Zá¾itek havíøe Jonszty
podle vyprávìní mého tatínka…
Poldek Bartkù pocházel ze staré hornické rodiny. U¾ jeho dìdeèek za první republiky docházel ka¾dé ráno a¾ z pøedhùøí Beskyd na šachtu František, v zimì, v létì, za ka¾dého poèasí. Byl to poctivý, šetrný, ale velmi hrdý èlovìk a Poldek tyhle vlastnosti zdìdil po nìm.
V šedesátých letech minulého století, v dobì, kdy u nás hornictví pro¾ívalo svùj rozmach, byl Poldek v jinošském vìku a hledal si nevìstu. V Podbeskydí bývalo zvykem, ¾e si chlapci brávali místní dìvèata, jen¾e Poldkovi se ¾ádná nelíbila. Jedna byla tlustá, jiná zase hubená, další nemìla „pøed našima“ to jako, ¾e byla málo prsatá, zkrátka, nic podle jeho gusta.
A tak Poldek zabrousil do vedlejší vesnice, kde bydlela fešná dìvucha Maøka. Povìst mìla sice trochu pošramocenou tím, ¾e mnoho chlapcù, jak se øíká, rozparádila a pak je nechala, a také se o ní øíkalo, ¾e je hami¾ná, jen¾e to vše umìla skvìle zakrýt svým šarmem a krásou. Èím jí tenkrát Poldek zaimponoval nikdo neví, jisté je, ¾e po urèité dobì se chystala veselka. Kamarádi Poldkovi závidìli krásnou ¾enu a v podnikovém autobuse, který havíøe ka¾dé ráno vozil na šachtu do práce se nejednou bavili na její úèet.
Man¾elky se o své mu¾e staraly, jak nejlépe umìly a také se jedna pøed druhou pøedhánìly, co lepšího svému mu¾íèkovi do práce na svaèinu pøichystat, i kdy¾ penìz nebývalo tehdy nazbyt.
Kdy¾ u¾ byl Poldek nìjaký ten mìsíc ¾enatý, zaèal ze své suverenity ponìkud ubírat…
A pak se to stalo.
Jednou, na ranní smìnì, v dobì svaèiny si havíøi posedali na okory a zaèali pojídat pøichystané dobroty. Poldek sedìl malinko dál od svých par»ákù. Rozbalil svaèinu, pøièichnul a hodil ji do závalu. “Ku…. ! Zas ty øizki, kdo to má poøád ¾rát?“ Chlapi sedìli jako opaøení, v dobì, kdy masa bylo pomálu, Poldek takhle vyvádí? Nejelo jim to pod fusiska…
Na další šichtì se situace opakovala….
Starému Jonsztovi to nedalo, i zvedl se a pøinesl vyhozenou, ještì skoro zabalenou svaèinu. Jaké bylo pøekvapení, kdy¾ ji rozbalili, netøeba mluvit. Byly tam obyèejné suché „stryky“ – bramborové placky! Všichni se na Poldka rozpaèitì podívali. Ten sklopil hlavu a tiše øekl. „….¾e sem si nevzal dìvuchu od nás, ta by o mì jinak dbala“.
Kamarádùm bylo v tu chvíli tak Poldka líto, ¾e se s ním o svaèinu rozdìlili… A¾ to pøebolelo, bylo v autobuse slyšet . “Tu¾ co, Poldek, jak ti šmakuju øizki?“
Libuše Minolová