Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Neobyèejná setkávání s Jiøím Špánkem
Kdy¾ jsme pøišli v roce 1985 do San Franciska, mìli jsme jako tehdy všichni ostatní novì pøíchozí emigranti, starostí nad hlavu. Hledání bytu, návštìva kurzù angliètiny, povinné lékaøské prohlídky a vyøizování administrativních nále¾itostí…
Pøesto jsme si pomìrnì brzy našli nìkolik èeských pøátel a pøes nì jsme získali kontakt na nìkteré èeské organizace. Navštìvovali jsme èeské bohoslu¾by, které se konaly jednou mìsíènì v místnostech SF Univerzity, a také jsme si našli èas na návštìvu nìkolika akcí, které poøádal zdejší Sokol se sídlem v nedalekém San Mateu.
Pùsobila tu i Èeská národní rada americká, jejím¾ pøedsedou byl starý krajan a odedávna Sokol pan Jiøí Špánek, který byl pøes svùj pokroèilý vìk (narodil se v roce 1903) velmi èinný. Pro Sokoly redigoval Sokolský vìstník a byl také jakýmsi hlavním redaktorem a editorem Vìstníku národní rady americké, který vycházel zhruba jednou za mìsíc. S Jiøím a jeho paní Anièkou jsme se seznámili na jedné z akcí Sokola a byli jsme pozváni do jejich domu v Burlingame ji¾nì od San Franciska, který se pro nás stal jakousi milou oázou, která nám hodnì pøipomínala domov.
Obývací pokoj mìli Špánkovi vyzdobený portrétem prezidenta T. G. Masaryka, obrazem pra¾ského hradu a jinými obrázky z domova, nechybìlo ale ani èeské sklo nebo malovaná keramika. A na stole se v¾dy pøi naší návštìvì objevily èeské buchty nebo bábovka, které upekla paní Anièka.
Pomník T. G. M. v San Francisku (o kterém se píše i v kní¾ce Všechny moje Ameriky)
A jak pøibývala spoleèná posezení na dvoøe nebo zahrádce pod palmou a citroníky, dozvídal jsem se stále víc o zajímavých pøíhodách a dobrodru¾stvích, které pro¾il starý pán ve svém ¾ivotì doma, a hlavnì v zahranièí. Podle jeho vyprávìní byl u¾ jako šestnáctiletý kluk za Rakousko Uherska èinný v odboji proti monarchii, kdy¾ pomáhal „èeské mafii" v odposlouchávání rozhovorù mezi Prahou a Vídní. Bylo to podle nìho docela jednoduché. Kluci napojili dráty, které nahodili pomocí rybáøských prutù na telefonní vedení. Za války za to samozøejmì hrozily pøísné a bì¾nì i hrdelní tresty. To si prý ale vùbec nepøipouštìli. A naštìstí nebyli odhaleni. Jiøí vystudoval reálku, ale na další studia pak chybìly peníze - vyuèil se tedy elektrotechnikem a svém znalosti si pak rozšíøil dalším studiem v tomto oboru. Pracoval v nìm pozdìji i v zahranièí.
Po první svìtové válce zaèal Jiøí Špánek pùsobit v Sokolském hnutí a byl v roce 1926 vybrán, aby odešel do Francie, kde mìl pùsobit jako funkcionáø mezi tamními Sokoly. To se mu bez problémù daøilo a¾ do okupace Francie nìmeckými vojsky. Nebyl by to on, kdyby nenavázal styky s nìkdejším èeskoslovenským vyslancem Osuským a nezapojil se do odboje proti Nìmcùm. Podle jeho líèení byl nìkolikrát vyslýchán Gestapem, ale v¾dycky se mu podaøilo nìjak vyváznout.
Po skonèení války, kdy u¾ se rozhodoval, ¾e se vrátí do osvobozené vlasti, se doma dostali k moci komunisté. A tak místo cesty domù následovalo putování lodí za oceán do Ameriky. Tady se Jiøí usadil v Kalifornii a èasem se stal podnikatelem, o¾enil se a mìl dva syny, pak ovdovìl. A¾ nakonec potkal paní Anièku, Moravanku od Brna, se kterou se u¾ v pozdním vìku o¾enil. Svému Sokolu zùstal vìrný samozøejmì i v Americe a stal se jeho významným èinovníkem, byl zván i na celoamerické akce do Chicaga a jinam.
Jak jsem pochopil z jeho vyprávìní, byl zøejmì jedním z tìch, kdo prosadili v San Francisku sbírku a pak stavbu pomníku s bustou T. G. Masaryka v Rù¾ové zahradì parku Golden Gate. Stojí tam dodnes a o narozeninách našeho prvního prezidenta se u ní scházejí krajané k oslavám. Kdy¾ pan Špánek zjistil, ¾e jsem doma publikoval v novinách a èasopisech a ¾e jsem dokonce vydal pøed mým odchodem do exilu pár kní¾ek, okam¾itì mne po¾ádal o spolupráci pøi vydávání obou vìstníkù a byl spokojen, kdy¾ jsem neodmítl. Nebylo to ale vùbec lehké. Nìkteøí krajané ho nemìli rádi pro jeho nìkdy pøíliš rázné prosazování svých názorù, pokud byl pøesvìdèen, ¾e jsou správné. A také já jsem nìkdy uva¾oval o tom, ¾e odejdu a ¾e svérázného starého pána ponechám svému osudu. Ale nikdy k tomu naštìstí nedošlo. V¾dy jsme se nìjak smíøili a já pak pøi kávì rád naslouchal jeho vyprávìní.
