Na karanténì se mi líbí jedna jediná vìc. Mám spoustu nièím nepøerušovaného èasu, bìhem kterého mohu tvoøit. Jak øekl sám Albert Einstein: „Logika tì dostane z bodu A do bodu B. Pøedstavivost tì dostane všude.“
Dostala jsem od nakladatelství zadání na další gamebook pro dìti, ve kterém si cestuji po 20. století. Procházím se spolu s dìtskými hrdiny kolem Vltavy, všechno kolem se zelená, je teplo a svítí tam i sluníèko. Jsou tøicátá léta, pánové nosí cylindry a dámy se schovávají pod paraplata. Je to bezva!
Chvíli píšu a chvíli ladím materiály k besedì. Kdy¾ jsem se vracela z té poslední øíjnové, nìkde cestou jsem ztratila ¾ezlo z pokladu svatého Václava. Vtipné. Zatímco se sna¾ím dìtem vštípit nìjaké hodnoty, zatímco jim kladu na srdce zodpovìdnost, vytrácím za zády náš národní poklad! Strá¾ce by ze mne dobrý nebyl. Naštìstí je ¾ezlo papírové, tak¾e ho mohu vyrobit znovu, ale stejnì se na sebe zlobím.
Štrachám ze skøínì pastelky. Kdy¾ u¾ jsem u toho, budu si hrát. Chystám projekt ke knize o svatém Václavovi. Dìti budou bìhem plnìní úkolù dokreslovat mapu Pra¾ského hradu z 10. století. Urèitì to zvládnou skvìle, ale horší je, ¾e nakreslit pøedlohu musím nejdøív já - nerada bych jim kazila estetické cítìní. Tak¾e se moc sna¾ím. (Na pokousaný jazyk pozdìji pou¾iju bylinky.)
Na mém stole je teï trochu nepoøádek. Ale pøesnì tak to mám ráda. Kdy¾ se nìco dìje. Všechno lepší, ne¾ kdyby byl stùl prázdný. I k tomuhle mìl Einstein trefnou poznámku: „Je-li nepoøádek na stole odrazem nepoøádku v mysli, co potom odrá¾í prázdný stùl?“
Kdy¾ mám hotovo, vracím se zpátky do 20. století. Vymyslet pro dìti pøíbìh - pohodièka. Zato domyslet jim do gamebooku úkoly, na to u¾ by se mi hodilo støedisko v Houstonu. S veškerým personálem. Obèas jako by ten most mezi hemisférami zbuchl. Sna¾ím se zorientovat v excellovské tabulce, která by mi to mìla usnadnit, nebo» jsem si ji sama vyrobila. Oèividnì mi k ní chybí pøíslušné školení.
Abych našla chybu, sna¾ím se vytisknout si to. Jenom¾e tiskárna samozøejmì vzdoruje. Také jí oèividnì chybí most. Urazila se. Tváøí se, ¾e mùj poèítaè vùbec nezná. Zøejmì menstruuje.
No, tak dobøe. Jsem v první polovinì 20. století, co bych chtìla. Vytahuju znovu papír a místo pastelek tu¾ku a pravítko. Ten èasový skok probìhl naprosto dokonale! Myslím, ¾e mi za zády právì nìco ¾bluòklo do vody... Já vím, pane Einsteine, máte ve všem pravdu. Èas je jen iluze.