Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Nikola,
zítra Albert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (14)

Nevšímej si ¾ádných ¾en a ¾ádnou neoplácávej!

Mìsto Milwaukee se rozkládá na pobøe¾í snad nejvìtšího sladkovodního jezera na svìtì, které nese stejné jméno jako protilehlý stát Wisconsinu – Michigan. Je tudí¾ protkáno nìkolika splavnými kanály a vozovky, které  je køi¾ují, jsou vedeny pøes velké mno¾ství sklápìcích mostù. Budovy, které tvoøí nìjaký celek, a pøesto musely být pro nedostatek místa postaveny na protìjších bøezích kanálu, jsou propojeny, nìkdy i ve dvou patrech, prosklenými “lávkami”, které architektonicky zapadají do celkového obrazu mìsta. Tak jako v jiných mìstech, která jsem postupnì navštívil, i zde jsme na chodnících potkávali velmi málo lidí. Více jsem jich snad vidìl bìhat po pøechodových lávkách èi v gará¾ích.

Doslova mraveništì nás pohltilo, kdy¾ jsme vstoupili do jedné z budov nákupního støediska. Všechny ty obchùdky a rùzné typy obèerstvení byly umístìny v nìkolika budovách pøímo v samém centru mìsta. Celý tento areál byl vybudován nìkdy v padesátých letech a svým stylem se lišil od nynìjších nákupních gigantù v tom, ¾e byl rozlo¾en i do nìkolika pater. Dnes u¾ by nejménì polovina Amerièanù, hlavnì z pohodlnosti, nešla nakupovat do dalšího patra, a proto se nové supermarkety staví ve velkých rozlohách, pouze s pøízemními prodejními plochami. Tak jsem byl pouèen mou sestøièkou.

Do této budovy, i kdy¾ z venku vypadá jako nìjaká administrativní budova, vstoupíš velkými prosklenými dveømi, jaké jsou bì¾né v obchodních domech. Teprve za nimi zjistíš, ¾e jsi se ocitl v ulici pod prosklenou støechou. Pøízemí slou¾í k promenádì, jsou zde vysázeny stromy a velká kvìtinová výzdoba. Uprostøed velká kašna s vodotryskem a na sto¾áru poulièní hodiny. U nich postávalo pár lidí, kteøí zde mìli zøejmì nìjakou schùzku s partnerem. Zadíváš-li se ke stropu, uvidíš skrze skla plující mraky a prosvítající slunce. Ve dvou patrech nad sebou jsou jakési chodníky, z kterých se vstupuje do jednotlivých prodejen. Jsou mezi sebou propojeny pojízdnými schody.

 

Prosklený výtah, který se pohybuje na olejových pístech ve sklenìném tubusu, umo¾òuje svou pomalou jízdou vychutnat si prohlídku celého areálu. Stáli jsme v té vstupní hale oba jak pøikováni a se stejným nadšením jsme vnímali tu krásu. Kdy¾ jsme “nasytili” naše videokamery, nechali jsme se vyvézt do posledního patra k prohlídce obchùdkù, obchodù a spousty rùzných snackù s obèersvením, kde byly zastoupeny snad všechny kuchynì z celého svìta – jen èeskou jsem zde nenašel. Kdybych mìl peníze, nakoupil bych snad v ka¾dém krámì. V mém pøípadì jsem se musel spokojit s prohlídkou. Ani Dana nebyla rozhodnuta nakupovat.

Pøechodovou lávkou jsme prošli do další “ulice” a prohlídku zbývajících tøech budov jsme ji¾ vynechali. Èas nás pøinutil k návratu na parkovištì a k pokraèování v cestì do Kenoshy. Dana toti¾ naplánovala návrat domù  jinou cestou, pøes Kenoshu, kde jsme se chtìli pokusit zastihnout Davida na jeho novém pracovišti. Vydali jsme se po expresce SEVER – JIH, smìøující a¾ do Chicaga. Pohledem z visutého mostu, který se klene nad èástí mìsta a velkým zálivem jezera Michigan, jsme se staèili letmo rozlouèit s Milwaukee. Mìli jsme pøed sebou nìjakých padesát mil cesty. Kdybych si nevymyslel zají¾ïku, asi bychom ten kousek do Kenoshy lehce zvládli za necelou hodinku. Naštìstí se Dana dala pøesvìdèit, i kdy¾ mi to pak pozdìji vyèetla.

“Hele, sestøièko, podle mapy budeme muset za pár mil z této expresky odboèit na Kenoshu. Ta vzdálenost je ale stejnì velká, jako kdy¾ odboèíme u¾  teï a pojedeme podél jezera.”

“A co bys potøeboval u jezera?”

“Vidím, ¾e je to v celé délce rekreaèní oblast, dokonce jsou zde vyznaèené plá¾e a chtìl bych si udìlat pøedstavu o velikosti této vodní plochy.”

