sforziù v Milánì. Je nedokonèená, na ní je vidìt, ¾e umìlec zaèal sochu zcela jinak a pak ji pøepracoval. Z pùvodního návrhu je na sousoší ještì jedna Kristova ruka. Zøejmì se ale se sochou zabýval podle svých vlastních slov déle:
„Po deset let bezesných nocí jsem navrhoval Pietu. Tìlo našeho Pána bylo smrtí tak tì¾ké, ne¾ aby ho jeho stará Matka udr¾ela. Jeho hlava je tak zemitá materiálem, tak opravdová...tak jsem odsekl Pánovu hlavu a pa¾e, ponechav pouze jeho ruku jako model pro novou a vytesal novou hlavu z Madoniných ramenou. On se vrací nazpìt, aby splynul s Matèiným tìlem a ona se nahýbá dopøedu, aby ho nadzdvihla. Matka a Syn, ona ¾ijící a on mrtvý se stávají jedním - smrt se stává vzkøíšením.“

Podle nìkterých pramenù na soše naposledy pracoval 12. února 1564. Ètrnáctého si vyjel na koni a to bylo špatné poèasí. Patnáctého února dostal horeèku a 18. února 1564 za svìdectví lékaøe a dvou pøátel Tommasa Cavalieriho (asi 1509 - 1587) a svého ¾áka Daniela da Volterry (asi 1509 - 1566) odevzdal svou duši Bohu, své tìlo zemi a své materiální statky svým pøíbuzným, a zemøel.

Velké mno¾ství svých návrhù a náèrtù u¾ døíve spálil.

Jeho tìlo bylo pohøbeno v kostele Santi Apostoli (Svatých apoštolù) v Øímì, ale pár dní po pohøbu pøijel do Øíma jeho synovec Lionardo, aby splnil strýcovu vùli spoèinout v jeho milované Florencii. Tìla se zmocníl, ukryl ho v balíku a odvezl do Florencie, kde je umìlec pochován v chrámu Santa Croce (svatého Køí¾e). Jeho náhrobek je dílem jeho pøítele Vasariho.

Michelangelo byl a je inspirací pro mnohé umìlce. A milióny lidí v posvátné úctì obdivují jeho dílo, bohu¾el po útocích vandalù u¾ jen z bezpeèné vzdálenosti.

Jeho ¾ivot byl vedle Vasariho ¾ivotopisu popisován mnohými umìlci.

Jednou z knih, která jeho ¾ivot popisuje, je „The Agony and the Extasy“ (Agonie a extáze) od amerického spisovatele Irvinga Stonea (1903 - 1565). Podle této knihy byl v roce 1965 natoèen velkofilm „Ve slu¾bách pape¾e“. U nás se nejvíce zabýval Michelangelovou postavou spisovatel Karel Schulz (1899 - 1943) ve svém románu „Kámen a bolest“ z roku 1942.

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 06.03.2021  09:11
 Datum
Jméno
Téma
 06.03.  09:11 Von
 06.03.  06:01 KarlaA
 06.03.  03:28 olga janíèková