Jednou mi ukázal nìkolik èísel èasopisu, který v pìkných barvách a na køídovém papíøe vydávalo èeskoslovenské ministerstvo zahranièí v èeštinì a angliètinì pro krajany. „Podívej, tohle jsem si pøivezl z domova. Pro nì jsem jakýsi „starokrajan“, proto¾e jsem v cizinì u¾ tolik let. Pova¾ují mì za naprosto neškodného. A tak tam obèas zajedu a pašuji tam rùzné naše tiskoviny a materiály. Zatím mi na to nepøišli." smál se pan Jiøí. Asi vzpomínal na svá klukovská léta, kdy pùsobil pro èeskou „Mafii“.
Komunisty nesnášel a s radostí provádìl totalitnímu re¾imu to nejhorší, co mohl. Obèas ho navštìvovali zajímaví krajané, které jsem mìl nìkdy pøíle¾itost blí¾e poznat. Patøili mezi nì tøeba man¾elé Ingrišovi. Paní Anièka byla jejich blízkou pøíbuznou, a tak jsem mìl pøíle¾itost k setkání s autorem trampských písnièek, a hlavnì slavné Niagáry, skladatelem, filmaøem a moøeplavcem Eduardem Ingrišem. Nebo také s novináøem Jo¾kou Pejskarem, který v té dobì právì pøipravoval svou kní¾ku o lidech, kteøí utíkali pøes „¾eleznou oponu". Po rozhovoru se mnou tam zaøadil i mùj pøíbìh.
A pak jsem jednoho dne pøijel navštívit pana Jiøího Špánka, abych s ním pøipravil další èíslo Vìstníku, jak mne o to pøedem a naléhavì po¾ádal. To ale tentokrát muselo poèkat, proto¾e mùj hostitel mìl právì návštìvu, které mì hned pøedstavil. Byl to štíhlý starý pán, který mi pevnì stiskl ruku. „To je pan plukovník Kašpar Pátý. Urèitì si budete chtít trochu popovídat a já mám nìjakou práci, tak vás chvíli nechám o samotì." pravil pan Jiøí a po anglicku zmizel. Rozhovor s panem Pátým trval témìø hodinu. Bývalý armádní plukovník, za kterého jsem ho pova¾oval, byl velmi zvìdavý. Vyptával se mne na všechno, co jsem pro¾il doma pøed odchodem do emigrace, chtìl znát podrobnosti. Divil jsem se o co vše má zájem, a nakonec mì taková a¾ neomalená všeteènost u¾ zaèínala zlobit. Krajan to snad vycítil, omluvil se mi, podìkoval za èas, který jsem mu vìnoval a rozlouèil se.
A¾ chvíli poté se objevil Jiøí Špánek, který se usmíval a nešetøil dobrou náladou. „Tak ti gratuluji, prošel jsi provìrkou", sdìlil mi vesele a na mùj udivený výraz se jen rozesmál. „Právì tì provìøila CIA, pan plukovník pro nì toti¾ pracuje." Nevìdìl jsem, co na to øíci a pokládal jsem to za jeden z jeho šprýmù, kterými nìkdy pøi dobré náladì udivoval okolí. A pustil jsem to z hlavy.
Na tu pøíhodu jsem si vzpomnìl a¾ mnohem pozdìji, v dobì, kdy u¾ pan Jiøí ne¾il. A to tehdy, kdy¾ se mi do rukou dostaly kní¾ky vzpomínek èeskoslovenských rozvìdèíkù, kteøí uprchli na Západ. Myslím, ¾e to byl pan Frolík, kdo napsal, ¾e po pøíchodu do Ameriky mìl to štìstí, ¾e se setkal „se špionem ze všech nejšpionovatìjším, Kašparem Pátým, který ještì ve svých témìø devadesáti letech pracoval pro americkou tajnou slu¾bu".
Jiøí Špánek byl kromì všech svých jiných aktivit také vynálezcem. Jeho v Americe oficiálnì patentovaný vynález se nazýval „Spanek Roaster" a byl to jakýsi nevelký jednoduchý kovový stojan na opékání kuøat nebo v Americe tolik oblíbených krocanù, který byl vtipnì øešen. I s drùbe¾í se prostì postavil do trouby na pekáè, kam pak stéká tuk. A navíc se po obvodu dají zavìsit kovové jehlice se špízem nebo slaninou k opékání. Jak mi prozradil, k vynálezu opékaèe ho inspirovala kdysi u¾ ve Francii za války Eifelova vì¾. Kdy¾ prý mìl velký hlad, pøedstavil si na jejím vrcholu nabodnuté opeèené kuøe. Roastr pak skuteènì navrhl, vylepšil a – patentoval, a po jeho smrti ho vystavoval na celostátních expozicích, vyrábìl a prodával do celých Spojených státù a snad i do zahranièí jeho syn.
Témìø ka¾dá návštìva u Špánkù byla nìèím neobyèejná. Pøi jedné z nich mne pan Jiøí informoval, ¾e byl jako zástupce èeských organizací pozván na odhalení památníku Gloria Victis ve dvoranì budovy Státu Kalifornie na ulici Van Ness v San Francisku. Jedná se o pomník obìtem maïarského povstání v roce 1956, krvavì potlaèeného ruskými tanky. A je to zároveò i památník porobeným národùm støední Evropy. K mému pøekvapení mne na tu slavnost vzal sebou a navíc mne tam seznámil se známým americkým senátorem maïarského pùvodu Tomem Lantosem, se kterým jsem si pak pøi spoleèném obìdì mohl dlouze pohovoøit o všem, co nás v tom roce 1986 zajímalo a vzrušovalo na mezinárodní situaci ve vztahu k našim zemím.
Jiøí Špánek se u¾ bohu¾el osvobození své vlasti od komunistické totality, jak si to vìtšinu ¾ivota pøál, u¾ nedoèkal. Zemøel v listopadu roku 1987 a byl ulo¾en na národním høbitovì v Chicagu.