“Dobøe, ukecal jsi mì.”

Kdy¾ jsme vjeli na pobøe¾ní komunikaci, která byla oddìlena od jezera hustým porostem a vùbec ¾ádný výhled nám neposkytla, a navíc procházela nespoèetným mno¾stvím rùzných osad s omezenou rychlostí na maximálnì 30 mil za hodinu, bylo mi hned jasné, ¾e za tento nápad pochválen nebudu. Chvílemi jsem mìl pocit, ¾e slyším skøípání zubù, ale hlasitého projevu nespokojenosti jsem se od sestry nedoèkal. Teprve pøed mìsteèkem Kenosha se nám naskytl nádherný výhled na nedozírnou velikost Michiganského jezera.

“Bráško, co øíkáš, na chvíli si zde zastavíme?” A ne¾ jsem staèil dát jakoukoliv odpovìï, u¾  toèila volantem doleva a zastavila u samého bøehu. Pøíbojové vlny byly skoro dvoumetrové. Pøíjemné burácení a šumìní  vody tøíštící se o kamenitý bøeh mi silnì pøipomínaly moøské pobøe¾í. Dokonce jsem sestoupil a¾ k samému úpatí, abych ochutnal, zda voda není slaná.

“Heleï, ty navigátore, snad si nemyslíš, ¾e jsi mì dovedl nìkam a¾ k New Yorku, kde by sis mohl nabrat z moøe slanou vodu?… A pojï nahoru, popojedeme. Máme pøed sebou ještì dlouhou cestu domù.” 

Kenosha, mìsto, které mi nepadlo u¾ pøi první návštìvì do oka, nás pohltilo za necelých deset minut. Na jeho druhém konci jsme zaparkovali pøed prodejnou, kde pracoval David. Jeho pøivítání bylo uhlazené. I obleèení odpovídalo funkci managera, kterou zde zastával. Prohodili jsme jen pár slov, a proto¾e to bylo v èeštinì, hned po našem odchodu, jak jsme se pozdìji dozvìdìli, stoupl ještì více v oèích svých spoluzamìstnancù, neb zjistili, ¾e ovládá ještì jeden cizí jazyk. A to se v Americe velmi cení.

Hlavní dùvod této návštìvy byla nutná domluva, kdy se uskuteèní pøestìhování jeho domácnosti a kdy po ètrnáctidenním odlouèení opìt spokojenì ulehne vedle své ¾eny. Naplánována byla pøíští nedìle a zpùsob mìl být upøesnìn telefonicky. Poté jsme vyrazili do zbývajícího úseku cesty dnešního výletu – smìr New Glarus.

Zá¾itkù bylo a¾ dost. Rozhodnì mnohem víc, ne¾ se mi podaøilo na nìkolika øádcích vylíèit.

Cestou domù jsme zaregistrovali dvì nepøíjemnosti. Jedna z nich byla banální v porovnání s druhou. To kdy¾ v devìt veèer u jedné benzinové pumpy, kde mìli otevøeno do deseti hodin, pøi našem vstupu právì vylili poslední kávu do výlevky. A my mìli na ni nepøedstavitelnou chu». To jsem vidìl poprvé sestru vá¾nì rozèilenou. Druhá mohla mít tragiké následky. To kdy¾ sestra pøehlídla odboèku na New Glarus, v poslední chvíli stoèila volant doleva a souèasnì vší silou zabrzdila. Auto zastavilo v protismìru, u¾ za køi¾ovatkou, na samém okraji pøíkopu. Naštìstí protijedoucí auto se ze zatáèky vyøítilo a¾ v okam¾iku, kdy u¾ se nám podaøilo køi¾ovatku opouštìt. Tímto místem jsme v dalších dvou mìsících ještì nìkolikrát projí¾dìli a jistì jsme mìli oba stejnì nepøíjemné pocity. Nikdy, ani ona, ani já, jsme tyto vzpomínky neprobírali. Já si byl plnì vìdom únavy, která po takovýchto dlouhých výletech ji musela pøepadat, a ona zase zodpovìdnosti za mé zdraví a š»astný návrat.

Zodpovìdnost, kterou stále cítila, mi mnohokráte dávala najevo. Nejvíce jsem se pobavil pøi jejím upozoròování, kdy mi kladla na srdce, jak se mám chovat v práci: “Nevšímej si ¾ádných ¾en. ®ádnou neoplácávej a ani jiným zpùsobem nedávej najevo pøípadnou náklonnost. Mohlo by se to brát jako sexuální obtì¾ování a to je zde ¾alovatelné.”

Výlet jsme ukonèili dojedením “psího balíèku” a dobrou kávou, pøi které jsme si probrali celodenní zá¾itky. 

Pokraèování pøíštì...
 
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.02.2021  10:26
 Datum
Jméno
Téma
 21.02.  10:26 Von
 21.02.  06:52 Du¹an